Autor: Vlastimil Podracký

Politika bez vize a vůdcovství

Řešením je konzervativní vlastenectví.

Když předseda vlády Topolánek prohlásil, že by svoje syny „hnal", kdyby chtěli být vojáky, připomněl jeden principiální fenomén současné české politiky - politiku bez vize a vůdcovství. Ta je vidět zcela zřetelně na posledních sporech v ODS, ale nejen tam. Ale podívejme se na politiku celkově. Poslední politici, kteří měli ještě nějakou vizi, z politiky postupně odchází a další nejsou. Havel a Zeman vizi měli a současný prezident Klaus ji také má. Ale tím to končí. Dále už je jen průměr a v pozadí morální bahno. Jak se to mohlo stát?

Stalo se to hned na začátku devadesátých let prosazením pojetí politiky jako jakéhosi pokračování trhu, jako čistě prospěchové záležitosti. Na základě těchto „tržních" představ o politice je v podstatě jedno, kdo politickou práci vykonává, je pouze nutné, aby měl schopnosti jakéhosi manažéra, tedy schopnost práci odborně vykonávat a řídit podřízené. Nic jiného prý není nutné. Prostě dostane zaplaceno a podle toho pracuje. Politik je vykonavatel služby pro voliče, asi něco jako čistič bot nebo kadeřnice. O tom, že by měl mít nějakou emotivní ideu, nějakou nezištnou angažovanost, obětavost pro stát a pro národ, se nehovoří. Proto ji také nemá a chová se k občanům „tržně". Nedivme se potom, že je politika taková jaká je. Na základě této koncepce ani být jiná nemůže. Vždyť pravidla trhu jsou nastavena na vydělávání peněz. Socialisté to sice kritizují, ale nedělají nic jiného.

Politika nemůže existovat bez morální vize, ale kde ji vzít?

Pouze schopnosti stačí v podniku, který je zařazen v tržním systému a nadřízenými jsou vlastně zákazníci, nebo to stačí na jakémkoliv podřízeném místě. Ale v žádném případě to nemůže stačit v politice, kde shora není nikdo, kdo by zodpovědnost vyžadoval a selhání trestal (volič má tyto možnosti velmi omezené). V politice je tedy nutno mít morální vizi. Ta sice byla velice slabá, ale i tak se vytratila s těmi starými odcházejícími politiky, kteří ještě vyrostli v jakémsi do jisté míry nezištném boji proti komunistickému režimu. Nově nastupující už vizi nemají.

Navyšování platů politiků a klíčových státních úředníků donekonečna najednou nefunguje. Morálka se nedá koupit. Najednou se diví i sám prezident Klaus, že politika nemá obsah (viz prohlášení při příležitosti 15-ti let ústavního soudu), ale k čemu vlastně po léta svoje straníky vychovával? Nemyslel si náhodou i on, že stačí politiky zaplatit? Proč si vybral jako následovníka manažéra Topolánka? Stačí opravdu jen manažér? Kde jsou ti lidé, kteří by byli schopni dát politice obsah? Doufám, že si nemyslí, že stačí nějaká výzva a vlastní příklad, který sice nějaký obsah má, ale nikdo ho už nechce následovat.

Levicově liberální koncepce

Levicově liberální V. Havel přišel s vizí lásky, tedy jakési autonomní etiky, která je v člověku prý samozřejmě přítomna. Podle této představy je člověk vlastně vždy dobrý, špatným jej dělá jen společnost. Proto by měl mít co největší svobodu. Tato koncepce se na Západě, nyní už hlavně jen v Evropě, prosazuje vítězně od šedesátých let, od doby tzv. hippie - „dětí květin". Havlova láska byla všeobjímající, celosvětová a zahrnující všechny národy, hlavně ovšem třeba takového Dalajlámu. Proto byl tak uznáván na Západě, protože právě takový postoj se líbil, neboť vlastenectví je vždy ošidné, při přijímání cizích vzorů obvykle znamená, že cizí prvky se zkoumají, je k nim nedůvěra a přijetí levicově liberálních myšlenek, které měli pro nás na Západě připraveno, by se mohlo nějak komplikovat. Takto se nekomplikuje, přijímá se všechno, včetně antidiskriminačního zákona, nového školského zákona, nového zákona o rodině, sňatcích a genderového feminizmu. Nevadí, že jsou to myšlenky zhoubné, podporující nízkou natalitu a špatnou výchovu dětí, hlavně, že je to „světové a západní".

Ale také je podstatné, že je to výsledek všeobjímající lásky, která se ovšem ve společnosti jaksi nekoná, snad proto, že společnost ještě není dostatečně levicová, to znamená není ještě docela egalitářská. Protože majetkové rovnostářství kompromitoval komunistický režim, zbývá jen rovnostářství všeho jiného se vším jiným. Tak jsou si rovny všechny národy, všechny kultury, všechny rasy, všechny sexuální orientace, ale také žena a muž ve všech činnostech, dokonce dítě má oproti rodičům „práva". Že jsou žena a muž fyzicky rozdílní, se jaksi nepřipouští, raději se o tom nemluví a rozdílnost se snižuje na minimum. To znamená, že nezastupitelná činnost ženy pro společnost - porod, kojení a výchova dětí se jaksi musí minimalizovat, přece není možné, aby žena většinu života strávila s dětmi! Kde je potom ta rovnost? Proto levicoví liberálové děti mají jen ojediněle. Pokud by šlo jen o ně, tak by to škoda nebyla, ale oni svoje ideje vnucují jako státní doktrínu, takže i jiní lidé by je měli vnuceně následovat, což je potom škoda, protože většina lidí je normálních.

Takže levicoví liberálové spoléhají na člověka, který má lásku. Na základě lásky je rovnostářství. Do levicové koncepce lze zahrnout i socialisty, kteří mají ovšem na prvním místě solidaritu s chudými a neúspěšnými, tedy egalitářství v materiální oblasti. Ostatní myšlenky kopírují obvykle z levicového liberalizmu. Něco mohou mít výjimečně i konzervativního.

Pravicově liberální koncepce

Pravicový liberalizmus je založen na myšlence tzv. „spontánního řádu" (viz F.A. Hayek). Prostě všechno se vyvíjí samo. Lépe řečeno, všechno vyřeší trh, protože jen trh vlastně onomu spontánnímu řádu odpovídá. V politice má být demokracie, která prý je obdobou trhu. Prostě voliči si volí svoje představitele, a ti pro ně pracují. Prostě dělají to co si zákazník (volič) přeje. To zní velmi lákavě, ale nefunguje to. Prostě politici nad sebou nikoho nemají a dělají si co chtějí. Odtud pramení všechny představy o tzv. přímé demokracii, tedy, že by si snad občané pomocí referend vládli sami. To by snad fungovalo jen v obci a to ještě jen pro některé záležitosti. Jinak je to utopie. Tedy trh v politice nefunguje, co teď s tím?

Ve skutečnosti nastupuje stranická politika postupně stále více prolezlá penězi. Občan proti tomu nic nenadělá hlavně proto, že by taková vzpoura stála hodně peněz, musela by se angažovat nová strana a ve volbách se prosadit. Ale volič se přece nebude obtěžovat s nějakými programy, něco zkoumat apod. Proto není šance zavést do politiky opravdovou konkurenci, která je základem trhu. Zůstává monopol několika stran a trh se nekoná.

Pravicoví liberálové mají na prvním místě „spontánní řád", tedy všechno se vyřeší přirozeným způsobem a všechno se dá zaplatit. Přestože to propagují a praktikují dostatečně dlouho, diví se ti přemýšlivější z nich, že najednou není jak zaplatit poctivost a morálku, protože ona, pokud k ní nejsou lidé vedeni výchovou, se vytrácí.

Nakonec ovšem je nutno přiznat, že myšlenka trhu v politice je stejně scestná, protože zanáší do politiky čistě prospěchové hodnoty, tedy jen boj skupin občanů o peníze. Občané by nedokázali sledovat nějakou koncepci. Jednou by se rozhodli tak a podruhé jinak. Bylo by to jen přetahování s obrovskými ztrátami. Pochybuji, že je možné, aby zvítězila i v tržní demokracii nějaká morální idea. Nakonec V. Klaus odmítl přímou demokracii a tzv. participační demokracii (vliv různých občanských sdružení), což bylo rozhodnutí na jedné straně správné, na druhé ovšem nic nevyřešilo. Stranická politika podporovaná penězi, nikoliv myšlenkami, zůstala. Na mýtu, že rozhodují občané, přesto, že to tak není, se staví ostatní konání.

Partikulární koncepce

Přesto bych neřekl, že neexistují vize. Jsou však jen dokladem hodnotového žebříčku jiného, než je obhajoba státních zájmů a nezištná angažovanost pro národ. Třeba takoví ekologové nemají na první místě národní a státní zájmy, ale likvidaci Temelína, která tak vyhovuje Rakušanům a zahraničním energetickým monopolům. Jak pomýlení jsou občané, je vidět, že je vůbec volí (nedej Bože, aby takoví snadno manipulovatelní občané rozhodovali v referendu!). Socialisté mají na prvním místě solidaritu se slabšími a neúspěšnými za každou cenu, třeba i za zadlužení příštích deseti generací (což je vize téměř katastrofická a protinárodní). O komunistech nemusím snad obšírně referovat. Katedrála a církevní majetky jsou pro katolíky nejpodstatnější, i když zatím nelze říci, že by někdy postupovali zcela proti národním zájmům. Nechci předvídat čemu by dali přednost, kdyby se vyskytl konflikt papežské stolice se státními zájmy.

Partikulární koncepce nic neřeší, mohou se pouze přiživovat na nějaké politice většinové, na hlavním směru.

Konzervativní koncepce

Konzervativní koncepce není nic nového. Byla vlastně přítomna do nástupu komunistů. Byla založena na rovnováze dvou principů - prospěchu a morálky. V hospodářství vládl prospěch, bylo tedy dovoleno ledasco do míry, kterou určoval tradiční morální řád. Stát nebyl neutrální technikou moci, ale strážcem řádu. V předválečném období to byla národní idea, která se vyvíjela celé devatenácté století z ideje náboženské a nesla ještě některé prvky náboženských pravidel. Tato idea si ovšem nevěděla rady s přelidněním a společenskými změnami způsobenými průmyslovou společností, tím i bídou a nezaměstnaností. Proto nakonec byla odvržena a nahrazena nevyzkoušenými a konstruktivistickými ideami nacionalistickými a politickým komunizmem. Ve válkách zahynulo mnoho lidí a po válce už byl rozvoj výrobních sil v souladu s přírůstkem obyvatelstva.

Po válce sice na Západě pokračovala konzervativní koncepce, jenže v šedesátých letech „děti květin" udělaly „pochod institucemi", tedy postupně ovládly společnost. Tzv. konzervativci, ve skutečnosti neoliberálové Thacherová a Reagan v osmdesátých letech se vrátili pouze k volnému trhu, ostatní zůstalo levicové. Mýtus trhu přešel i na politiku.

V konzervativním státě se tradiční morální idea musí udržovat, musí být přítomna na úřadech a státních institucích. To není jen armáda a policie, ale také stavební úřady, finanční úřady apod. Státní úředník je vybírán nejen podle manažérských schopností, ale musí být i morální (za první republiky měli do státních úřadů přednost legionáři a p.). Ve školách jsou děti vychovávány ve státní ideji. Celá kultura je prodchnuta státní (národní) ideou. Společenské organizace jsou na ní s určitými obměnami založeny. A tak také politické strany, mají-li oslovit voliče, nemohou si vymýšlet cokoliv, ale musí zapadat do celé kultury. Přistěhovalec se musí kultuře přizpůsobit, může si zachovat ze své kultury jen to, co odpovídá domácí kultuře, je akceptováno a tolerováno. Většinou toho není mnoho.

Kromě tradiční výchovy a morálních pravidel akceptovaných do autonomní etiky, je latentně přítomna sebezáchovná emotivní společenská solidarita. Ta se netýká jen sociálního altruizmu, ale především obecně. Říká se jí vlastenectví. Je to nezištná angažovanost pro vlastní etnikum nebo jiný společenský útvar. Může být také náboženského charakteru, ale obvykle je etnické založení primární. Jen tak je systém vyzkoušen jako dlouhodobě funkční.

Pokud se týká demokratické politiky, potom je nutno říci, že už v předválečné republice se projevovaly tendence k „tržní" politice. Nicméně vůdčí princip převládal. Osobnost prezidenta měla velkou autoritu. Vůdčí princip znamená, že politik vyzve občany k následování své vize vycházející z tradiční ideje, nicméně třeba pozměněné. Přitom vizi stále vysvětluje a používá tradiční ideje ke kritice občanů, kteří se podle ideje nechovají (třeba otázka mravnosti). Inovuje tedy obvykle nějak tradiční řád a zároveň ho upevňuje ve společnosti. Je též vysvětlovatelem řádu. V žádném případě to není „sluha" občanů. Tento princip je pozůstatkem dřívějších feudálních režimů. Podstatným vylepšením je, že vůdce je zvolený, musí prokázat schopnosti a svoji ideu nechat lidmi schválit, odpadá tedy problém s případným nekompetentním dědičným monarchou. Také je možno vůdce při dalších volbách odstavit.

Vůdčí princip je možno zneužít jen tenkrát, když vůdce popře tradiční řád a začne si vymýšlet svůj. Začne prosazovat svoji morálku, svoje pravidla. Vůdčí princip je výhodou konzervativní společnosti, v liberální společnosti jej nelze použít, protože liberálové neuznávají tradiční řád a vůdce bez kontroly tradičními institucemi střežícími tradiční pravidla se stává právě oním Hitlerem a Stalinem.

Srovnání koncepcí

Zásadní rozdíl mezi konzervativní a stávající liberální koncepcí je v otázce času. Liberální koncepce se vymkly času, vymkly se kontinuitě a kauzalitě. Dnešní modernitní člověk žije mimo čas. Minulost odmítl jako nepatřičnou, kritizuje ji, nekriticky odsuzuje. Budoucnost ho nezajímá, protože se prý řeší sama „spontánním řádem". Některé partikulární koncepce, komunistická a ekologická se budoucností zabývají, ale řešení si konstruují podle svých představ a z minulého řádu nic nepřejímají. Proto jde z takovýchto projektů spíše strach, zvláště když se nedokonalá lidská podstata projevila tak zhoubně ve všech lidmi vymyšlených utopických projektech komunistických a nacistických.

V liberálním pojetí je stát jenom neutrální technika moci stojící nad subjekty, která není vedena žádnou myšlenkou. Selhává i myšlenka rovnosti, presumpce neviny, a veškeré zásady se postupně opouští. Potom jsou zákony bezduché, nevědí co chtějí, a mění se s politickou reprezentací a s mocenskými tlaky. Jsou důležitá slovíčka v zákonech, lidé jsou odsuzováni na základě přesného znění litery zákona, která je sporná a záleží jen na výkladu právníků a dává do rukou velkou pravomoc soudcům, kteří nakonec vládnou. Pokud ještě je nějaká morálka, je jen dědictvím starých konzervativních režimů (výhodu mají Západní státy, kde tradice nebyla přerušena), nová se netváří a je jen otázkou času, kdy stará vyšumí (vidíme to v neustálém ústupu od morálních zásad). Potom už bude jen anarchie nebo diktatura.

Konzervativní stát si svoji státní ideu udržuje a rozvíjí. Na základě ní může řešit i různé nedostatečnosti v zákonech. Pokud někdo něco spáchal v „dobré víře", tedy podle uznávaného morálního řádu, je to polehčující okolnost. Pokud někdo něco udělal pro stát a pro lidi, má určitý „generální pardon". Důležité je se morálně chovat, nikoliv sobecky, ale přínosně pro společnost. Pokud se někdo tak chová, nemusí mít obavy a má poměrně velkou svobodu konání.

Co dál?

Liberální politika vede k zániku politiky, její levicová koncepce k zániku civilizace. Určitě však k zániku demokracie, protože bez nadřízených morálních pravidel nelze společnost řídit. Když někdo začne mluvit o pravidlech, obvykle se bojí těch tradičních. Ale jiná nejsou. Všechna konstruktivistická pravidla vymyšlená nedokonalými lidmi selhala.

Podstatná jsou tedy tradiční pravidla a výchova v loajalitě k nim. Zároveň je nutná loajalita k celku, ke státu, k národu, potažmo je nutné vlastenectví - idea nezištné angažovanosti pro národ (stát). Vlastenectví musí být konzervativní a kulturně zaměřené, protože jiné je obvykle etnickým tribalizmem ústícím do projevů rasizmu, xenofobie a nenávistných etnických projevů. Zatímco konzervativní vlastenec má kontinuitu národa na prvním místě, socialistický vlastenec může svým přesahujícím altruizmem k současným viditelným sociálním problémům budoucnost ohrozit. Vlastenectví se musí vyžadovat a k němu vychovávat, není tedy jen nějakým „spontánním" projevem jednotlivce. To je právě to, čemu liberálové nerozumí a dokonce i V. Klaus, který se jako vlastenec chová, nedovede překročit svoje liberální přesvědčení. Svoje vlastenectví dává za vzor, ale nic neudělal pro jeho prosazení ve výchově, aby se vyžadovalo, aby ho vyžadoval i on od svých nástupců, případně aby nástupce podle toho vybíral. Zase jen zvítězila liberální koncepce, že stačí být schopným manažérem, ostatní vyřeší trh.

Vlastenectvím se asi musí začít, jinak to nejde. Od něj se potom musí přejít k návratu tradičních pravidel hlavně v oblasti zakládání rodin, vztahů ženy a muže, protože tam je to onticky nejnaléhavější. Následovat musí stabilní státní instituce s morálním výběrem lidí, se zvláštními vnitřními předpisy ohledně morálky a služby lidem. V politice je zapotřebí opravdový vůdce. Bohužel takové morální lidi, jako byl Masaryk, Kramář, Palacký apod. nemáme. V žádném případě to není snadné a nevyřeší se znovunastolením sociálních demokratů s hospodskými vůdci ze čtvrté cenovky.

15. září 2008

Vlastimil Podracký