PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.05.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Poezie postkomunismu II.

Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.


Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor."

 

V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi: „Kdo jste zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!" Zakládal jsem Občanské fórum v Jihlavě, v Telči i v nemocnici. Ve volbách 1990 jsem se dostal do České národní rady.

Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce", jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita", jaký je stav morálky české společnosti.

Opakovaně jsem ve sněmovně žádal potrestání lidí odpovědných za komunismus, za hospodářskou a morální devastaci země a společnosti. Argumentoval jsem: „Bez poctivého pokusu o spravedlnost nemá naše země budoucnost. Nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, možná horšího." Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu". Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země - tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli: „Už tam ten blbec zase jde!"

Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony - úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo má kousek šedé kůry mozkové, pomalu začal uvědomovat, kteří jediní na začátku „sametové revoluce" měli zdroje, které mohli investovat do politiky, ovládnutí médií, udržení pozic v policii, soudnictví a v aparátu státních úřadů. Že to byla mocenská nomenklatura „předvoje pracujících". Při stavu demoralizace společnosti pak už jen záleželo na velikosti tlaku, investici, aby politická scéna a figurky, které se na ní pohybují, fungovaly „správně".

Dnešní pan prezident prvé roky po roce devadesát mluvil o tom, že věci se mají dělat „správně a dobře", nesmí být žádná ideologie a „třetí cesta". Pak se ten pán stal pravičákem a dnes je i konzervativcem. Žádnému lotrovi odpovědnému za komunismus se nic skutečně nestalo. „Přirozeným" během věcí je právo a soudnictví „objektivní a spravedlivé", konkurzy vyhrávají „ti nejlepší". Proti „správným" zlodějům a vrahům nelze najít důkazy. Zločinci, kteří vyrostli v hodnotovém a pojmovém prostředí komunismu, se v sametové revoluci „dopracovali" k ideálu.

Již není třeba hloupě a humpolácky dokazovat nebo nařizovat. Vyrobí-li se ve společnosti „správně" řídký nihilismus, pak stačí zvýšit výkon čerpadla, jinak nastavit směrové klapky a společenskou tekutinu promixovat. A z těch pár zatvrdlíků, kteří nechtějí pochopit co je „správné a spravedlivé", se udělají kverulanti. Ještě lépe je si jich nevšímat. Nikdo jejich argumenty nezveřejní - nejsou. Není je třeba ani zavírat, zbytečně to vyvolává pozornost - jako u Vladimíra Hučína. Budou-li příliš „agresivní", stane se jim nehoda. Postkomunismus je „humánní", dal většině „lidské právo" hodnotově a morálně zdegenerovat na uspokojování fyziologických funkcí. Oproti komunismu je to „pokrok", ten chtěl stejného výsledku dosáhnout přes pracovní tábory, šibenice, vězení nebo kulku.

Kontinuita „jejich" pojetí práva, dialektického pojetí hodnot, morálky, ekonomie i způsobu politiky bezpečně zajistila společenské vrstvě, která sebe sama dříve nazývala „předvojem proletariátu", vedoucí úlohu v posametové éře. Podle potřeby dnes sami sebe nazývají podnikateli, pravičáky, sociálními demokraty, komunisty a všichni jsou „demokraté".

Neudělali jsme žádný zásadní krok k oddělení se a rozloučení s komunistickou minulostí, takže přirozeně a logicky pokračujeme v budování jejich způsobu „lepšího" světa.

Na jaře 1998 mne ve sněmovně - od řečnického pultíku - slovně napadl bývalý cenzor, v technologickém přestavbovém týmu „republikán a ultrapravičák" Miroslav Sládek. Nepamatuji si už původní příčinu, na mne neměl co vytahovat, a tak kontraverze proběhla standardně: odpověděl jsem mu a slušnými slovy ho poslal, kam patřil. To se zopakovalo. Po třetí „ultrapravicový cenzor" došel za mluvítko, chvíli se rozhlížel po sněmovně, pousmál se svým laskavým způsobem a pravil téměř přesně to samé, čím se před léty se mnou rozloučil můj „normalizační" gottwaldovský šéf: „Co já se tady budu s poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou - a brzy už ho vymetou - nikdo ho nezaměstná."

Na konci roku 1998, po svém „vymetení", jsem si zašel v Telči Pod kaštan na jedno pivo. Uvítal mne jeden místní tlučhuba slovy: „Vítám emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my." Došel jsem ke stolu a dotyčnému jsem odpověděl: „Jestli jsi malý hovno ty, tak takhle veliký. Já jsem pan Hofhanzl, bydlím tam v tom rohu, víš kde. Rval jsem se jako lev, vy dovedete jenom hloupě kecat!" Otočil jsem se k hospodě a řekl jim: „Vy mi můžete něco políbit." Reakce byla jedinečně česká - všichni mi chtěli poručit rum.

 

V Třeštici, 5. května 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování příště.