PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

16.12.2008

Autor: Karel Ledvinka, Jan Kubalčík

Pochod pouští

Reflexe české (nejen) pravicové politiky...


V internetovém deníku Neviditelný pes byla 12. prosince t.r. zveřejněna úvaha Ondřeje Šlechty „České pravici hrozí mitterandovská lekce". Nechceme s tímto textem primárně polemizovat. Zaujal nás tím, jak se dotknul příslušného tématu.

Levice vyhrála drtivě krajské i doplňovací senátní volby, byli jsme svědky nechutných „handlů" o lukrativní místa v krajských vládách a už i mnoho z těch, kteří si to dosud přiznat nechtěli, uznávají, že se ze současné politiky vytratil hlavní důvod, proč se politika dělá a byl nahrazen pouze prostředky jak udržet moc, udržet se „ve hře" o vliv, získat peníze - zakázky, obsazováním přátel do různých funkcí a korupcí. Je na místě začít se obávat situace, kdy stoupá nebezpečí, že se politika opět natolik vzdálí od občanů, že se vytvoří výživná půda pro nástup nějaké další totality.

Při této příležitosti je také nutné na rovinu říci, že nejen u nás v České republice, ale celosvětově, jde o jasný odklon politiky od „bojů" idejí k jednoduchým populistickým řešením - to znamená především nástup neoliberalismu (kdy každý si přece může dělat, co chce) se současným posilováním vlivu státu (socialistické pozice) na úkor omezení občanských svobod. Právě a jedině tento trend je například hlavním důvodem celosvětové finanční krize.

Přitom někteří z nás o těchto nebezpečích mluví téměř 15 let, ale současné politické elity, ani novináři, to nechtěli a stále nechtějí slyšet. Takže si dovolíme naše připomínky a obavy v kostce připomenout.

Dík za to, že se lidé v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí se rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z doby totality. Co je to ale platné, když my, lidé, jsme se nezměnili...

Nepodařilo se prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se opustit v ekonomice nesmyslné třetí cesty, plné korupce, nepodařilo se zabránit bilionovému zadlužení a hlavně jsme se nevyrovnali s minulostí. Za zločiny komunismu se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - pokud jsou konány kolektivně a jsou dostatečně velké.

Místo nové politické kultury se přestaly střetávat různé politické názory a hodnoty, setřel se (byl setřen) rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty. Každý se dokáže spojit s každým, desatero se stalo cizím slovem, natož slovo Bůh. Vzniká oprávněný dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání politických elit, které se pro uchování vlastní moci spojily s elitami ekonomickými a morálku ze svého slovníku raději vynechaly. Naplňuje nás údivem skutečnost, že to vše je kritizováno někým, kdo stál téměř v čele tohoto „pokroku".

Je nesporné, že současná politická scéna se nachází ve stavu degenerace. Dobře to ukázaly povolební výstupy předních politiků, plné lží. Lhal pan Čunek, stejně jako pan Škromach, lhal pan Bém, stejně jako pan Rath a další a další a drtivé většině našich občanů to už je jedno. Můžeme dokonce konstatovat, že v české politice je obsaženo napětí mezi ideově programovým vymezením a momentálními faktickými ústupky voličské základně. Zdá se, že politickou strategií stávajících parlamentních stran je vzájemné vymezování se vůči ostatním stranám a ideové principy jsou nahrazovány jakýmikoliv, často i nesmyslnými a proti logice působícími pragmatickými sliby voličům ve víře, že jejich plnění nikdo nebude kontrolovat. Za příklad lze uvést nechutné výmluvy na nutnost politické podpory celého politického spektra pro uskutečňování nutných reforem fiskální, důchodové či zdravotní politiky. Je to nejen projev nedostatku invence těchto stran, ale především je to zbabělost a strach o možnou ztrátu voličské podpory.

Naše země potřebuje, aby ji konečně řídili odvážní a schopní (nikoliv však všeho schopní) lidé. Ptáme-li se, co by nejvíce prospělo občanům České republiky, musíme si umět odpovědět.

Není jisté, zda by bylo lepší na levé straně politického spektra mít krajně levicovou (rozuměj komunistickou) stranu, o které je jasné, co chce, nebo silně levicovou sociální demokracii, která komunistické postupy skrývá za demokratický název. Největší nebezpečí hrozí při spojení obou dvou politických levicových stran - čili vláda pevné ruky, socialistická ideologie a třídní nenávist. Toto nebezpečí hrozí v současné době České republice, ač si to většina voličů neuvědomuje. O tom, že současní političtí předáci jsou ochotni toto neoficiální spojení uskutečnit, by neměl pochybovat nejen ten, kdo reálně zažil komunistickou totalitu, ale i každý logicky uvažující člověk. Nejlépe to přece prokazují jednání ČSSD a KSČM při sestavování krajských rad nebo za pomoci ruského vlivu odmítání umístění americké radarové základny na našem území, o kterém každý přemýšlející člověk dobře ví, že nám nejen zajistí zvýšení bezpečnosti, ale především dá najevo německým nacionalistům, ruským generálům a tajným službám, čínským hegemonistům, iránským duchovním, či teroristům na celém světě, že zdejší prostor není nic pro jejich strategické plány. Přitom každá demokratická společnost dobrou levici potřebuje. Takže bychom měli podporovat každého demokrata z levé části politického spektra, aby podporoval moderní sociální demokracii, kterou zatím u nás nemáme; tedy stranu, která dodržuje demokratické principy, úctu k majetku a zájmům občanů, prosazuje moderní sociální politiku a respektuje to, bez čeho nemůžeme dlouhodobě obstát - zejména trvání na naší přináležitosti k Euroatlantické společnosti a z toho plynoucí kontinuitu zahraniční a bezpečnostní politiky. Tím by se současně potlačily i zcestné myšlenky komunismu.

A co pravice? ODS je od svého vzniku nejdynamičtějším a nejsilnějším prvkem na české politické scéně. V počátcích byl její strategickou linií důraz na ekonomickou transformaci a urychlenou proměnu hospodářského prostředí v republice. V praktické politice byl však ekonomický rozměr vládnutí doprovázen nedůrazným přístupem v nutné přeměně právního rámce transformace. V tomto období byla pro pravici výhodná existence sesterské ODA, která harmonizovala s ODS v liberálním přístupu v ekonomice, ale oslovovala také občany, kteří podporují pevný řád, svobodu neoddělitelně spojenou s odpovědností a důraz na vládu práva. Od roku 1998 ale zůstala ODS jedinou občanskou stranou. Ale zejména od té chvíle se soustřeďovala přednostně na úspěch ve volbách a následné využívání těchto úspěchů k prospěchu strany, a často dokonce i k osobnímu prospěchu mnohých jejích představitelů. O tom velmi dobře hovoří např. uplynulá jednání o sestavení krajských reprezentací, ze strany ODS často plná předřazování osobních zájmů před zájmy společnosti a před zájmy idejí pravice a to za jedinou cenu - aby jim zůstala vlivná místa, nebo alespoň vliv. Buďme však přesto rádi, že ODS existuje. Ale jednoznačně musíme vyloučit, že by kdy šlo o stranu prosazující moderní konzervatizmus. Jde jednoznačně o pravicovou liberální stranu, neboť konzervativní myšlenky prosazuje pouze tehdy, pokud to straně, jejím vedoucím funkcionářům a jejímu aparátu vyhovuje. V této souvislosti není možno přehlédnout výroky řady představitelů ODS na nedávném kongresu, kde mnohokrát zaznělo, že ODS je jediná skutečná konzervativní strana. Je to tedy nepravda hned dvakrát: i kdyby ODS byla konzervativní stranou, jako že není, rozhodně by nebyla jedinou...

KDU-ČSL vědomě navázala na svoji křesťanskou tradici, která byla rozvíjena především na Moravě. Tato strana kolísala mezi dvěma tendencemi - na jedné straně křesťansko-demokratickou, která více odpovídala zájmům a cílům polistopadové koalice a jejíž zachování ji k ní více poutalo a na druhé straně na křesťansko-sociální, která více odpovídá zaměření členské základny a více ji poutá k sociální demokracii, neboť společně mohou podporovat tzv. sociální stát. KDU-ČSL hrála, hraje a chce i v budoucnosti hrát roli středového subjektu, který je přijatelný jako koaliční partner jak pro levici, tak pro pravici, který u voličů libovolného zaměření nevyvolá animozitu a naopak je pro ně přijatelnou alternativou. KDU-ČSL se však musí připravit na stále se zvyšující tlak ČSSD a ODS, jejichž společným cílem je vytlačit ji z vrcholné politiky a převzít její voliče. Buďme rádi, že KDU-ČSL existuje, přesto, že často je „u moci" tzv. za každou cenu. Alespoň dává v současné české sekularizované společnosti alternativu věřícím občanům. Ale i zde musíme jednoznačně vyloučit, že jde o stranu prosazující moderní konzervatizmus.

O dalších stranách na pravé části politického spektra se nezmiňujeme úmyslně. V jejich případě jde spíše o zájmová seskupení zaměřená výhradně k jednomu úseku lidské činnosti, či speciálně politiky, nebo jde dokonce o naplňování osobních ambicí jejich představitelů, nebo, jak říká část politologů, jde o úmyslné oslabování pravice.

Co by České republice a jejím občanům na pravé straně politického spektra pomohlo? ODS by se veřejně měla přihlásit k typické liberální tradici i s liberálním programem. Měla by konečně zapomenout na nesmyslné ambice o ovládnutí pravicového spektra a na „kočkopsovité" vymezení jako strany konzervativně-liberální. Měla by se také rozejít se všemi straníky, kteří se opět tlačí k opozičně smluvnímu jednání, které jen usnadňuje vládnutí, ale kteří nemají žádný program - jen chuť vládnout bez opozice. Poslední politický vývoj jasně ukazuje, že by se to vyplatilo i samotné ODS. A protože mezi stranami s patrným vlivem stále chybí ryzí konzervativní občanská strana, měla by se etablovat. Předáci různých malých stran, kteří se zaštiťují ve svých projevech tím, jak pomáhají prosazovat konzervativní myšlenky, by právě měli s větší pokorou nalézat společnou řeč se svými kolegy, přestat se dívat zpět, zastavit „žabomyší války" a bezradným pravicovým voličům, kteří nevědí, koho by volili, takže mnohdy k volbám raději nejdou, se pokusit nabídnout slušnou alternativu. O případném úspěchu takové alternativní nabídky každopádně rozhoduje kvalita jejích představitelů. Po prohraných říjnových senátních a krajských volbách a před volbami do EP se formují na pravé straně politického spektra další strany, plné ambiciozních politiků. Doporučujeme sledovat hlavně jejich program. Podle vyjádření jejich zakladatelů je evidentní, že opět půjde sice o pravicové, ale jednoznačně liberální strany.

Politickou stranu chápeme jako společenství, které sjednocují myšlenky a nikoli zájmy. Dominují-li ve společnosti třídy, znamená to, že dominují jejich zájmy. Strana se řídí principy a schopností obětovat své zájmy těmto principům. Je školou sebezapření. Strana, která neobětuje moc principům, jen politikaří. Strana není ani tak silná svým počtem nebo vlivem, ale spíše energií myšlenek, které reprezentuje, a věrností svých členů těmto myšlenkám. V tomto pojetí není strana ani tak skupinou lidí jako souborem myšlenek a ideálních cílů. Její důležitost a hodnota je především v tom, že konstituuje svobodu vytvářením prostoru pro svobodu projevu a tím, že vychází z principů, které jasně odlišuje od účelu. Vlády, ve kterých zasedají představitelé takovéto strany, nejlépe zajišťují pokrok a zároveň kontinuitu, brání stagnaci a brání revoluci. Konflikty zájmů a sil ve společnosti se tak přenášejí na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy. Pojetí strany je tedy nutné odvodit od tohoto smyslu politických stran v demokracii, totiž dát občanům možnost skutečné volby mezi různými politikami (idejemi) a současně zabránit, aby zvolená politika byla zrazena uvnitř strany. Strana musí být složena z občanů, kteří v ní a její politiku (ideje) věří a naopak chce odpudit všechny občany, kteří touží pouze po moci, či společenském životě a kteří se domnívají, že členství jim dává právo hlasováním měnit ideje (politiku). K tomu by měl sloužit a v Konzervativní straně také slouží souhlas každého člena, stvrzený podpisem pod smlouvu o straně a její politice - pod Konservativní smlouvu. Lze jistě, třeba i plamenně, diskutovat o jednotlivostech, ale principy jsou pevné - opírají se totiž o skutečné hodnoty Euroatlantické společnosti. Věrnost těmto hodnotám je pro konzervativce určující. Z těchto hodnot si zaslouží vyzvednout svoboda.

Svobodu vnímáme jako vládu svědomí, a tím také více jako otázku morálky než politiky. Znamená především moc nad sebou a jejím opakem je moc nad druhými. Jestliže naše poznání pravdy není absolutní, potom svoboda je nutnou podmínkou cesty k pravdě. Kdo hledá spekulativní cíle, se na hony vzdaluje jak svobodě, tak pravdě. Průvodními znaky svobodné společnosti spočívají v tom, že: 1) zajišťuje důstojné postavení všech menšin; etnických, národnostních, politických, kulturních, náboženských apod. 2) rozum předchází vůli a vůle žije v harmonii se zákonem, 3) argument panuje nad argumentem a nikoliv vůle nad vůlí, 4) člověk neomezuje povinnosti jiných konat dobro, 5) právo vládne nad silou. I když to vše je do značné míry otázkou politiky, svoboda nám umožňuje konat své povinnosti bez omezování ze strany státu, společnosti, ignorance a chyb. V konečném důsledku jsme tedy svobodni úměrně tomu, jak jsme připraveni bojovat bitvu života s přirozeným nepřítelem uvnitř nás samotných.

Přes různorodé životní zkušenosti a po rozličných cestách hledání politického řádu jsme si tedy coby konzervativci vědomi, že: každá společnost je závislá na úctě, kterou chová sama k sobě, na úctě občana k řádu, jehož je částí, a k sobě samému jako součásti tohoto řádu; dar svobody je především závazkem ke konání dobra a rozšiřování svobody ostatních je naplňováním svobody vlastní; největším ohrožením spravedlivých vztahů mezi lidmi jsou pokusy přetvořit společnost shora podle představ o „sociální spravedlnosti", a to bez ohledu na to, zda jsou prosazovány autoritativními či demokratickými prostředky. Pokládáme za sdělené zjevením, podložené zkušeností a prokazatelné rozumem, že židovsko-křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla západní civilisace, vyjadřují universální pravdu o přirozenosti člověka a o povaze jeho bytí; pravdu, že každá lidská bytost má svou vlastní a současně ji přesahující důstojnost, kterou respektovat je povinností každého člověka; existuje objektivní morální řád, existují objektivní kritéria dobra a zla, pravdy a omylu; snaha pochopit je a usilovat o jejich dodržování je povinností lidí, jejich společenství a institucí; lidské bytosti a společenství, jež tvoří, jsou ze své přirozené povahy nedokonalé, z čehož plyne, že nelze uskutečnit ráj na zemi, že utopické pokusy o jeho zavedení jsou v rozporu s přirozeností člověka, a proto se vždy prosazují za cenu násilí a krveprolití a nezbytně končí v masivním strádání a miserii lidského rodu; člověk patří k trvalému a již odedávna existujícímu společenskému řádu, a proto má hledat a nalézat své dovršení ve společnosti a sám sebe vnímat jako součást řádu většího než on sám - tato skutečnost je svrchovaně důležitá při každém jeho rozhodování, poněvadž pouze s tímto vědomím může naplnit svobodu svou a svobodu společenství, k nimž patří.

I když je tedy člověk přirozeně nedokonalý, má povinnost vztahovat se k objektivnímu ideálu pravdy a dobra, přestože v důsledku oné nedokonalosti ho nikdy není schopen v pozemských podmínkách plně dosáhnout. Avšak tím, že se přidržuje objektivního morálního řádu, může mírnit negativní důsledky své nedokonalosti. Povinností státu je i přes nedokonalost člověka chránit jeho svobodu a důstojnost a respektovat jeho oprávněné nároky vůči státu. Z pojetí nedokonalého, ale svobodného a důstojného člověka a z jeho místa ve společnosti vyvozujeme tyto základní cíle státu: stát je institucí primárně určenou k vynucování práva a pořádku: práva vycházejícího z objektivního morálního řádu, tedy přirozeného práva, a pořádku umožňujícího lidským bytostem žít život v míru a bezpečí; z povinnosti státu respektovat důstojnost lidských bytostí přímo vyplývá jejich morální právo žít ve svobodě. Smyslem státních institucí je nastolit, udržovat a chránit svobodný řád; zajišťovat občanům maximální osobní, náboženskou, politickou a ekonomickou svobodu tak, jak je přístupná v nedokonalých podmínkách, v nichž nedokonalí lidé žijí, a slučitelná s imperativy řádu, práva a spravedlnosti. Zkušenost a zdravý rozum prokazují, že pro dosažení a udržení těchto dvou cílů státními institucemi jsou nezbytné: úcta k Ústavě, oddanost a bezvýhradná poslušnost vůči smyslu jejích ustanovení, odmítnutí právního positivismu, silný, avšak přesně vymezený stát, svobodné tržní hospodářství, stabilní a silná rodina, zprostředkující občanské struktury a sounáležitost s ostatními zeměmi západní civilisace.

Zatímco v západních zemích provedla levice „dlouhý pochod institucemi" zahájený v 60. letech, u nás udělali komunisté již po roce 1948 „krátký proces" s každým, kdo nešel s nimi. Vedle toho se „mitterandovská facka" i to co k ní vedlo jeví jako kamarádské plácnutí. I západní liberální a socialistická levice však stihla, jak víme, napáchat značné škody. Jak to pak má, po dlouhé době totalitního panství s následnou polistopadovou kontinuitou, vypadat u nás? K tomu nám dnes naši vlastní chytráci podstrkují právě ty „nejlepší" kousky západní levice a hned v zápětí jiní chytráci poukazují na to, jak je ta Euroatlantická společnost celá zkažená a že by nám bylo nejlépe co nejdál od ní.

Pan Šlechta ve svém textu na Neviditelném psu uvedl, že česká pravicová politika se nachází na hřbitově idejí. My musíme souhlasit a dodat, že se tam nachází už dlouho. Dovolujeme si přednést nabídku na české politické scéně dlouhodobě působící Konzervativní strany a představit její základní materiály na našich webových stránkách, především Konservativní smlouvu a Program Konzervativní strany. Odmítáme současný neoliberalismus s jeho zjednodušenými pohledy na lidskou přirozenost, morálku a jeho utopickou sociální filosofii o absolutní lidské svobodě bez zodpovědnosti a sekularizaci společnosti. Stejně tak zavrhujeme současný socialismus, což není nic jiného, než utopický směr komunismu. Na druhé straně jsme připraveni akceptovat liberální názory na život na obou stranách politického spektra, chceme respektovat levicovou opozici, ale opozici demokratickou, bez totalitárních idejí a praktik a s touto názorovou opozicí svádět demokraticky politický a ideový boj. Jsme přesvědčeni, že moderní demokracii dává velkou část legitimity a trvalosti vyhlídka na ekonomiku, kde se bude dařit slušně všem - nikoliv však všem stejně, ani všem najednou. Na druhou stranu ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících? Jako reakci na dnes populistickou a populární kontrakulturu, na doktrinářský sekularismus a na kroky vlád, které zvyšují daně a z veřejného vzdělání odstraňují každou stopu morálky, nabízíme návrat k vládě zákona, slušnosti, morálky, úcty k lidskému společenství, majetku a zájmům. Můžeme se dohodnout s podobně smýšlejícími lidmi? Pokud Vás tato nabídka oslovila, neváhejte se ozvat.

Dovolíme si na konec využít citátu Jana Patočky o T. G. Masarykovi: „Filozoficko-politický smysl Masarykovy obnovy české státnosti byl v dějinotvorném uskutečnění třetího typu základního pohybu lidského života, který je pohybem pravdy. Masarykovo myšlení a jednání vynikajícím způsobem demonstrovalo rozdíl mezi nedějinnou degradací života do podoby pouhého přežívání a užívání si a životem z nesamozřejmé pravdy, z otevřenosti a jí odpovídajícího svobodného jednání. Nejen mít heslo: „nebát se a nekrást!", ale skutečně ho naplňovat a bojovat proti jeho odmítání.". Nás všechny, nejen českou pravici, čeká dlouhý pochod pouští, který bude trvat nejméně oněch biblických 40 let. Měli bychom tedy konečně vykročit.

 

Přejeme požehnané Vánoce a Boží požehnání v celém roce 2009.

 

16. prosince 2008

 

Karel Ledvinka, Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz