Autor: Konzervativní strana

Petice Evropskému parlamentu o diskriminaci na základě občanství

---

Konzervativní strana se připojila k petici Evropskému parlamentu, které autorem je Czech Coordinating Office (www.czechoffice.org). Text byl odeslán 23. června 2003 a je spolu s další dokumentací uveden níže. Petice je v Evropské parlamentu zaregistrována pod číslem 270/2003.

V Praze, 24. června 2003,

za Předsednictvo Konzervativní strany

 

MUDr. Jan Fořt, v.r., předseda

 

Benjamin Kuras, v.r.

místopředseda

---

European Parliament
Members' Activities Division
L-2929 Luxembourg

Petice - Diskriminace na základě občanství.

Naše organizace zastupuje 34 českých organizací v České republice i za hranicemi a stovky jednotlivců v Rakousku, Švédsku, Švýcarsku, Německu, Francii, Holandsku a Belgii, v Kanadě, Spojených státech a v Austrálii. Žádáme o retroaktivní zrušení diskriminace v českých zákonech 87/1991 a 229/1991 a o zákaz užívání těchto zákonů českými soudy a institucemi EU. Tyto zákony diskriminují české občany, kteří uprchli v období komunismu do Německa a jiných evropských států, do Spojených států a jiných zemí po celém světě a ztratili své původní české občanství.

Výbor Spojených národů pro lidská práva odsoudil tuto praxi v svých rozhodnutích 516/1991 Šimůnek, 586/1994 Josef Frank Adam, 857/1999 Blažek, Hartman a Křížek a obzvlášť v Závěrečném posouzení vydaném 27. srpna 2001, protože porušuje článek 26 Opčního protokolu k Mezinárodní Úmluvě o občanských a politických právech, který byl Českou republikou podepsán. Česká vláda ignoruje tato rozhodnutí a mluví o nich jako o právně nezávazných, ačkoliv podepsala Úmluvu i Opční protokol.

Evropský soud pro lidská práva se vyhnul posouzení diskriminace v těchto českých zákonech. Odmítl přijmout stížnost dvou českých rodin (Gratzinger 39794/980) a (Poláček 38645/97), které dostaly americké občanství po útěku z komunistického Československa. Odmítl se zabývat otázkou diskriminace (článek 14 Úmluvy), pokud se tato diskriminace nevztahuje k porušení jiného článku Úmluvy, v tomto případě článku 1, protokolu 1 o Ochraně vlastnictví. Soud odmítl přijmout stížnost těchto dvou rodin, přijal tvrzení české vlády a prohlásil že následkem diskriminujícího zákona 87/1991 nemohly dostat svůj majetek zpět, protože ztratily české občanství.

Evropský soud pro lidská práva tedy použil jednoznačně diskriminující zákon 87/1991 k tomu, aby ospravedlnil diskriminaci.

14. října 2002 vydala Evropská komise Souhrnný nález, který kromě Benešových dekretů jedná i o restitucích. Tento nález je zcela nezodpovědný. Přiznává, že vychází z dokladů předložených českou vládou a jmenovitě je uvádí. Chybí mezi nimi zákon 119/1990, který zrušil všechny zabavovací rozsudky se zpětnou platností, chybí i rozhodnutí Ústavního soudu 363/1998, 67/1997, 130/1996, 177/1993, která znovu a znovu zdůrazňují, že v důsledku zákona 119/90 se vlastnictví nikdy neztratilo. Komise přechází otázku diskriminace na základě občanství s poukazem na to, že všechny lhůty v restitučních zákonech už stejně prošly. V článku 3, 1 mluví Komise o mezinárodních kompenzačních úmluvách, podle kterých byli cizí občané odškodněni. Tyto úmluvy s restitucemi nijak nesouvisí a mají v nálezu jedinou funkci, aby odvedly pozornost od skutečnosti.

Potom co Spojené národy opakovaně napomenuly Českou republiku, schválili Češi další tři diskriminační zákony:

Zákon 39/2000 o odškodnění příslušníků zahraničních armád v letech 1939 až 1945, zákon 261/2001 o odškodnění politických vězňů z let 1948 až 1990 a zákon 172/2002 o odškodnění osob zavlečených do Sovětského svazu. Tyto tři zákony také diskriminují Čechy, kteří jako českoslovenští občané bojovali na straně Spojenců, byli vězněni komunistickým režimem nebo byli zavlečeni do Sovětského svazu, a když uprchli, ztratili své československé občanství nabytím nového občanství.

Instituce Evropské unie, zejména Evropský soud pro lidská práva a Evropská komise jsou ovlivněny českou vládou do té míry, že někdy opakují doslova stanovisko České republiky.

Naše kancelář je ochotna osobně hájit oběti českých diskriminačních zákonů před jakoukoliv evropskou organizací.

Všechny dokumenty, které jsou zde psány nakloněným písmem jsou u nás k mání a většinou mohou být poslány elektronicky.

Tímto tedy podáváme tuto Petici k Evropskému parlamentu v přesvědčení, že české zákony 87/1991, 229/1991, 39/2000, 261/2001, 172/2002 nevyhovují článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zejména zdůrazňujeme, že tyto zákony porušují Listinu základních práv Evropské unie, článek 21 (2): „Veškerá diskriminace na základě občanství je zakázána."

Žádáme Evropský parlament aby z toho vyvodil všechny důsledky.

---

The Conservative Party (CR) U Průhonu 6 170 00 PRAHA Czech Republic +420 220808572 
www.skos.cz
skos@skos.cz

June 20, 2003

To:
European Parliament
Members' Activities Division
L-2929 Luxembourg

Re: Czech Coordinating Office

International non-governmental Czech organization
European Offices: B. Meiser Strasse 6, 91522 Ansbach, Germany,
Mauritslaan 35, 3454 XR De Meern, Netherlands,
Overseas Office: 1103-100 Antibes Drive, Toronto, Ontario, Canada M2R 3N1 Tel. 416-665-7324, 
Fax 416-665-4664 Web page: www.czechoffice.org, e-mail: info@czechoffice.orgJanuary 29, 2003. European Parliament
Members' Activities Division
L-2929 Luxembourg

Petition about Discrimination on the Basis of Nationality.

Our organization represents 34 Czech organizations in the Czech Republic and abroad and hundreds of Czechs in the Czech Republic, Austria, Sweden, Switzerland, Germany, France, Netherlans and Belgium, in Canada, United States and Australia. We are asking for the retroactive removal of discrimination from Czech Laws 87/1991 and 229/1991 and for prohibition of the use of the discriminatory clauses of these laws by the Czech Courts and by the European Union. These laws discriminate against Czechs who fled, during the Communist era, to European states, to the United States and to other countries all over the world and consequently lost their original citizenship.
The United Nations Human Rights Committee condemned this practice in its decisions 516/1991 Simunek, 586/1994 Josef Frank Adam, 857/1999 Blazek, Hartman and Krizek and especially in the Concluding Observations of the Human Rights Committee of August 27, 2001 as it violates article 26 of the Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights, signed by the Czech Republic. Czech government does not pay any attention to these decisions and dismisses them as „not legally binding", although it is a signatory of the Covenant and the Optional Protocol.
European Court of Human Rights recently evaded the question of discrimination in the two Czech laws mentioned above. It refused to accept complaints of two Czech families (Gratzinger 39794/98 and Polacek 38645/97) who obtained US citizenship after having escaped from Communist Czechoslovakia. The Court declined to consider the question of discrimination (Convention Art. 14), unless it is related to a violation of another article, in this case Art. 1 of Protocol 1, Protection of Property. Finally, the Court refused to consider the complaint of the two families and accepted the version of the Czech government, declaring that, according to (the discriminating) law 87/1991, they could not get their property back because they were no longer Czech citizens.

In this way the European Court of Human Rights used a blatantly discriminatory law to justify discrimination.

On October 14, 2002 the European Commission issued Summary Findings about Benes decrees and about restitutions. This document is utterly irresponsible. In it the European Commission admits that to prepare it, it used documents submitted by the Czech party and is listing them. Missing is Law 119/1990, which cancelled all confiscating court decisions as of the day they have been pronounced. Also decisions of the Czech Constitutional Court 363/1998, 64/1991, 130/1996, and 177/1993, stating that due to the cancellation of the confiscating verdicts the proprietorship was never lost, are missing. The Commission dismisses the discrimination, stating that the deadlines for applications have passed.
In art. 3. 1, the Commission mentions the International Compensation Agreements. These have no relation to restitutions. Their only purpose is to detract from the facts.
After the United Nations Human Rights Committee repeatedly reprimanded the Czech Republic, Czechs passed three more discriminatory laws:

Law 39/2000 about Compensation for Members of Czechoslovak and Allied Armies in years 1939 to 1945, Law 261/2001 about Compensation for Political Prisoners Jailed Between 1948 and 1990 and Law 172/2002 about Compensation for Persons Abducted to the USSR. These three laws also discriminate against Czechs, who were fighting on the side of the Allies, were jailed by the Communists, were abducted to the Soviet Union and finally fled and lost their original citizenship.

The institutions of the European Union, especially the European Court of Human Rights and the European Commission are influenced by the Czech government lobby to such an extent that they repeat in their decisions, sometimes word for word, the position of the Czech party.
We consider those two decisions, namely the refusal to accept the complaints of Gratzinger and Polacek by the European Court and the Summary Findings of the European Commission to be ill founded and running against the spirit and letter of laws, international agreements and treaties signed by the Czech Republic.
Our organization is ready to represent in person the cause of the victims of the Czech discriminatory laws before any European body.
All documents written in italics are available from us. Most of them can be sent electronically.
We hereby submit this Petition to the European Parliament in the conviction that Czech laws 87/91, 229/91, 39/2000, 261/2001 and 172/2002 are incompatible with Article 14 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Furthermore we maintain that these laws violate the Charter of Fundamental Rights of the European Union, Art. 21 (2): "Any discrimination on grounds of nationality shall be prohibited." We are asking the European Parliament to draw all necessary consequences.

On behalf of the Presidium of the Conservative Party (CR): We agree.

Name (Jméno): Jan Fořt (Chairman) Name: Benjamin Kuras (Vice - chairman)
Occupation (Zaměstnání): gynaecologist Occupation: writer
Address (Bydliště): U průhonu 6, 170 00 Praha, Address: 80 Park Avenue North, Willesden Green,
Czech Republic London NW10 1JY
Nationality (občanství): Czech Republic Nationality: United Kingdom, Czech Republic

 

---

EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 14. října 2002

ČESKOSLOVENSKÉ PREZIDENTSKÉ DEKRETY Z POHLEDU ACQUIS COMMUNAUTAIRE

SHRNUTÍ NÁLEZŮ ODBORNÝCH ÚTVARŮ EVROPSKÉ KOMISE

Úvod
Dne 11. dubna 2002 se komisař G. Verheugen a tehdejší předseda vlády České republiky M. Zeman dohodli, že některé z československých prezidentských dekretů („Benešovy dekrety", dále pouze „dekrety"), včetně souvisejících aspektů restituční legislativy z počátku 90. let, budou pečlivě prozkoumány z pohledu práva EU/ES. 
Pracovníci generálního ředitelství pro rozšíření a právní služby Evropské komise následně absolvovali sérii konzultací se zástupci České republiky, koordinovanými českým ministerstvem zahraničních věcí. V průběhu těchto diskusí nastolila Komise velké množství otázek s cílem zjistit současnou situaci pokud jde o právo EU/ES, a to jak v oblasti platné legislativy, tak i právní praxe. Zástupci České republiky poskytli k těmto otázkám podrobné informace i svá právní stanoviska a svá vystoupení doložili řadou písemných informačních materiálů. 
Následující souhrn nálezů vzešlých z těchto jednání předpokládá jistou znalost problematiky a jejího složitého mezinárodně historického pozadí. 
Analytické nálezy
K trestněprávním aspektům dekretů
Dekret č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 ("velký retribuční dekret") 
Tento dekret byl účinný do 31. prosince 1948, kdy byl zrušen zákonem č. 33/1948 Sb. Na základě tohoto dekretu by se tedy dnes již nemohlo konat nové soudní řízení. 
Podle trestního zákona z roku 1961 však rozsudky vynesené na základě tohoto dekretu mohou být teoreticky stále vykonatelné, včetně rozsudků za činy, které podle dnes platného trestního zákona již nejsou považovány za trestné. Zákon č. 175/1990 Sb. odstranil tento problém ve vztahu k vykonatelnosti trestů odnětí svobody a zkrátil maximální délku trestu, nicméně není zcela jasné, zda prospěch z tohoto opatření mají osoby odsouzené na základě dekretu. Z tohoto důvodu byly analyzovány dvě samostatné otázky: 
a) V případě osob souzených v nepřítomnosti na základě dekretu se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se odsouzený zdržoval v cizině. V rejstříku trestů České republiky jsou však evidovány pouze čtyři případy osob odsouzených lidovými soudy na základě dekretu; není známo, zda tyto osoby jsou ještě naživu. Nezdá se pravděpodobné, že by mohly vyjít najevo ještě další případy. I kdyby se tak stalo, dotyčné osoby by mohly nechat případ znovu přezkoumat řádným trestním soudem v souladu s platným trestním zákonem, přičemž by se jim dostalo práva na spravedlivé trestní řízení podle českých ústavních ustanovení o lidských právech a příslušných mezinárodních úmluv. Neexistuje tedy nebezpečí „pokračujících účinků" takových rozsudků.
b) Rozsudky vynesené podle uvedeného dekretu, kterými byli jednotlivci zbaveni práva uplatňovat občanské svobody, nebyly nikdy formálně zrušeny. Demokratický český stát však již nemá právní nástroje k provádění takových rozhodnutí, jelikož tyto nástroje byly nahrazeny ustanoveními Ústavy České republiky o lidských právech. Takové rozsudky tedy nejsou vykonatelné. 
Nález: 
Tento dekret byl zrušen a nemůže vést k novým soudním řízením. Rozsudky vynesené podle něj, včetně rozsudků vynesených v nepřítomnosti, již nelze vykonat.

Zákon č. 115/1946 Sb z 8. května 1946 (často nesprávně označovaný "amnestijní zákon")
Tento zákon se týká činů spáchaných ve dvou časových úsecích: v období před 4. květnem 1945 a v následném období do ustavení československého Národního shromáždění dne 28. října 1945. Z důvodové zprávy a záznamu parlamentní rozpravy k tomuto zákonu vyplývá, že pokud jde o první období, bylo jednoznačně cílem zákona zajistit právnost jednání osob činných v odboji, které neměly statut příslušníka ozbrojených sil podle mezinárodního práva válečného. Pokud jde o druhé období, záměrem zákona bylo rovněž legalizovat některá jednání osob, jimž byly svěřeny pravomoci v oněch chaotických měsících předcházejících oficiálnímu obnovení řádných správních institucí československého státu. Ze záznamů z projednávání zákona jednoznačně vyplývá, že v obou případech by čin spadající do působnosti tohoto zákona musel být proveden z "ušlechtilých pohnutek" (např. boj za svobodu). Zákon neumožňuje paušální legalizaci činů, které by jinak byly trestné, a vyžaduje prokázání vyviňujících okolností v každém jednotlivém případě. Často užívané označení "amnestijní zákon" je zjevně nesprávné; výstižnější by bylo "zákon o beztrestnosti". Formulace "spravedlivá odplata" obsažená v tomto zákonu zcela jistě přispěla k tomu, že tento zákon byl veřejností vnímán spíše jako nástroj pomsty než jako akt spravedlnosti. Tento pojem musí být vysvětlován v daném historickém kontextu. 
Česká strana nepopírá, že došlo k četným případům násilí proti příslušníkům německého obyvatelstva. V česko-německé deklaraci z roku 1997 Česká republika lituje těchto excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami. Již v prvních poválečných letech působily násilnosti zjevně nemotivované "ušlechtilými pohnutkami" značné politické znepokojení v řadách československé vlády i parlamentu, což jasně dokazuje působení zvláštního parlamentního výboru vytvořeného roku 1947. Celkem bylo pro takové činy zřejmě stíháno alespoň 79 osob , i když ne všichni stíhaní byli skutečně postaveni před soud a jen málokdo z nich byl skutečně shledán vinným a odsouzen. V politické diskusi se objevil pojem "gestapismus" (jednání Čechoslováků, kteří se chovali jako Gestapo) a takové činy byly veřejně odsuzovány.
Po roce 1948 však komunistický režim zneužíval systému trestního i občanského práva, což mělo nepříznivé důsledky pro původně zamýšlenou aplikaci zákona č. 115/1946 Sb. Jak naznačuje článek III. česko-německé deklarace z roku 1997, v období komunistického režimu státní orgány zřejmě neoprávněně odmítaly zahájit stíhání v blíže neurčeném počtu trestních věcí s nesprávným poukazem zákon č. 115/1946 Sb., čímž fakticky zajistily beztrestnost pachatelům skutečných brutálních násilností na Němcích.
Pokud jde o údajnou nesprávnou aplikaci tohoto zákona v době méně vzdálené, byla zkoumána dokumentace českých státních zastupitelství o důkazech proti osobám vyšetřovaným po pádu komunistického režimu. Tato dokumentace se týká brutálních násilností spáchaných v obci Tušť/Schwarzbach 24. května 1945 a v obci Tocov/Totzau v červnu 1945. Z dokumentace jasně vyplývá, že příslušná státní zastupitelství v poslední instanci odmítla zahájit stíhání pro tyto činy nikoli na základě zákona č. 115/1946 Sb., ale z jiných důvodů: nedostatek důkazů, promlčení činů, které kvalifikovala jako několikanásobnou vraždu, nebo skutečnost, že podezřelí již zemřeli nebo nebylo možné zjistit jejich totožnost. V případu z obce Tušť/Schwarzbach státní zástupce konkrétně zvažoval, zda tento čin byl trestným činem proti lidskosti (genocidium), ale nakonec z právně přijatelných důvodů dospěl k závěru, že nebyl.
Záměrem zákona č. 115/1946 Sb. - jak jasně vyplývá z důvodové zprávy - nikdy nebylo legalizovat nečestné jednání. Podle vysvětlení poskytnutých zástupci České republiky lze tedy dodnes stíhat jakékoli jednání kvalifikované jako trestné činy proti lidskosti či válečné zločiny, také vzhledem k tomu, že Newyorská úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968 platí v České republice na základě článku 10 Ústavy, podle nějž má mezinárodní právo přednost před právem vnitrostátním. Podle trestního zákona z roku 1961 jsou ostatní trestné činy promlčitelné (např. promlčecí doba u trestného činu vraždy je 20 let). Právní situace ohledně trvající pravomoci stíhat válečné zločiny a trestné činy proti lidskosti spáchané během druhé světové války nebo bezprostředně po ní tedy zhruba odpovídá situaci v jiných evropských demokraciích.
Nález:
Záměrem tohoto zákona nebylo paušálně zajistit beztrestnost pachatelům brutálních násilností na Němcích nebo Maďarech, ačkoli v minulosti mohl být občas takto používán. Zákon nebrání tomu, aby ještě dnes mohly být v České republice stíhány válečné zločiny a trestné činy proti lidskosti.

 

K majetkoprávním aspektům dekretů:
Dekrety č. 5/1945 Sb., 12/1945 Sb., 108/1945 Sb. 
Tyto dekrety jsou stále platné, ale podle českého právního výkladu byly jejich účinky zcela vyčerpány v roce 1945; na jejich základě nelze provádět žádná nová vyvlastnění. Jako důvod se uvádí, že k vyvlastnění došlo ex lege (působením dekretů samotných a nikoli na základě jednotlivých prováděcích rozhodnutí) a s okamžitou platností (tj. v okamžiku vydání dekretů a nikoli v okamžiku, kdy byli vyrozuměni majitelé vyvlastněného majetku). 
Aplikace tohoto zákona byla v rukou okresních národních výborů (ONV). Podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebyly ONV povinny vyrozumět německé a maďarské majitele vyvlastněných majetků; podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebylo nutné vyrozumět majitele individuálně, postačilo zveřejnění hromadných seznamů. Vzhledem k velkému počtu případů trvalo toto hromadné vyrozumění majitelů dost dlouho; jelikož v té době probíhal nucený odsun, mnohé z dotčených osob tato vyrozumění zřejmě nikdy neviděly. Nelze také vyloučit, že ne všechna vyrozumění byla ve skutečnosti učiněna, byt i jen formou hromadných seznamů. Podle českého právního výkladu však neexistence vyrozumění (individuálního nebo hromadného) není na újmu platnosti konfiskace, jelikož ke konfiskacím docházelo ex lege a s okamžitou platností.
Dekrety se obecně vztahovaly na "Němce a Maďary, jakož i zrádce a nepřátele republiky". Podle dekretů mohly být vyňati jednotlivci, kteří byli obětmi nacistického režimu nebo bojovali za osvobození Československa. Rozhodnutí o vynětí byla v působnosti ONV a v celé řadě případů bylo rozhodnutí o vynětí skutečně učiněno a veřejně oznámeno. Lze však pochybovat, že v průběhu nuceného odsunu všichni, kdo by o vynětí mohli požádat, byli schopni učinit tak v praxi. Vzhledem k poválečné situaci není také jasné, zda ONV dokázaly řádně podané žádosti o vynětí vždy řádně vyřídit.
V řadě případů byla proti rozhodnutím ONV podána odvolání. V době komunistického převratu v Československu roku 1948 byla některá z nich stále ještě projednávána. Některé z těchto případů byly uzavřeny až v období komunismu, některé nebyly formálně uzavřeny nikdy. V mnoha případech komunistická správní praxe zbavovala jednotlivce práv k jejich majetku dokonce na základě dekretů, v souladu s kolektivní ideologií, která byla rovněž základem nových komunistických vyvlastňovacích zákonů.
Uvedené dekrety byly přijaty a aplikovány v období bezprostředně po druhé světové válce. Je jasné, že obdobný postup by v dnešní České republice byl nemyslitelný. Vyvlastnění bez náhrady je dnes v rozporu s ústavou a zběžně prováděná správní řízení by byla rovněž nepřijatelná.
Nález:
Dekrety vyčerpaly svůj účel v roce 1945. Podle těchto dekretů dnes nelze provádět nové konfiskace.
restituční zákony z 90. let
Samostatný soubor otázek, který byl rovněž předmětem zkoumání, souvisí s restitučními zákony z 90. let. Z jinak mnohem složitější restituční legislativy byly zkoumány pouze vybrané aspekty, které mají nějaký vztah k dekretům. 
Restituční zákony č. 243/1992 Sb., 87/1991 Sb. a 229/1991 Sb. 
Po skončení komunistické éry přijal český (československý) parlament několik restitučních zákonů, jejichž cílem bylo zmírnit křivdy způsobené kolektivizací majetku v letech 1948-1990. V případě většiny restitučních zákonů nebylo záměrem zákonodárce řešit otázku jakýchkoliv konfiskací provedených na základě dekretů z roku 1945. Hlavním cílem těchto zákonů bylo odstranit některé důsledky komunistické kolektivizační politiky a svévolných rozhodnutí o vyvlastnění majetku jednotlivých vlastníků z ideologických důvodů. Toto omezení je samo o sobě přiměřené a není rozporu s právem EU/ES.
Jedinou výjimkou je zákon č. 243/1992 Sb. Tento zákon jde před hranici stanovenou rokem 1948, jelikož jeho záměrem jsou právě restituce majetku zkonfiskovaného na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. osobám, které po válce zůstaly v Československu a byly loajální vůči československému státu. Působnost zákona č. 243/1992 Sb. byla na základě judikatury později rozšířena na české občany, kterým nebylo do roku 1953 vráceno státní občanství z toho důvodu, že jej po roce 1945 nepozbyli; tento zákon byl však také restriktivně a kontroverzně novelizován v roce 1996, kdy do něj byla zavedena podmínka nepřetržitého československého občanství do roku 1990, čímž byli vyloučeni emigranti, kteří pozbyli občanství za komunistického režimu. Ústavní soud vyloučil zpětnou působnost této novely v případě nároků uplatněných před jejím vstupem v platnost.
Pokud jde o další dva restituční zákony, české soudnictví podstatně rozšířilo jejich působnost; nakonec se vztahovaly i na případy, u nichž individuální správní řízení zahájené na základě dekretů ještě nebylo ukončeno nebo bylo nově zahájeno po únoru 1948 a u nichž došlo za éry komunismu ke zneužití dekretů.
Restituční zákony nezpochybňují konfiskační dekrety. Otevřely možnost restituce nebo odškodnění ve specifických případech, včetně případů nesprávné aplikace dekretů (tj. jednotlivci, kteří měli být vyňati, ale nebyli). České orgány jsou si vědomy, že došlo k celé řadě takových případů.
Kromě uvedených restitučních zákonů bylo nebo stále ještě je k dispozici několik dalších nástrojů zaměřených na řešení některých specifických situací:
- Mezinárodní dohody o náhradách, které bývalá ČSSR uzavřela v 70. a 80. letech s řadou zemí, na jejichž základě se provádějí jednorázové platby příslušným státům za účelem poskytování náhrad jejich občanům;
- Nadační fond obětem holocaustu založený roku 1998 za účelem odškodnění osob, jejichž majetek byl vyvlastněn nacisty a které ve stanovených lhůtách neuplatnily nároky na vrácení majetku podle poválečných restitučních zákonů; odškodnění poskytované tímto fondem není vázáno na podmínku státního občanství;
- Novější zákon č. 212/2000 Sb. upravující restituce uměleckých předmětů obětem holocaustu, rovněž bez podmínky občanství, s možností uplatnění nároků do roku 2006.
V posledních letech se řada navrhovatelů obrátila na Nejvyšší soud a Ústavní soud poté, co při uplatňování svých restitučních nároků vyčerpali všechny opravné prostředky u soudů nižší instance. Kauzy předkládané soudům poslední instance jsou po právní stránce vždy komplikované. Je třeba dodat, že české soudnictví stále ještě zápolí se spletitými právními problémy, které nastávají při restituci majetku v případech, kdy konfiskace provedená podle dekretů z roku 1945 byla údajně protiprávní.
Povaha zkoumání, která mají soudy provádět, je určována mimo jiné potřebou zjistit, zda je navrhovatel oprávněn nárokovat vynětí z působnosti dekretů. V důsledku toho musí česká justice jako předběžnou otázku související s podmínkami restituce posoudit platnost konfiskačních aktů provedených v období bezprostředně po druhé světové válce. Jako listinné důkazy se za tímto účelem používají spisy vzniklé ve správních řízeních uskutečněných v dané době. Každé takové správní řízení je již svou povahou zaměřeno na zjištění skutečností významných pro vynětí v souladu s ustanoveními dekretů a na vydání rozhodnutí deklaratorní povahy, kterým se konstatuje vynětí žadatele z plošných konfiskací.
Je zásadně důležité si uvědomit, že postup českých soudů při aplikaci restitučních zákonů z 90. let je aktem shromažďování důkazů a posuzování předběžné otázky v souvislosti s jednáními, k nimž došlo v minulosti a která nemusela být v souladu s dekrety. To ovšem neznamená, že by dekrety byly znovu aplikovány.
V průběhu konzultací byla zkoumána řada rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, o nichž padla zmínka v probíhající politické debatě o prezidentských dekretech z roku 1945. Vzhledem k omezenému počtu případů rozhodnutých soudy nejvyšší instance se v České republice ještě neustálila pevná soudní praxe v posuzování všech různých souvisejících právních otázek. Některá řízení, která nyní probíhají u soudů nižší instance, by mohla být uzavřena až po předpokládaném vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004. Tyto případy by mohly být po vstupu ČR do EU postoupeny k Evropskému soudnímu dvoru.
Bylo zjištěno, že v několika ojedinělých případech české odvolací soudy nařídily správním orgánům, aby dokončily správní řízení, které zůstalo formálně neuzavřeno ještě z období prvních let komunistické éry. Podle všeho tato judikatura není obvyklá a zůstává velkou výjimkou. Ačkoli takovéto nařízení by ve zkoumaných případech mohlo vyznít jedině ve prospěch navrhovatele, bylo by možné namítnout, že jakékoli nové rozhodnutí by mohlo představovat aplikaci procesních ustanovení obsažených v dekretech nebo s nimi souvisejících, uskutečněnou v dnešní době. Podle české strany by však i takovéto nové rozhodnutí bylo jen deklaratorní povahy a stanovilo by, zda původní majitel byl či nebyl vyňat z plošné bezprostřední účinnosti příslušného dekretu. Nepodařilo se prokázat, že by snad některý správní orgán nějaké řízení skutečně obnovil.
Nález:
Hlavním záměrem restitučních zákonů z devadesátých let bylo řešit případy majetku vyvlastněného za komunismu (1948-1989). Toto omezení samo o sobě není problematické. Složité problémy vznikají v důsledku toho, že se nejedná o omezení absolutní. Nicméně skutečnost, že zákony z devadesátých let otevřely některé možnosti restitucí majetků konfiskovaných na základě dekretů neznamená, že dekrety jsou znovu aplikovány.

K podmínce státního občanství
Podmínka státního občanství obsažená v restitučních zákonech by pravděpodobně nebyla v souladu se zákazem diskriminace zakotveným ve Smlouvě o ES, kdyby Česká republika již v době jejich přijímání byla členským státem EU. Dnes však již vypršely všechny lhůty pro uplatnění nových restitučních nároků podle zákonů obsahujících podmínku státního občanství. Za těchto okolností tedy v době přístupu České republiky již nebude z hlediska acquis třeba uvádět tyto zákony v soulad s právem ES tak, se zajistila rovná práva pro občany EU, kteří nejsou státními občany České republiky.
Jediný problém, který Českou republiku v této souvislosti s největší pravděpodobností čeká, by mohlo představovat těch několik málo řízení probíhajících před českými soudy, v nichž je spornou otázkou občanství žadatele a která by po přístupu České republiky mohla být postoupena Evropskému soudnímu dvoru. I kdyby dotyční navrhovatelé spor vyhráli na základě zákazu diskriminace, Česká republika by pouze byla nucena napravit křivdy, kterých se na nich dopustila, ale ne měnit restituční zákony samotné nebo znovu otevřít lhůty pro uplatnění nároků.
Nález:
Ustanovení práva EU o zákazu diskriminace, která budou od okamžiku přistoupení v plném rozsahu platit i pro Českou republiku, nevyžadují změnu restitučních zákonů, jelikož dnes již nelze uplatňovat nové restituční nároky. V případech, které by snad mohly zůstat neuzavřeny ještě po datu přístupu, by se tato podmínka mohla stát relevantní.

K lidskoprávním aspektům problému
Následující otázky byly zkoumány z toho důvodu, že podle článku 49 Smlouvy o EU musí Evropský parlament, Rada, Komise a členské státy provést politické hodnocení, zda kandidátské země respektují zásady uvedené v článku 6, odstavci 1 Smlouvy o EU: "Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, které jsou společné členským státům.".
Ve vztahu ke stanoviskům, v nichž se Výbor OSN pro lidská práva opakovaně vyjádřil proti podmínce státního občanství obsažené v českých restitučních zákonech , byli účastníci Komise rovněž informováni o oficiálním stanovisku České republiky vyjádřeném v usnesení vlády č. 527 z 22. května 2002, které bylo následně předáno příslušným orgánům OSN. Česká republika tvrdí, že lze uvést podstatné důvody pro omezení restitučních nároků na české občany.
Česká republika své stanovisko úspěšně obhájila v případech předložených Evropskému soudu pro lidská práva, protože tento soud nemá pravomoc vůči stížnostem týkajícím se pouze diskriminace jako takové a může se jimi zabývat jedině pokud takové opatření zasahuje (také) do dalších základních práv. Kromě toho podle konstantní judikatury tohoto soudu je vyvlastnění "jednorázový akt" k němuž došlo v minulosti (tj. před dnem, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro daný stát) a tedy jej nelze napadnout na základě Úmluvy. Nedávno soud rozhodl, že zamítnutí nároku na restituci dříve vyvlastněného majetku (dokonce i kdyby se jednalo o vyvlastnění nezákonné) není porušením článku 1 (prvního) Dodatkového protokolu k Úmluvě, jelikož případné právo na restituci není "majetkem" ve smyslu Protokolu. 
Komise vzala na vědomí oficiální stanovisko České republiky. Zároveň zaznamenala, že česká vláda by mohla uvažovat i o jiných prostředcích urovnání specifických individuálních případů, v nichž Výbor rozhodl v neprospěch České republiky, jako jsou například kompenzační platby ex gratia.
Nález:
Řízení před orgány ochrany lidských práv týkající se restitucí majetku docházejí k vzájemně odlišným výsledkům. Odborné útvary Komise neshledaly přesvědčivý důvod, proč by neměl být vysloven pozitivní posudek, pokud se jedná o požadavky článku 6, odstavce 1 Smlouvy o EU. 
závěr
Tyto nálezy nevykazují žádné překážky přístupu České republiky z pohledu acquis communautaire.

Příloha 1
INFORMAČNÍ MATERIÁLY PŘEDLOŽENÉ ZÁSTUPCI ČESKÉ REPUBLIKY
- "Zákon č. 115/46 Sb. z 8. května 1946, jeho vznik a implementace a kritika, autoři: Jan Hon a Jiří Šitler
- "Dekrety prezidenta republiky ze současného pohledu"
- "Vykonatelnost rozsudků vynesených podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. z června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (velký retribuční dekret)"
- "Zákon č. 115/1946 Sb. z 8. května 1946 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků a o nepromlčitelnosti některých zločinů"
- "Dodatečná informace k případu Tocov/Totzau"
- "Dodatečná informace k případu Tušt'"
- "Konfiskace německého majetku v Československu a mezinárodní dohody", autor: Jiří Šitler
- "Konfiskační dekrety prezidenta republiky, správní řízení o konfiskaci a současný stav"
- "Podmínka státního občanství v restitučních zákonech České republiky ve vztahu k zákazu diskriminace obsaženému v právu ES"

Příloha 2
POUŽITÉ JUDIKÁTY
Ústavní soud
- IV. ÚS 56/94 z 22. června 1995 v ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 26. října 1993;
- Pl. ÚS 14/94 ve věci návrhu na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb;
- ÚS 23/97 z 18. února 1998 ohledně rozhodného období (25. února 1948-1. ledna 1990) upraveného v restitučním zákonu č. 87/1991 Sb.;
- ÚS 397/98 z 30. května 2000 o židovském majetku zabraném za války ve prospěch Německé říše a o aplikaci restitučního zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k nesprávnému rozhodnutí vydanému roku 1946 na základě dekretu č. 5/1945 Sb.;
- Pl. ÚS 45/97 o počátku rozhodného období k datu k datu 25. února 1948;
- ÚS 39/95 z 12. října 1995 o vztahu mezi konfiskačním správním rozhodnutím vydaným podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a správním rozhodnutím o národní spolehlivosti vydaným podle dekretu č. 33/1945 Sb. českému občanovi, který se pod nátlakem přihlásil za Němce, v souvislosti s podmínkou státního občanství obsaženou v restitučních zákonech;
- ÚS 14/95 z 15. listopadu 1995 v ústavní stížnosti proti rozsudku soudu nižší instance ve věci konfiskace na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a souvisejícího správního rozhodnutí z 10. února 1948, jakož i následných správních rozhodnutí a jejich významu pro používání restitučního zákona č. 87/1991 Sb.;
- ÚS 205/97 z 20. listopadu 1997 v ústavní stížnosti ohledně neprojednání dědického řízení v souvislosti s restitučním zákonem č. 87/1991 Sb.;
- ÚS 117/96 z 11. září 1997 ohledně rozhodného období (25. února 1948-1. ledna 1990) stanoveného zákonem o půdě č. 229/1991 Sb. ve vztahu ke konfiskacím na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a souvisejícím rozhodnutím soudů nižší instance.
Nejvyšší soud
- 3 Cdon 199/96 o postavení správního rozhodnutí o konfiskaci majetku na základě dekretů v souvislosti s restitučním zákonem č. 87/1991 Sb. 
Jiné odvolací instance 
- Rs 360 29 Ca 229/95 o neplatnosti převodů majetku na válečný Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu na základě dekretu č, 5/1945 Sb.

Příloha 3
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU NAŘIZUJÍCÍ DOKONČENÍ SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ
- 33 Cdo 2398/98, rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června 2000, o neexistenci platného rozhodnutí okresního národního výboru o podmínkách konfiskace majetku na základě dekretu č. 108/1945 Sb. v souvislosti s ležící pozůstalostí.

 

---