PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.06.2012

Autor: Jaroslav Cabal

Pět ran českému vinohradnictví a vinařství

Jde o zahraniční dotovanou konkurenci.


Letošní rok si Moravští a Čeští vinohradníci a vinaři budou dlouho pamatovat. Tolik přímých nepříznivých vlivů a negativních zpráv se vůči jejich nezměrnému úsilí o dobrou úrodu, a její kvalitní zpracování v lahodný mok, ještě nikdy v dohledné historii v takové síle nespiklo. Od vrtkavých přírodních jevů a nechápavých politiků dostali naděleno hned několik citelných ran.

První, člověkem neovlivnitelnou, ránu obdrželi od přírody v podobě zimních holomrazů, dlouhotrvajícího jarního sucha a květnových (opět mrazivých) hrátek počasí. Po dlouhém čase příjemných jar letos naplno zaúřadovali Pankrác, Servác a Bonifác tím, že ničícími ranními teplotami pod nulou připomenuli svou pověst „Ledových mužů".

Přestože se takto uvedení pánové „postarali" o velkou část sklizně od Strážnice až po Znojmo, neznamená to, že vinohradníkovi již letošní nákladné práce na vinici s výhony zmrzlými do podoby tabáku skončily, nebo byly rázně minimalizovány. Následné ošetřování poničených porostů je totiž stejně náročné, jako hospodaření v nepostižených lokalitách. Navíc nemohou podnikatelé z tohoto oboru z poškozených hlav počítat s jakýmkoliv ziskem, který by třeba jen zmírnil utrpěnou škodu. S prvními dalšími příjmy mohou postižené podniky, nebo malí producenti, počítat nejdříve koncem příštího roku, nepostihne-li je ovšem nějaká další přírodní kalamita.

Druhou negativní zvěstí je zvýšení DPH mimo jiné i u výrobků, které vinohradníci a vinaři potřebují k obdělávání svých porostů a výrobě či distribuci vín. V této věci musím předeslat, že jsem jednoznačným zastáncem nižších daní, tedy zásadním protivníkem jejich zvyšování. Přesto si myslím, že vládou (prý konzervativně pravicovou!!!) připravený růst této daně by měl tento specifický obor podnikání v zemědělství postihnout stejnou měrou jako jiná odvětví hospodářství, a že tato nová zátěž nemůže výrazněji zasáhnout jeho ekonomiku ani s ohledem na vnitřním trh, ani s ohledem na obchodně sílící vehementně subvencovanou zahraniční konkurenci.

Třetí rána je mnohem citelnější. Kalouskovo ministerstvo vymyslelo pro realizační koncovku snažení vinohradníků a vinařů těžce snesitelné zatížení formou desetikorunové daně na každý litr vyrobeného vína, což samozřejmě bude mít důsledek v obrovském handicapu naší domácí kvalitní produkce v soutěži s rázně podporovanou zahraniční konkurencí. Ohroženy nebudou snad jen velké domácí firmy, které jsou ostatně vesměs v cizích rukou, ale hlavně podniky střední velikosti a zejména rodinná vinařství, která již v oblasti úspor nákladů mnoho prostoru pro eliminaci dopadů tohoto opatření nemají. Pravicový kabinet, který by si měl hýčkat dynamickou a flexibilní střední třídu, jí tak přes množství proklamativních prohlášení uštědřuje obrovskou ránu.

Čtvrtou, neméně významnou ranou je likvidace systému vratek daně z pohonných hmot, který je znám pod pojmem „zelená nafta". Ještě než tohle téma rozeberu, musím opět konstatovat, že nepatřím mezi prosazovatele jakýchkoliv podpor a dotací v oblasti zemědělského podnikání. Česká republika je však otevřenou ekonomikou a musí tedy čelit obrovské zahraniční konkurenci, která je touto formou v evropských státech silně podporována, a tím i výrazně zvýhodněna. Pro rovný konkurenční boj, jakožto základní atribut volného trhu, je základním předpokladem existence rovnocenných podmínek pro všechny jeho účastníky. A nelze tedy při řešení forem a úrovně jasně nesystémových podpor argumentovat například cenou pracovní síly ve východní části našeho kontinentu. Vždyť bychom měli spíše vytvářet podmínky pro vyrovnání ceny pracovní síly v celé EU, a nekonzervovat stávající stav v chudších regionech. Likvidováním výhody vyplývající ze „zelené nafty" pouze v naší zemi vystavujeme domácí výrobce značně nerovnému postavení. V této situaci, ač jsem zastánce konzervativní linie, která spočívá v co nejmenším zasahování státu do podnikatelské sféry, musím být pro zachování rovnocenného prostředí před jednostrannou likvidací této daňové výhody pouze v České republice.

Pátou negativní zprávou pro střední či menší podnikatele ve vinohradnictví a vinařství je pak přetrvávající praxe rozdělování prostředků z Vinařského fondu, která vede k nesmyslné homogenizaci pestré vinařské společnosti pod několik značek. Dochází k tomu, že výrobci nekvalitních vín se často skrývají do „davu" za nákladně propagovanými logy, a tím nezřídka poškozují renomované firmy i jejich kvalitní produkce. V této materii se pak rozplynou malé lopotně (i nákladně) zavedené značky či jména poctivých vinohradníků a vinařů.

Z dvaceti tisíc všech evidovaných vinařů v ČR je jen kolem osmi set subjektů, které jsou povinny ze zákona odvádět poplatky do Vinařského fondu. Zejména pro ně je pak důležité udržet jejich dobré vlastní značky či jména a tím i kvalitu Českého vinařství.

Původním záměrem tvůrců zákona o vinařském fondu, který vymezuje jeho působení, bylo soustředění soukromých a státních prostředků, které budou sloužit podpoře vzniku, rozvoje, modernizaci a propagaci oboru, s důrazem na malé rodinné firmy a střední podnikatele, a v menší míře pak pro velké, stabilnější firmy. Současné metody rozdělování podpor spíše zvýhodňují největší přispěvatele, kteří paradoxně nedisponují významnou vlastní produkcí hroznů, které tedy musí nakupovat zejména v zahraničí, nebo odtamtud dovážejí přímo hotová vína. Touto praxí a cenovým dumpingem jednoznačně zhoršují podmínky pro ryze domácí producenty.

Nejhorší na tom všem je skutečnost, že tyto „rány" budou působit kumulativně, a to výlučně na naše podnikatele, a zejména na drobné vinohradníky a vinaře. Smutná je i skutečnost, že v Radě Vinařského fondu i v jeho Dozorčí radě zasedají lidé, kteří o oboru neví téměř nic a jsou často pro svou odbornou nezpůsobilost pod vlivem představitelů velkých firem.

Je jisté, že se tržní prostředí zejména v evropských zemích s nadprodukcí vína v dohledné době nijak nezmění. Jen těžko si dovedu představit, jak dlouho budou naši poctiví, „pravokořenní" vinaři a vinohradníci odolávat tak zvýhodněné velké domácí a zejména zahraniční konkurenci.

Víno je kulturní nápoj starý 6 tisíc let, tradičně lidi obveseluje a sbližuje. V minulosti bývalo předepisováno jako lék. Až na řídké lidské výjimky není návykovou látkou a nedá se tedy srovnávat s jinými alkoholickými nápoji. Je tedy chybou oslabovat tento sektor hospodářství.

Zemití vinaři na jihu Moravy dělí škůdce svého snažení na opeřené a dvounohé. Těm opeřeným se dovedou bránit (říkají jim špačci), navíc s obrovskou pokorou unesou rozmary přírody.

Proti těm dvounohým škůdcům (říkají jim politici a úředníci) však hledají obranu jen stěží. Naše exekutiva nemá připraveny zákony a instituce pro potírání nekalých praktik plynoucích z globalizovaného trhu s vínem, nebo třeba jen ke zmírňování jejich dopadů. Současná politická i exekutivní garnitura evidentně trpí v tomto oboru slepotou a svými zásahy prohlubuje deformaci trhu s vínem ve prospěch často dotovaných dovozů.