FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Palach a jeho doba
Co tedy vlastně Palach chtěl?
Zbyněk Horváth a Vladimír Hučín zahájili v poměrně rozjitřené atmosféře prezidentských voleb Palachův týden vystoupením v Olomouci dne 14.1.2013, aby následně vystupovali ve všech krajských městech. Bohužel se zdá, že veřejnost má jiné starosti. Přesto jsem rád, že se nezapomíná na toto výročí. Mnohdy ovšem Palachův čin není dobře pochopen, protože celému paradigmatu tehdejší doby dnešní lidé nerozumí. Především se mnohým zdá, že opravdový hrdina by se asi opásal granáty, lehl si pod sovětský tank a odpálil se i s tankem.
Takovým činem by ovšem jen zavdal příležitost k represím. To si právě fundamentální komunisté a sověti přáli. Co tedy vlastně Palach chtěl? Podpálit se jen tak sám o sobě! Není to snad obyčejná sebevražda v afektu nebo v těžké životní situaci?
Tak to vysvětlovali později jeho odpůrci. Tak to vysvětlují i dnes. Osobní selhání. Osobní důvody. Je to opravdu tak? Nikoliv. Palachův čin měl společenský význam. Měl vyburcovat lidi k aktivitě. Byl to projev vlastenectví. Proto musím poněkud popsat situaci v té době.
V lednu 1969 byla ještě poměrně velká svoboda. Mohlo se svobodně mluvit a dokonce i sdělovací prostředky ledasco ještě napsaly. Musely být sice politicky korektní k Sovětskému svazu, ale informace ještě poměrně svobodně podávaly. Proto také se Palachovo upálení ve sdělovacích prostředcích mohlo probírat, informovat o něm a někteří komentátoři ještě mohli i spekulovat. Později, tedy po odstranění Dubčeka v dubnu 1969, už by se o takové věci sdělovací prostředky nezmínily a čin by byl vlastně zbytečný. Zapadl by tak, že by jej dnes asi těžko někdo hodnotil, snad nějací historici by se zmiňovali, ale v podvědomí by vůbec nebyl. Čin měl tedy význam pouze v prostředí, ve kterém se odehrál. Vzrušil studenty, kteří začali revoltovat a dokonce dělat některé akce. Hlavně pohřeb byl velkolepou manifestací.
Ale vraťme se k paradigmatu doby. Československý lid byl už rok v aktivitě. V lednu 1968 začaly spontánně vznikat společenské organizace, vznikl KAN a K231. Obnovily se některé starší organizace, třeba Skaut. Ostatní organizace se vnitřně přerodily. Např. v ČSM (československý svaz mládeže) byli zvoleni na místa předsedů kandidáti, kteří už nebyli dosazeni Komunistickou stranou, ale právě ti nejrevolučnější. Ostatní organizace na tom byly podobně. Komunistická strana prožívala vnitřní změny. Generální tajemník Dubček hlásal demokracii. Je ovšem jasné, že ze své podstaty nebylo členů KSČ naladěných revolučně tolik, jako v jiných organizacích, ale převažovali. Průběh tzv. Pražského jara je známý. Nejsvobodnější byl První máj, kde vystupovaly nové organizace a také staré s novým vedením. Hesla žádala demokracii a potvrzení nových organizací. Nové organizace sice uznány nebyly, ale nikdo proti nim nezakročil.
Sověti nejprve vyzývali a později vyhrožovali Dubčekovi a jeho vedení, aby to všechno zarazil. Dubček tak neučinil. Proto provedli onen známý vojenský zásah v srpnu. Ten měl být kryt pučem uvnitř Komunistické strany. Sovětští nastrčenci Bilak, Indra a Kolger měli svolat předsednictvo, které mělo sovětský zásah potvrdit a vydal „zvací dopis", tedy prohlášení, kterým sověty pozvali. To se nepodařilo, členové předsednictva odmítli. Tím byl přepad Československa nelegální i v očích svobodně jednajících komunistických stran, v rámci celého svobodného světa zcela samozřejmě. Proto také Jugoslávie a Rumunsko přepad odsoudily. Dubček a jeho garnitura byli odvezeni do Moskvy. Lidé na ulicích ovšem demonstrovali a hromadně zásah odsuzovali. Sověti nakonec si nevěděli rady jinak, než Dubčeka do jeho úřadu vrátit, když předtím podepsal dohodu o pobytu sovětských vojsk. Ostatní vojska spojenců opustila Československo.
Od té doby byla země okupována, ale vláda zůstávala Dubčekovi. Fundamentální komunisté s podporou sovětů začali postupně dobývat jeden post za druhým. Zákaz nových organizací byl první čin. Přesto se však zdálo, že je možno některé vymoženosti „Pražského jara" ponechat. To byla především jakási, byť omezená svoboda slova, svoboda volby lidí do čela povolených organizací, univerzitní svoboda apod. Nejprve se zdálo, že by to mohli sověti akceptovat, když budou v zemi přítomni vojensky. Ono totiž šlo o poměrně dost. Třeba přijímání studentů na vysoké školy by nepodléhalo stranickému rozhodování, ale bylo by svobodné. Mohla zůstat některá alternativní periodika. To ovšem chtělo věrnost původním zásadám, neustupovat a bránit se. To platilo nejvíce pro členy Komunistické strany. Na nich záleželo, jak ideu demokracie uhájí. Zde ovšem zklamali především komunisté. Reformní komunisté ustupovali všemožným nátlakům. Opouštěli jednu pozici za druhou. Mnozí přebíhali na druhou stranu. Bylo to dáno také tím, že lid se uklidnil a zalezl do svých brlohů. A právě v této chvíli chtěl Palach upozornit lid na toto nebezpečí a vyzvat jej k aktivitě. Možná, kdyby se to podařilo, komunisté by se zalekli a vrátili by se zase k reformním snahám. Byl by sice těžký boj, ale nebylo vše ztraceno.
Palach něco zvedl. Nastalo jakési oživení představované dopisy a prohlášeními, stále ještě organizace měly na svých místech reformě založené lidi, ještě tam nebyli dosazeni „prověření" a komunistické politice věrní. Ještě šlo ledasco zachránit.
Ale komunisté zradili. Opět zradili národ. Nebylo to poprvé. Uvnitř strany se neděly podstatné změny, přesto, že i tam byla ještě svoboda. Důležitý byl ústřední výbor. Tlak na jeho členy byl zřejmě obrovský. Nakonec v dubnu 1969 zbytek věrných povolil a byl zvolen Husák. Dubček odstaven. Sjezd, narychlo svolaný v srpnových dnech nabyl uznán. Záleželo tedy na těch členech, kteří tam byli, tedy na těch, kteří odmítli „zvací dopis" a odsoudili sovětskou okupaci. Ale ti nevydrželi.
Znal jsem v té době několik komunistů a s hrůzou jsem zjišťoval, jak se pod tlakem mění jejich názory. Jak z obránců demokracie se stávají odsuzovatelé Dubčeka jako „nezodpovědného" komunisty. Jak si do stranických organizací nechali nasadit shora „předsedy". Komunisté si tím vykopali hrob. Většina z nich byla potom v prověrkách vyhozena ze strany a pronásledována po zbytek komunistického období. Dubček strávil v domácím vězení dvacet let.
Palach tedy chtěl reálnou věc v reálné době. Nebyl to nějaký pomatenec, nějaký osobně labilní člověk, nějaký impulzivní neovládající se studentík. Byl to hrdina doby.
