Autor: Vlastimil Podracký

Ohraná písnička po desáté

Reakce na text "Nešťastný sv. Cyril, ubohý sv. Metoděj"

Spor ohledně české státní samostatnosti ve smyslu partikularismu a univerzalismu vedeme s kolegou Kubalčíkem už hodně dlouho. Naposledy tento problém vykvetl v jeho článku: Nešťastný Cyril, ubohý Metoděj, který byl reakcí (docela zbytečnou) na můj článek: Cyril a Metoděj v proudu času. Nemyslím si, že je zapotřebí vždy reagovat na můj článek, já to na články jiných autorů dělám opravdu jen zřídka, ale kolega Kubalčík považuje zřejmě za povinnost každý můj článek okomentovat, což by nevadilo, pokud je to věcné a nikoliv manipulativní.

Kolega Kubalčík má na misi Cyrila a Metoděje jiný názor. Cyril a Metoděj usmiřovali západní a východní církev, což je zřejmé (vždyť tehdy byla církev ještě jednotná). O tom jsem sice nepsal, ale můj článek měl jiné zaměření než církevní. Prý neměli politický význam. Proč potom Frankové Metoděje věznili? Proč protestovali proti jeho misi? Proč jim šlo o likvidaci slovanské bohoslužby, kterou papež dovolil? Dělali to také z církevních důvodů? Asi ne. Proč ale protestuje kolega Kubalčík proti politickému významu mise soluňských bratří? Vždyť je nad slunce jasná. Proč mají být proto ubozí a nešťastní a snášet jiné názory než jedině správné od kolegy Kubalčíka?

Že knížatům šlo o samostatnost jejich států je nad slunce jasné, nikoliv ovšem kolegovi Kubalčíkovi, který slovo „suverenita" nesnáší. Proto asi ani Rostislavovi a Svatoplukovi nemohlo jít o samostatnost jejich říše, protože si to prostě kolega Kubalčík nepřeje. Že slovanská bohoslužba a kněží domácího původu, jejichž výběr mohl kníže ovlivnit, neměla vliv na politiku? Ale to nesmí tvrdit, prostě „suverenita" se nesmí vyskytovat, je to přece sprosté slovo. Jaké jsou potom vlastně dějiny takto redukované, ve kterých se vymaže vše podstatné? Co zůstane z dějin vypreparovaných kolegou Kubalčíkem a jemu podobnými? A to vše jen proto, abychom snad neodvozovali svoji dnešní „suverenitu" od té dávné velkomoravské.

Ale to je zatím jen polemika s rozdílným názorem, nyní přistoupím k dalším věcem: Já jsem zdůraznil význam jazyka pro „suverenitu". Slovanský spisovný jazyk měl nepochybně velký význam. Kolegu Kubalčíka nejvíce „nadzvedlo" tvrzení, že dokud máme češtinu, jsme slovanským národem. To už bylo na něj opravdu mnoho. To jsem si dovolil moc. Prostě slovanským národem podle jeho názoru nejsme, nebo to snad nesmíme tvrdit. Prostě se musíme vzdát svého původu a vůbec veškeré přirozenosti.

Kolega Kubalčík uvádí výňatky jiných autorů, kde je žonglováno se slovy slovanský a ruský a je zcela jasně řečeno, že jde o rozdílné pojmy. Nevím, co chtěl kolega Kubalčík tímto úryvkem říci, když to vlastně popírá. Je pravda, že naši obrozenci a Masaryk se od Ruska distancovali a nikdy v něm neviděli vzor. Nikdo z nich ovšem nepopřel, že je Slovan, pouze K. H. Borovský předřadil výraz Čech výrazu Slovan, což je samozřejmé snad pro každého. Proč tedy hned na to mi kolega Kubalčík podsouvá, že moje prohlášení Čechů za slovanský národ a horování za „suverenitu" má snad nás zařazovat k Východu, potažmo Rusku? Proč opět naznačuje, že naše „suverenita" a ještě k tomu, nedej Bože slovanství, znamená zařazení na Východ? Vždyť je dost národů okolo nás, které se za svůj slovanský původ nestydí, suverenity si váží a považují se za západní národy (Slováci, Poláci, Chorvati). Kdyby tito lidé slyšeli názory kolegy Kubalčíka, asi by se smáli, pokud by tomu vůbec rozuměli.

Přehánět internacionalismus a ultramontanismus až k odmítání státní a národní suverenity je naprosto nepřirozený projekt předem odsouzený k nezdaru a zbytečně zatěžující stejně jako někdejší proletářský internacionalismus, vedoucí až k různým internacionálním pomocím, z nichž jednu jsme kdysi zažili. Národy nemohou neexistovat a státní útvary nemohou zaniknout. Není žádná jiná struktura, která by je nahradila, protože pro každou takovou je zapotřebí identity se společenstvem, nezištné angažovanosti pro národní kolektiv. Neexistenci vlastenectví pociťujeme už dnes nízkým sociálním kapitálem, nezájmem různých politiků o občany, hájením jen skupinových a osobních zájmů končící až rozkrádáním státu. To vše je podpořeno nedostatkem sebedůvěry. Všechny tyto jevy jsou založeny na ztrátě identity se společenstvem, která ovšem musí být budována na svébytné historii, na vlastní kultuře, na vědomí určité odlišnosti.

Jsou ovšem borci, kteří to co se vyvíjelo tisíciletí, prostě zruší, nahradí to líbáním a objímáním se s muslimy a marxistickými bojůvkami. Od toho nejsou příliš daleko ani ti, kteří chtějí zrušit totéž, jenže to chtějí nahradit kosmopolitní prázdnotou. Někteří si dokonce říkají konzervativci.