PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

29.10.2007

Autor: Vlastimil Podracký

Ohlédnutí za 28. říjnem 1918

Rakousko, které zradilo vlastní princip, Odhodlaný národ, Demokracie


T. G. Masaryk odplouvá 20. listopadu 1918 rychlou lodí z New Yorku. Opouští zde krajany, jejichž podpoře se těšil celou dobu války a bez kterých by se těžko obešel. Také opouští příbuzné své americké ženy Charlotty Garrigue, většinou významné osobnosti, úspěšné podnikatele a milionáře. Za devět dní už je v Evropě, aby zde jednal s význačnými politiky. Zdrží se zde téměř měsíc. V té době už byl představitelem nového státu, který vznikl z vůle vítězných velmocí a z vůle vlastního lidu. Lid přijal myšlenku československého státu s nadšením, i když mu nebyla proti mysli ani myšlenka Rakouska, které si ovšem většina občanů představovala jinak než císař. 21. prosince přijíždí Masaryk za jásání davů do Prahy. Začíná se psát nová historie Českých zemí a Slovenska, zároveň i celé střední Evropy. Ale ještě ne zcela úplně. Stát byl sice ustanoven, zajištěn alespoň v českých zemích mocensky, ale jeho hranice měla vytyčit až mírová konference v Paříži. 28. říjen byl tedy jen začátkem procesu, byl převzetím moci českými provizorními orgány od rakouské správy.

Zanedlouho po Masarykovi připlouvá do Evropy americký prezident Wilson, aby se stal účastníkem mírové konference. USA tím potvrzují to, co už rozhodly v okamžiku vstupu do války: ovlivňování evropské politiky. Wilson asi netušil, že neskončí ani začátkem jednadvacátého století. Účast USA na vítězném ukončení války byla podstatná a zachránila evropskou demokracii. Proto také myšlenky prezidenta Wilsona na sebeurčení národů byly brány s patřičnou úctou, i když s odstupem, neboť další účastníci na vítězné straně Pařížské konference - Anglie a Francie - měli rozsáhlé koloniální říše, ve kterých nebylo možno mluvit o nějakých moderních národech, natož o jejich sebeurčení. Americká naivita byla více než zřejmá už poukazem na americké kolonie - Filipíny a Portorico. Během Pařížské konference vznikla tedy doktrína umírněnější a praktičtější.

Jednak bylo nutno přiznat, že důležitější je demokracie a životaschopnost státu. Bylo nutno uznat, že sebeurčení národů neznamená sebeurčení přesahujících menšin tam, kde to životaschopnost státu nedovoluje. Menšiny, tak časté v západní Evropě, nemohly být přece uvedeny do pohybu. Na nově vznikající státy nebylo možno mít přísnější požadavky než na vlastní. Co by řekla německá menšina v Itálii, Italská ve francouzské Provenci, co by řekli Baskové, Katalánci, Irové? Co by řekli Němci v Belgii, Dánsku a ve francouzském Alsasku a Lotrinsku?

Dále bylo nutno uznat, že sebeurčení není možné u národů, které nemají vlastní inteligenci a dostatečnou vzdělanost, kde poměry vyžadují, aby administrativu vykonával národ emancipovaný (šlo hlavně o kolonie). Proto místo striktního požadavku sebeurčení vzniká kodex lidských práv. Menšiny nemají být utlačovány, mají mít školství v mateřském jazyku a samosprávu. Zaostalé národy mají být vedeny k vyspělosti, úlohou vyspělých národů je jim pomáhat a postupně je dovést do stavu, aby zvládli demokracii vlastními silami. Musíme si také uvědomit, že situace v emancipovanosti některých národů byla tenkráte ještě velmi nepříznivá. Proto ani německé kolonie nedostávají samostatnost, ale jsou přiděleny jako mandáty jiným velmocím. Američané se těchto zásad drželi a drží, Filipíny dostaly samostatnost poté, co se národ emancipoval. Portoričané rozhodli vždy zůstat ve svazku s USA. Ostatní koloniální velmoci je postupně váhavě následovaly.

Tyto zásady byly brány v úvahu při určování hranic nově vzniklých států. Nutno předem uznat, že čs. republika je dodržovala po celou dobu své existence. S příchodem nacizmu v Německu to ovšem bylo velmi nesnadné.

 

Rakousko, které zradilo vlastní princip

Habsburská monarchie plnila ve svém prostoru úlohu stabilizátoru poměrů, oponenta expanzivních sil z východu a německé expanze směrem na východ. Vznikla z úporné snahy Habsburků sjednotit středoevropské feudální státy proti tureckému nebezpečí. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem, turecké nebezpečí bylo zažehnáno, záborem Bosny a Hercegoviny Rakousko dokončilo tento staletý zápas. Zároveň však dvakrát neúspěšně oponovalo expanzi Prusů, kteří potom sjednotili Německo v jednotný stát. Tento stát se stal následně mnohem mocnějším než Rakousko a již nebylo možno jej opomíjet a také mu odporovat.

Od r. 1848 se pléduje v německých zemích na obou stranách hranice velkoněmecká myšlenka. Ta nebyla ještě tenkrát spojena s vyhlazováním jiných národů nebo jejich vysidlováním na Sibiř, jak to později měli v plánu hitlerovci, ale pouze s německou hegemonií nad sousedními národy, v rámci které se mohly dočkat pouze postupné germanizace a kulturní indoktrinace. Plány byly jasné a také rakouští Němci se jimi netajili. Jenže něco jiného je plán a něco jiného jeho realizace. Zatím tu byl císař, který to nedovolil. Jenže všeho do času. Za hranicemi byla velká mocná a bohatá říše, která nedovolila svým menšinám ani nadechnout, Poláci, Lužičtí Srbové a Francouzi v Alsasku a Lotrinsku nesměli mít jiné školy než německé. Zbytek původně českých Slezanů byl už naprosto indoktrinován.

Od r. 1871 vzniká též na východní straně hranice shodná situace. Maďaři ve svém státě zrušili téměř všechny slovenské školy. V r. 1918 Slováci už téměř neexistovali. F. Peroutka o tom píše: „...Dokonce ani jediná dětská opatrovna nebyla vedena slovensky. Děti byly navykány maďarštině od prvního styku se světem. Slovenština se udržovala pouze v malém zbytku škol obecných. R. 1910 bylo na Slovensku 3 862 obecných škol. Z těch bylo jen 482 slovenských (a těm byla uložena povinnost vyučovat až 18 hod. týdně maďarsky), ostatní sloužily maďarizaci. ... v roce 1913 zbývalo už jen 344 škol slovenských. Zakrátko (pokud by nedošlo ke změně v r. 1918 - pozn. autora) by ani tohoto zbytku nebylo... Z 30 000 lidí ve státních službách na Slovensku se znalo pouze 2000 ke slovenskému původu. Neexistoval jediný soudce Slovák... Šrobár píše: Bylo nás tak málo, že sme sa temer všetci znali osobne..." Odhaduje se, že Slováků, kteří byli schopni národ vést, dělat úředníky a učitele, bylo sotva 300. Více jich bylo v zahraničí, mezi ně patřil i Štefánik. Podobnou politiku vedli Maďaři ve všech okrajových částech země, v rumunském Sedmihradsku, v srbské Vojvodině a Banátu a v německém Burgenlandu.

Mezi těmito dvěma zrůdnými kolosy se třásla rakouská část mocnářství, vlastně úzký pruh svobody a omezené demokracie od Haliče přes České země, Rakousko, Korutany a Kraňsko k Jaderskému moři do Terstu. V tomto prostředí se český lid emancipoval a vyvinul v moderní vyspělý národ, hlavně ještě v dobách, kdy zrůdné kolosy na hranicích neexistovaly, kdy ještě mocnářství dbalo na křesťanské zásady a zemská šlechta měla velký vliv na politiku. Pomalému propadu do útlaku národů se císařské Rakousko nedovedlo postavit. Tím zradilo svůj princip ochránce národů. Ani v omezeném pruhu nebyla situace zcela normální a demokratická. Obce měly velké pravomoci a mohly si zvolit i svoje školství, tedy rozhodnout se pro školu německou nebo českou. Pro české menšiny v německých obcích to znamenalo odnárodňování. Odnárodňování se dělo též hospodářským tlakem. Úřednictvo bylo hlavně německé, zvláště na Moravě se vyskytovaly stížnosti tohoto druhu. Mnozí úředníci česky neznali. Vyšší státní orgány nebyly demokraticky zvolené. Bylo omezené hlasovací právo, nevolil každý, ale pouze ten, kdo platil daně, a to ještě odstupňovaně. Kdyby byla všeobecná demokracie, nutně by ve volbách do říšského sněmu zvítězily slovanské národy, které měly ve státě většinu. To nebylo možno připustit! Nicméně český národ si krůček po krůčku, tak jak vzrůstala jeho hospodářská moc, svoje práva vydobýval a také jeho relativní početní podíl v českých zemích vzrůstal (hlavně vyšší fertilitou).

Rozpoutání války mělo věci změnit. Podle plánů rakouských Němců se mělo přejít k německému systému, k naprosté hegemonii Němců. Válka byla rozpoutána pod německým vlivem. Císař F. Josef se stal povolným nástrojem souseda, který ho dvakrát porazil, který si získal na svoji stranu německy mluvící obyvatelstvo v Rakousku, a který chtěl z Rakouska udělat povolný nástroj své expanzivní politiky na Balkán. Rakousko a stařičký mocnář zradili původní určení svého státu. Dokonce se spojili i se svým staletým nepřítelem - s Tureckem. V tom je vidět zcela nepokrytě německý tlak. O co šlo přepadem Srbska? Snad nechtěl císař rozvinout myšlenku demokracie a lidských práv nad nepokojným srbským národem? To si chtěl do svého státu zavléci další slovanský národ, když už takto měl Slovanů více než Němců? Určitě o to nešlo. Šlo o zcela nemravný imperializmus a potlačování národních a lidských práv. Nad pádem Rakouska je možno plakat jen nostalgické slzy z dávných dob. Ne z r. 1914.

Říká se, že státy se udržují těmi myšlenkami, kterými se zrodily. Rakouské mocnářství se své rodné myšlence odrodilo v zájmu německého nacionalizmu. Bylo natolik slabé, že to nepřežilo. Nakonec jej porazily vítězné Západní mocnosti za spoluúčasti příslušníků neněmeckých národů, vlivem jejich politiky, která si vyžadovala národní státy (Polský, Rumunský, Československý, Jugoslávský). Masaryk a Beneš na to měli svojí politikou velký, nikoliv však rozhodující vliv. Je složitá otázka, proč nešlo zachovat Rakousko a přetvořit jej na spolkový demokratický stát. Nejspíše proto, že to národy nechtěly. Poslední ránu mocnářství udělili sami rakouští Němci. První ze všech vyhlásili republiku. Měli obavy, aby se nestali menšinou ve většinově slovanském státě. Najednou se začali dovolávat principu sebeurčení národů, když měli obavu, že bez tohoto principu by jejich původní metody mohly být použity proti nim.

 

Odhodlaný národ

28. 6. 1919 byl podepsán ve Versailles mír s Německem a 10. září v Saint Germain s Rakouskem. Hranice čs. státu byly potvrzeny v hranicích, jak je známe. Od 28. října 1918 se však přihodilo mnoho věcí, které jednání Pařížské konference ovlivnily. Český národ se v té rozhodující době osvědčil v očích velmocí svojí rozhodností, aktivitou a disciplinovaností. Jednak na Sibiři bojovaly čs. legie proti bolševikům. Je mnoho zpochybňujících argumentů, které se snaží tvrdit jak legie spolupracovaly s bolševiky, jak ukradly ruský imperiální poklad, jak byly nedisciplinované. Nicméně doba byla taková, že jiné vojenské jednotky byly v naprostém rozkladu, fronty se hroutily, vojáci dezertovali, ale čs. legie se podřídily své vládě, dezerce byly minimální, a tam, kde napřely svoji sílu, vítězily. To minimálně imponovalo.

Dále tu byla situace doma. Většina území poražených států byla v rozkladu. Německá města se proměnila v řádění luzy. Vídeň se zmítala lidovými nepokoji. V Maďarsku se ustanovil komunistický režim. Podobně v Bavorsku. V čs. státě ministr Rašín zachránil měnu tím, že nechal kolkovat bankovky a odtrhl čs. měnu od rakouské a tím zachránil vklady. Kdo měl uloženy peníze ve Vídni, o ně přišel, kdo v Praze, tomu zůstaly. Lidé na to vzpomínali ještě dvacet let. Mnozí se chytali za hlavu, že nevěřili čs. republice. Vláda rozhodně vystupovala proti nepokojům, obsadila pohraničí bez velkých ztrát. Lidé ji respektovali. Italští a francouzští legionáři vedli armádu, která byla ustanovena z bývalých rakouských vojáků a zajatců, kteří se vrátili. Vládla disciplína, dezerce se téměř nevyskytovaly. Masaryk jezdil na dělnické srazy a pronášel proslovy vyzývající ke klidu, demaskoval komunistické propagátory, vysvětloval lidem, jaký nesmysl je bolševizmus. Odhodlaný národ nepropadl ani komunizmu, později ani fašizmu nebo nacizmu. Začal být oním ostrůvkem demokracie a spěl rychle k vyspělému západnímu světu. Přesto Masaryk tvrdil, že to potrvá ještě 50 let klidu, který ovšem nebyl odhodlanému národu dopřán.

 

Demokracie

Argumenty zpochybňující demokracii v čs. státě jsou obvykle velmi nedostatečné. Komunisté lživě tvrdili, že Masaryk nechal střílet do dělníků. Do dělníků vystřelili policisté, kteří tak učinili v sebeobraně a ve složité situaci. Stát zajišťoval všechna práva, která se dnes uznávají. To platí i pro menšiny. V obcích byly zřízeny menšinové školy. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byly zřízeny školy v jejich jazyce. Byla spolčovací svoboda. Byla svoboda slova. Byla všeobecná demokracie a parlamentní systém. Malá pochybení v této oblasti jsou obvykle zveličována a neodpovídají převažující situaci.

Mnohdy se tvrdí, že státní úředníci byli z 80% Češi. To je pravda. Ovšem na Slovensku museli nastoupit jak čeští úředníci, tak i učitelé. Slováci a Rusíni neměli svoji inteligenci. Také některá opatření na začátku existence státu v těchto územích připomínala koloniální politiku. To ovšem může tvrdit jen ten, kdo vyjímá události ze souvislostí. Slovenský národ si opravdu do určité doby nemohl vládnout. Tvrdil to i jeho představitel, ministr se zvláštní pravomocí pro Slovensko, Šrobár. Kolik Slováků znalo vůbec spisovnou slovenštinu, když vychodili maďarské školy? U Rusínů to bylo ještě horší. Čs. republika dělala jen totéž, co jiné demokratické státy ve světě. Další okolností bylo, že mnoho německých úředníků muselo opustit místa ve státní správě proto, že se ve stanoveném limitu dvou let nenaučili česky. Mluvit o diskriminaci Němců je nesmysl.

Extrémní liberálové někdy zpochybňují pozemkovou reformu jako socialistický až marxistický čin. Přitom si neuvědomují, že to byl čin zcela konzervativní. Půl milionu občanů se proměnilo z proletářů ve vlastníky. Vlastník obvykle zanechá revolucí a začne pracovat na svém majetku. Bolševici utřou nos. Nemají komu přednášet své krvelačné teorie. Stát, který ve své doktríně měl poctivou práci na předním místě, nemohl nechat lidi, aby svoji práci neměli do čeho investovat. Udělal tedy alespoň to, co bylo v jeho silách, aby lidé mohli svůj osud změnit vlastním přičiněním. Je otázka, do jaké míry to bylo účelné, ale myšlenka to byla upřímná. K tomu dodám, že Čangajšek v Číně se k tomu neodhodlal, komunisté potom měli ve vykořisťovaných rolnících bez vlastní půdy hlavní oporu a díky tomu zvítězili (dělnictvo v Číně téměř neexistovalo).

Nemůžeme první čs. republiku jen chválit. Světem obcházela hospodářská krize jako zlý přízrak, zanechávající za sebou nezaměstnanost a bídu, a stát nebyl schopen řešit sociální problémy, které přinesla. Německý národ v pohraničí se s republikou nesžil. Je otázkou, do jaké míry převažovaly resentimenty na staré Rakousko, které Němce privilegovalo, a do jaké míry to byl vliv nacizmu v sousedním státě. Případy útlaku Němců jsou ojedinělé, jenže v nacionalisticky vyhrocené situaci třicátých let mohly hrát roli rozbušky. Republika se stala útočištěm uprchlíků ze sousedního nacistického Německa a zachovala si do poslední chvíle svojí existence demokratický charakter. Lákadlo nastolit diktaturu a vyřešit věci snadno tvrdou rukou bylo veliké. Nedostalo se mu však prostoru.

 

28. října 2007

 

Vlastimil Podracký

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz