PODPORUJEME

Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Podpořte nás prosím, také se vás může týkat vyvlastnění

Vyvlastnění pozemků


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.03.2013

Autor: Vlastimil Podracký

Odchod státníka

Václav Klaus - od Listopadu 89 dodnes


Je otázkou, jak dovedou současníci ohodnotit epochálního státníka? Obvykle je jim protivný, protože dělal věci, které nebyly pro ně, ale pro epochu. Lidé nemyslí na všechny souvislosti a na budoucnost; mnohdy nemyslí ani na příští den. Klaus zavedl kapitalismus, pro který se voliči rozhodli při volbách; kdyby se ohlížel na jednotlivé lidi, nezavedl by nic. Jestliže se Havlovi staví pomníky jako ikoně převratu, není to zcela pravdivé. Hlavní část převratu udělal Klaus. K čemu by byl převrat jen s nějakým omíláním krásných slov bez zásadní změny ekonomického systému? Bylo by možno udělat převrat ke kapitalismu bez privatizace? Má někdo nějaký historický vzor, jak takovou epochální změnu provést? Co by se stalo, kdyby se neprovedla?

Privatizace

Změna z řízeného hospodářství na tržní se provést musela. Stát nebyl schopen řídit státní podniky v tom rozsahu, v jakém byly za komunistického režimu. Vedle povoleného soukromého podnikání by se za chvíli rozkradly. To se sice stalo stejně, nicméně tak, aby se kapitál akumuloval, nikoliv rozebral mnoha jednotlivci. Vedoucí pracovník státního podniku si vedle své funkce zřídil soukromou firmu, dodával svému podniku materiál a vůbec dělal služby za vysoké ceny a tak postupně podnik tuneloval. Pokud by zůstaly státní podniky, bankrotovaly by jeden za druhým. A to i ty, které byly schopné existence. Jedině soukromé vlastnictví mohlo zachovat jisté schopnosti konkurence. To se sice v mnoha podnicích nestalo, ale dejme tomu, že alespoň v nějaké převažující části hospodářství ano.

Druhým aspektem přechodu byly podmínky asociačních dohod s EU, otevření hranic pro vývoz i dovoz. V konkurenčním prostředí musely podniky pružně reagovat. Management státních podniků neměl onen interes vlastníka. Z komunistické doby se v nich vlekl nezájem a lhostejnost. To se těžko dalo změnit, po převratu se to ještě zhoršilo, ztratila se autorita vedení, každý chápal, že se musí starat jen o sebe, podnikové zájmy nikomu neležely ani v patě, většina zaměstnanců hleděla jak si založit svoji firmu a jak svůj podnik okrádat.

Prodej státních podniků zahraničnímu kapitálu mohl být jen omezený. Jednak zahraniční podniky o většinu našeho průmyslu neměly zájem, pouze o některé. Většina průmyslu byla nekonkurenceschopná. Co s takovými obrovskými hromadami zastaralé techniky bez odbytiště (odběr našich výrobků na východě ustal díky tamějším poměrům). Prodat to levně za cenu šrotu? Proto bylo přece jen lepší, aby se naši manažeři pokusili s tím něco udělat. To se někdy podařilo, většinou ne. Těm, kterým se to podařilo, se dnes říká miliardáři.

Celá tato privatizace byla pokus. Pokus, který částečně vyšel, částečně ne. Klause lze vždy obviňovat za neúspěšné případy. Snadno kritizují ti, kteří nikdy nic nevymysleli a nevzali na sebe zodpovědnost epochálního rozhodnutí.

Prvotní akumulace kapitálu

Kapitál je potřebný k investicím do výroby. Kapitalismus potřebuje kapitál v rukou jen několika jednotlivců. Ten se tam musí nějak shromáždit. V historii se projevily dvě metody: Nemorální a morální. Na začátku byla spíše nemorální. Byly to války, revoluce, rozhodnutí císařů apod. Jinde to byla vyložená loupež. Mluví se o švýcarských bankéřích, že jejich předkové byli lupiči v horských průsmycích, základní jistinu získali okradením pocestných. Někde to byla spekulace a monopolní vydírání. Teprve v modernějších právních státech se kapitál akumuloval poctivějšími metodami. Bylo to obvykle nějaké využití příležitosti na trhu. Baťa se vypracoval z obyčejného ševce. Příležitostí bylo „obouvání světa" v době, kdy lidé začínali nosit boty. Komparativní výhodou byla levná pracovní síla v podhůří Beskyd. Další příležitostí bylo využití moderní techniky. Na začátku obvykle nějaký kapitál musel být. Pomalu rozmnožovat rodové jmění z generace na generaci nebylo už možné v pozdějších dobách, kdy bylo zapotřebí masivních investic strojové techniky. Někdy pomohly půjčky. Ale základ byl obvykle z dřívějška. Akumulovaný základ chyběl po převratu r. 1989. Pokud existoval z komunistického režimu, nebo byl získán těsně po r. 1989 ve velkém rozsahu, obvykle nebyl nabyt poctivě. Výjimkou mohou být restituce. Kupónová privatizace sice rozdala státní majetek občanům. Předpokládalo se ovšem, že zůstane „akumulován" v podnicích. Celá věc ovšem byla nepromyšlená. Nakonec i on skončil v rukou malého množství vlastníků a dá se předpokládat, že to bylo záměrně a bylo součástí „akumulace".

Konotace na minulý režim a morální problém

Dalo by se předpokládat, že činovníci minulého režimu se do „akumulace" nedostanou, nebo alespoň jim budou kladeny nějaké překážky. Komunisté přece nemohou dělat kapitalisty a zároveň by to byl trest za jejich činnost v minulém režimu. Politická strana KAN měla v programu omezit příslušníky StB a komunistických špiček při vstupu do politiky, úřadů a do privatizace. Ve volbách v r. 1993 však získala pouhých 3.6%. To bylo možno považovat za jakési referendum o možnosti trestat komunisty. Klaus si jistě oddechl, protože taková omezení by mohla jeho plány problematizovat. Sám si to nepřál, měl v příbuzenstvu docela vysoce postavené komunisty a věděl, že „hon na komunisty" by snížil šanci včas provést „akumulaci", přinesl jen rozdělení národa, bitky a bídu. V tom mu pomáhal Havel svojí „láskou". Tím ovšem dali zelenou komunistům, aby oni převážně se chopili „akumulace", protože oni měli přístup k informacím, seděli na významných místech a prostě měli k tomu nejlepší podmínky. Navíc, nebyl čas. Jednotliví vlastníci se museli rychle ujmout svého díla, aby se podnikalo a pracovalo.

Klausovi bylo jedno, kdo se stane novou třídou vlastníků a podnikatelů. V alpských průsmycích také nikdo lupiče nevybíral. V Kosovu také nikdo nevybírá drogové mafiány a zloděje srbského majetku, kteří tam provádí „prvotní akumulaci". Totéž se dělo nejspíše v Americe v době prohibice, ale i dříve, když se „privatizovala" půda indiánů. Zákon přišel později, až už bylo rozkradeno. Nacisté rozkradli movitý majetek Židů. Vzácné sbírky z Východu, třeba Jantarová komnata z Petrodvorců zmizela, ne, aby zůstala někde zakopána, ale proplula určitě nějakým tunelem a byla „kapitalizována". Nedělejme si iluze, že se původním vlastníkům něco vrátilo, i zde zákon přišel posléze, aby se ukázal bezzubým. Nicméně kapitál už byl „akumulován" a mohl sloužit k investicím.

Zabavení majetku sudetských Němců nemůžeme nazvat prvotní akumulací, bohužel to bylo spíše rozprostření majetku na mnoho vlastníků než akumulace. Drobní vlastníci nemají snahu kapitál shromažďovat a investovat. Zloději velkých sum naproti tomu ano, jsou tedy pro rozvoj investic použitelnější. Komunisté se ve svém režimu snažili kapitál koncentrovat, nicméně jejich systém řízení byl jiný a neúspěchy nebyly dány zrovna koncentrací. Restituce majetku zabaveného komunisty jsou jakousi výjimkou, která se prosadila, protože zapadala do myšlenky privatizace.

Se mnou přijde zákon

Ano, tak jak se stalo na mnoha místech světa, zákon může přijít, až už je nakradeno. Je otázka, kdy je ta pravá chvíle. Už přišla? Myslím, že už přišla dávno, problém je pouze v tom, že se neví, jak onen zákon skutečně zavést. Kdo ho má zavést? Zloději? Samozřejmě, že by si to přáli, oni už si nakradli, druzí nemusí. Jenže je tu základní problém. Takový zákon by se postavil i proti nim. Prostě by stanuli před soudy. To nemohou připustit, takže se o „zákonu" stále mluví, ale vždy nakonec je nějak zmařen. Když někdo začne opravdu korupčníkům „šlapat na paty", jako třeba John, musí být nějak dehonestován a odstaven. Obvykle to není obtížné, většina těch, kteří už konečně chtějí zavést zákon, stejně sami na hlavě máslo mají. Kde by jinak vzali peníze, aby se dostali do politiky? Rozdíl oproti jiným historickým „akumulacím" je v tom, že u nás „čistých peněz" mnoho není. Jsou to restituenti a někteří poctiví podnikatelé. Myslím si, že je jich málo na to, aby sami vyvedli zemi z morálního marasmu.

Zcela určitě mnoho těch, kteří budou chtít právní stát, budou bývalí tuneláři a korupčníci. Také asi budou muset uplácet nějaká děvčata, která si natáhli do poslanecké sněmovny, aby pro ně hlasovala. Jestli se někdo domnívá, že „zákon" zavede nějaká „čistá síla", potom se mýlí. Taková totiž nemá peníze na dosažení politických postů. Přesto si nemyslím, že by bývalí tuneláři a korupčníci zákon v hloubi duše nechtěli. Vždyť přece nemohou nechat v chodu systém, který je může kdykoliv okrást, který nezaručuje jistotu jejich peněz. Jak je snadné v mafiánském státě o peníze přijít, sami dobře vědí.

Klaus také dobře ví, jak to je. Dobře ví, že nadešla chvíle „zákona". Potřeba je za obdobím „akumulace" udělat nějakou tečku, prostě to smazat. Amnestie je takovou možností. Jenže amnestie nestačí, musí být zákony, musí být opravdu právní stát. Ten se tvoří jen zvolna doprovázen mnoha chybami a je k tomu nutná spolupráce všech. Existuje ovšem problém samotné „čisté cesty" k zákonu, oné nezávislé síly, která by právo prosadila i proti vůli všech těch bohatých, kteří většinou mají bohatství z oné „prvotní akumulace". Bez peněz se totiž nic neudělá, to vidíme třeba i na prezidentské kampani.

Ale když to po nutné době „prvotní akumulace" šlo jinde na světě, opravdu doufám, že to půjde i u nás. S pomocí tunelářů, způsobem, aby oni nebyli poškozeni, určitě. Možná, že amnestie je právě takovým prvním krokem je omilostnit a „vtáhnout" do zákona. Tím Klaus ukončuje epochu, kterou začal. Z tohoto epochálního nadhledu se dá říci, že svoji práci dotáhl do konce.