PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

26.04.2007

Autor: Roman Joch

Nutnost protiraketové obrany ve 21. století

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR.


Představte si, že je vynalezena nová útočná zbraň, zbraň útočící ze vzduchu, a to jak proti vojákům, tak proti civilistům a vlastně celým městům. Myslíte, že po vynalezení této nové zbraně nastane diskuse o tom, zda se vůbec máme pokusit před ní uchránit naše města, naše civilisty a naši zemi? Myslíte, že ta diskuse bude o tom, zda se záměrně máme rozhodnout pro to, abychom vůči nové a ničivé zbrani byli vědomě bezbranní, anebo zda se bránit vůbec pokusíme? Anebo tato diskuse nikdy nenastane, neboť je nepřirozená a vlastně zvrácená, neboť samozřejmě je povinností pokusit se bránit vlastní občany a hlavně civilisty v míře, jak je to jen možné, a legitimní diskuse se bude vést jen o otázce, jak se bránit co nejefektivněji, nikoli o otázce, zda se vůbec bránit a pokusit se uchránit naše obyvatele?

Tou novou zbraní, útočící ze vzduchu, byl bombardér. Když před sto, přesněji devadesáti lety, byl bombardér vynalezen, diskuse se nevedla o tom, zda se vůči němu vůbec pokusíme bránit, zda vůbec budeme sestrojovat protiletecké dělostřelecké baterie a podzemní kryty pro civilisty v době náletu, nýbrž o tom, jak se proti bombardérům co nejúčelněji bránit, jak je co nejefektivněji zachytit a sestřelit a jak co nejvíce ochránit životy vlastních lidí.

V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň - ať již luk, kuše, mušketa, kanón, tank atd. -, probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit. Ochrana životů vlastních obyvatel je totiž zásadní funkcí státu - je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč stát jako instituci máme. Bránit životy (a svobody) obyvatel je primární a esenciální funkcí státu; funkcí, na kterou stát nesmí resignovat, neboť by ztrácel svou legitimitu.

Uvedl jsem: „V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň..., probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit." Měl bych upřesnit: až doteď.

Nyní poprvé v lidských dějinách existuje nová, útočná zbraň, potenciálně nesmírně ničivá, ničivější než jakákoli dosavadní - a v naší společnosti vážně probíhá diskuse nikoli o tom, jak se proti ní nejlépe bránit, ale zda se vůbec máme snažit před ní bránit, zda vůbec se máme pokusit naše obyvatele před ní v případě útoku ochránit. Jedna strana v této diskusi vážně zastává pozici, že se o obranu ani nemáme pokusit, že se máme cílevědomě rozhodnout ponechat naše obyvatelstvo proti případnému útoku touto zbraní naprosto bezbranné, že totální bezbrannost je lepší (správnější, morálnější, prozíravější) než jakákoli obrana.

Tou zbraní jsou rakety, především dalekonosné, vícestupňové, balistické (ty, které při svém letu opustí atmosféru), nesoucí hlavici s jednou či vícero zbraněmi hromadného ničení - ať již chemickými, biologickými (bakteriologickými a virovými), anebo - a především - jadernými.

Jaká jsou fakta?

K proliferaci zbraní hromadného ničení - především nukleárních - přes nejlepší snahy jí zabránit dochází a v nadcházejících letech i docházet bude. Dávno jsou pryč doby, kdy jaderné zbraně mělo je pět velmocí (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína). K nim později přibyly Izrael a Jihoafrická republika (za režimu apartheidu; po jeho ukončení se JAR svých atomových zbraní dobrovolně vzdala, stejně jako Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán po rozpadu SSSR, takže z bývalého SSSR nyní vlastní jaderné zbraně jen Rusko). Ještě později se vlastníky jaderných zbraní staly Indie a Pákistán, a samozřejmě i Severní Korea. O sestrojení použitelné atomové bomby usiluje i Írán, a podle odhadů by ji mohl být schopen vyrobit do 4 - 5 let.

Krom toho dochází k dalšímu zdokonalování nosičů, tj. raketových technologií. Severní Korea již sestrojila vícestupňovou raketu; o totéž (zřejmě se severokorejskou asistencí) usiluje i Írán.

Navíc lze předpokládat, že pokud počet zemí vlastnících atomovou bombu překročí určitou kritickou hranici, pak se počet zemí, jež o její získání začnou vážně usilovat, začne zvyšovat lavinovitě. Jako země střední velikosti a průměrného vlivu můžete žít s tím, že atomovou bombu mají jen velmoci. Když ale atomovou bombu má tucet zemí, z nichž některé jsou chudší, menší, problematičtější než vy - a jsou ve vašem sousedství -, můžete si dlouhodobě dovolit atomovou zbraň nemít? Mají-li ji ve východní Asii Rusko, Čína, USA (na svých lodích) a Severní Korea, může si dovolit dlouhodobě ji nemít Japonsko, hlavně pokud Severní Korea bude nepředvídatelná a provokující? A co malý Tchaj-wan, pokud se bude cítit ohrožen Čínou? A co obrovská Indonésie, proč ta by neměla mít atomovou bombu? Její velikosti a lidnatosti by to odpovídalo. A co Vietnam, vedle velké Číny, národ úspěšných válečníků...

Nebo na Blízkém a Středním východě: získá-li Írán atomovou bombu, nebude to samozřejmě jen aktuální a reálnou hrozbou pro Izrael (myslí se tím Írán s nynějším teokratickým režimem ajatolláhů), ale atomový Írán i s tím nejmírnějším režimem jakožto země nábožensky šiítská a etnicky perská bude vnímán jako ohrožení i zeměmi nábožensky sunnitskými a etnicky arabskými. Ty hlavní z nich - Egypt a Saúdská Arábie - pak budou nepochybně o atomové zbraně usilovat rovněž. Když ale Peršané a Arabové, pak samozřejmě také Turci, atd. Proliferace bude nezadržitelně eskalovat a na Zemi nebude nikdo se silou či vůlí ji zastavit.

Řekněme to takhle: 21. století bude mnohem „rozmanitější", než bylo století dvacáté; tím však nemá být řečeno, že bude malebnější, případně že svět bude lepším místem pro život.

Co když odstrašení selže?

Odpůrci protiraketové obrany mohou spoléhat jen na jednu věc: na to, že protiraketovou obranu nikdy potřebovat nebudeme, neboť šíření atomových zbraní je a bude bezvýznamné v tom smyslu, že atomové zbraně nikdy v budoucnu použity nebudou.

Tato víra však dává přednost naději před zkušeností. Doposud totiž každá zbraň, kterou lidstvo vynalezlo, použita byla, a to v hojné míře. Použita již byla - a to dvakrát - i atomová bomba.

Stoupenci spolehlivosti odstrašení hrozbou následné masivní odplaty se mohou pokusit argumentovat, že atomová bomba je zbraň zásadně jiná; že je natolik ničivá, že povede strany konfliktu nebo sporu ke zdrženlivosti, opatrnosti a k nepoužití nukleárních zbraní. A samozřejmě mohou jako příklad uvést studenou válku, v níž doktrína vzájemně zaručeného zničení zabránila jaderné válce mezi USA a Sovětským svazem.

Tady je však zamlčen jeden nesamozřejmý předpoklad a opomenut jeden protipříklad, který spolehlivost odstrašení empiricky vyvrací.

Onen nesamozřejmý předpoklad je ten, že vládcové disponující jadernými zbraněmi jsou racionální a předvídatelní v tom smyslu, že nechtějí zemřít. Nepřejí si zánik svůj, své rodiny, svého režimu a své země. V tomto smyslu komunističtí vládcové od Stalina až po Gorbačova racionální a předvídatelní byli. Svou vlastní smrt, zánik svého režimu a komunistické revoluce, jakož i „matičky" Moskvy či „svaté" Rusi v nukleární válce rozhodně nechtěli. Byli nelítostní a krutí vůči bezbranným, ale opatrní vůči sobě rovným. Chtěli přežít. Jako dobří ateisté, v posmrtný život nevěřili. Jediný život je ten tady na zemi. Proč jej ztratit?

Bude toto ale nutně případ i všech vládců s mocí nad jadernými zbraněmi? Nikdy se mezi nimi nenajde náboženský fanatik se šílenou eschatologickou vizí, podle které nukleární apokalypsa navodí příchod mesiáše anebo vytouženého finálního imáma? A pro něhož vlastní smrt, smrt rodiny a celé země, nebude jen vstupenkou do ráje? Odpovědí je, že lidé s tímto smýšlením a přesvědčením existují - a je jich hodně, jen zatím atomové zbraně nemají (kdyby je měli, dávno by je už použili).

Je současný íránský president Ahmedinežád jedním z těchto lidí? Některé jeho projevy tomu nasvědčují. Přesnou odpovědí však je, že nevíme. Následující otázka však potom logicky zní: chceme to zkusit? Chceme to zjistit?

A pak, samozřejmě, je zde případ státníka, vůči kterému hrozba následné masivní jaderné odplaty a zaručeného zničení celé jeho země i se všemi obyvateli nefungovala. Kupodivu to nebyl náboženský fanatik věřící v posmrtný život, nýbrž „náboženský" fanatik komunistické provenience: byl jím Fidel Castro za kubánské raketové krize na podzim 1962. Dnes po otevření všech archivů víme, že Castro opakovaně Chruščova vyzýval - vlastně žadonil na něm - aby dal rozkaz k útoku sovětských jaderných raket z Kuby vůči USA, i kdyby to mělo následně znamenat totální jadernou anihilaci Kuby. Castro byl ochoten obětovat Kubu na oltář socialistické revoluce a zasazení vydatného úderu „imperialistům". Jaké štěstí, že on tehdy kontrolu na jadernými raketami neměl!

Tím je zodpovězena i historická otázka, zda odstrašení hrozbou následné masivní jaderné odplaty a totálního zničení prvotního agresora spolehlivě zafunguje vůči každému, kdo zvažuje odpálení první jaderné rakety. Nezafunguje.

Jinými slovy, politika odstrašení prvního jaderného útoku hrozbou masivní odplaty nezajistí, že k onomu prvnímu jadernému útoku nedojde. A když k němu dojde, pak již nemá velký smysl, aby odplata byla záměrně co nejstrašnější. Našim mrtvým lidem to již nepomůže a jen zbytečně zmasakrujeme civilisty, jež jsou častokrát pouze nevolníky svých tyranských vládců.

Není lepší raději ochránit vlastní obyvatelstvo, než potom masakrovat obyvatelstvo cizí? Zajisté ano! Proč tedy ten iracionální odpor proti protiraketové obraně?

Americká protiraketová zařízení v ČR

Z námitek proti přítomnosti amerických protiraketových zařízení na území ČR vzhledem k bezpečnosti ČR (tedy nikoli z těch, které jsou vedeny jen nenávistí k USA a bezpečnost obyvatel ČR je jim lhostejná) mají význam námitky dvě.

Za prvé, ČR je v závětří a z hlediska mezinárodní politiky nezajímavá. Pokud na sebe nebudeme příliš upozorňovat, nikdo na nás nebude útočit. Bude útočit na Ameriku, případně na Británii a Francii, ale ne na nás. Americkou základnou na našem území bychom na sebe zbytečně příliš upozornili. Sami ze sebe bychom učinili cíl.

A za druhé, dojde-li ke konfliktu, základna na našem území - a tedy i naše území a jeho obyvatelé - budou prvním cílem útoku.

K námitce první: to docela dobře tak být může, ale ani nemusí. Prostě nevíme, zda na nás bude někdy někdo chtít zaútočit raketou s jadernou náloží. Víme však, že pokud chtít bude, bude naprosto úspěšný - nebudeme-li mít protiraketovou obranu.

A samozřejmě otázkou pro nás je i to, zda je nám osud Londýna, Paříže či Říma naprosto lhostejný, zda nám nevadí, bude-li v Evropě zničeno několik metropolí, jen pokud mezi ně nebude patřit ta naše. Systém protiraketové obrany na našem území by mohl zachránit ty ostatní (stejně jako naši), ale my do toho nepůjdeme, neboť osud těch druhých nás nezajímá, hlavně když my jsme ve stínu a v závětří. Takovýmito Evropany chceme být? Nic nedělat a doufat, že budeme těmi posledními, které vlci sežerou?

K námitce druhé: Ano, pokud už nastane konflikt, základna na našem území bude jedním z prvních cílů. Ale přece jde o to, aby konflikt vůbec nezačal. Když už se zloděj rozhodne vykrást váš byt, jako první zaútočí na zámek na vašich dveřích. Je to důvod nemít na dveřích zámek či nezamykat dveře? Když už nepřítel zaútočí letecky na naši zemi, jako první se pokusí zničit protileteckou obranu. Je to důvod nemít protileteckou obranu? Existence zámku ve dveřích, jakož i protiletecké obrany, odstrašuje potenciálního agresora od útoku především, neboť ho přesvědčuje o tom, že útok (vloupání) bude buď neúspěšný, anebo velmi obtížný a vzhledem k vyššímu riziku porážky (chycení při činu) se mu onen pokus nevyplatí.

Války a útoky nezačínají, když státy mají zbraně; začínají, když potenciální agresor je subjektivně přesvědčen, že cena za agresi bude pro něho relativně nízká a zisk z agrese bude hodně vysoký. Od agrese jej tedy odradí jen jeho subjektivní přesvědčení, že agrese se mu nevyplatí, že s ní nedosáhne svých cílů, nebude z ní mít dostatečný zisk, ale naopak zaplatí za ni pro sebe neúměrně vysokou cenu. A toto subjektivní přesvědčení v něm vyvolá jen naše dostatečná obranná kapacita.

Protiraketová obrana nad Evropou tedy pravděpodobnost raketového útoku proti Evropě sníží, nikoli zvýší: možná úspěšnost agresorova útoku s existencí obrany klesá, ale možnost a výše odvetné odplaty za útok zůstává nezměněná.

 

Roman Joch je ředitelem Občanského institutu

 

Příspěvek „Nutnost protiraketové obrany ve 21. století" byl uveřejněn ve Studii Občanského institutu č. 17 Válka proti terorismu a protiraketová obrana, jež byla publikovaná v prosinci 2006.

 

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!" na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).