Autor: Jan Kubalčík

Nešťastný sv. Cyril, ubohý sv. Metoděj

Reakce na text Vlastimila Podrackého "Cyril a Metoděj v proudu času"

Co všechno musí svatí bratři ze Soluně přetrpět, co všechno musí vydržet! Vlastimil Podracký (dále jen Autor) si je ve svém textu „Cyril a Metoděj v proudu času" opět půjčuje coby rekvizitu svých „historických" úvah na téma „proč patříme na Východ". Tedy - neříká to takhle přímo, to bych mu křivdil. Neumím to naformulovat lépe, než to učinil Bohumil Doležal ve svém textu Mírumilovné usmíření Východu a Západu (MfD, 28.6.2013): „K významu cyrilometodějské legendy a tradice se kdysi vyjádřil filosof Emanuel Rádl (Masarykův žák, evangelík a horlivý stoupenec předválečné ČSDSD). Upozorňoval, že v posuzování konfliktů při šíření křesťanství všeobecně a sporu mezi Západem a Východem zvlášť je třeba zohlednit to zásadní, o co šlo a co by dnešnímu pozorovateli mohlo být snadno zastíněno dobovými ukrutnostmi na všech stranách i hmotnými zájmy zúčastněných (což ostatně platí pro všechna velká historická střetnutí). A dospívá k tvrdému závěru: ve sporu vyhrála pokročilejší, lepší strana. ‚Západní křesťanství bylo pro nás spásou.' ... Základní vymezení pro moderní český národ není nové, provedl ho v roce 1846 Karel Havlíček Borovský: ‚Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje... tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské... Nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a. j. v. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří... Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan´.' A zvlášť zdůraznil na jistou potutelnost, s níž se tehdy slovanství dodávali různí exponenti ruského impéria: ‚Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli... Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!!'". Podepisuji.

Ale zaujala mě ještě jedna Autorova konstrukce, podle které „Cyril a Metoděj v politické oblasti vždy představovali synonymum samostatnosti." Je hezké vidět, jak je pojem „samostatnosti" (či, jak někteří s oblibou říkaji „suverenity") zaměňován za přičlenění k Východu. Je to současná obdoba žonglování s pojmy „slovanský" a „ruský" - viz výše. Nicméně, sv. Cyril a Metoděj jsou zejména svatými muži, přáteli a ochránci křesťanské víry, víry katolické, tedy všeobecné, univerzální. Spory, které vedli, předkládali s pokorou a s oprávněnou důvěrpou ve spravedlivý výsledek římskému biskupovi. Vydávat soluňské bratry za symbol jakéhosi partikularismu je opravdu velmi vykonstruované. Snad stačí dodat, že papež Jan Pavel II. prohlásil 31.12.1980 sv. Cyrila s Medotějem za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy.

Konečně je pozoruhodná tato Autorova věta: „Povšimněme si, že ti, kteří českou národní a státní svébytnost ctí, považují činnost Cyrila a Metoděje za významnou, ti, kteří mají obavy, abychom se snad nevyvlékli ze západního univerzalismu, snaží se snižovat význam jejich mise." Předně, osobně považuji činnost svatých bratří za velmi významnou. A samozřejmě mám obavy (stejně, jako je mají sv. Cyril s Metodějem...), abychom nebyli připraveni o účast na univerzálních pravdách. Tyto univerzální pravdy jsou přitom „západními" pouze v tom smyslu, že to byl právě povětšinou Západ, kdo je dokázal nahlédnout. „Vyvléknout" se z takového univerzalismu by znamenalo zároveň přijít o pevnou půdu pod nohama a upadnout do tenat relativismu. Suma sumárum: dědictví otců zachovej nám Pane.