PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.01.2011

Autor: Jan Kubalčík

Nereformovatelní

Kauza Drobil ukázala v plné nahotě, jakým způsobem zde funguje celý „stranický systém“


Co se pohybuji ve vodách neparlamentních politických stran, a je to už nějaký pátek, je jedním z pravidelně se vracejících názorů, že jedinou šancí na prosazení čehokoli je pro „malou politickou stranu“ úzká spolupráce, či přímo vstup členů či sloučení s ně-kterou z etablovaných – tedy nejlépe parlamentních stran. V případě diskusí na „konzervativním křídle“ přicházela po celá léta v úvahu zejména ODS, dnes je asi třeba přidat TOP 09 (jsem zvědav, zda budou nositelé tohoto názoru konzistentní a TOP 09 do své argumentace poctivě přidají... mnohé to naznačí o autenticitě jejich postoje).

Argumentem byla vždy hlavně ona „etablovanost“: tam jsou ty mocenské páky, kdo nechce jen planě diskutovat a opravdu něco změnit, musí prostě k nim. A protože kdo nic nedělá nic nepokazí, před zlořády je třeba přivřít či rovnou zavřít oči a pomalu, trpělivě se snažit příslušnou stranu změnit zevnitř. Svým dílem k tomuto vidění přispívá cynická část novinářské obce, která se na jedné straně nad nepravostmi velkých stran až zákonicky pohoršuje, ale na straně druhé, nejde-li už nějakou dobře míněnou snahu o skutečnou nápravu přejít mlčením, odmění ji úšklebky či posměchem. Přesto jsem byl vždy přesvědčen, že tudy cesta nevede, že strana jednou zdegenerovaná je vnitřně nereformovatelná. Poslední týdny mi daly zapravdu víc, než bych si přál.

Zářným příkladem je koalice uzavřená v zastupitelstvu města Brna mezi ČSSD a ODS. Moje (vstřícná) interpretace je taková, že pan Kotzian, brněnský volební lídr ODS, posloužil jako mladší, více či méně neokoukaná tvář na plakáty a byl následně převálcován, neboť „do toho šel prsama“ a nijak si předem nezajistil potřebnou mocenskou posici uvnitř vlastní strany – resp. se možná mylně domníval, že náležitě silný v kramflecích je. Brněnská koalice vyvolala jistý odpor i na místech v ODS vyšších (kraj) i nejvyšších (Praha). A přesto to upekli, jak chtěli.

Co z toho plyne? Jak by mohl zvenčí přišedší člověk, s neznalostí prostředí, se srdcem na dlani, s dobrou vůlí páchat dobro... jak by mohli, i kdyby jich takových přišla celá tlupa zároveň, něco změnit k lepšímu, když svou neprosadili ani lidé, kteří vnitřní poměry a mechanismy znají, volebně stranu reprezentují a/nebo mají dokonce v rukou vnitrostranické mechanismy?

Ale ouha, přišla rána nadruhou! Kauza Drobil ukázala, že rozložení sil uvnitř ODS je ještě horší, než jsem se odvažoval předpokládat! Ti lidé zcela jasně ukázali, že žijí zcela mimo realitu, nebo si myslí, že lze dělat ze všech pitomce nekonečně dlouho. Díky panu Michálkovi nyní může každý vidět v plné nahotě, jakým způsobem zde funguje celý „stranický systém“ prakticky od roku 1990 – tedy formou „loupeží za bílého dne“ ze státního, rozuměj z majetku nás všech, daňových poplatníků (viz např. texty Čestmíra Hofhanzla na téma Lesů ČR).

Ztráta citu pro proporce

Právě v kontextu skutečnosti, kdy a kdo takový režim nastavil, je více než logický postoj presidenta Klause. Pan Nečas přitom povídá něco o tom, jestli zaznělo či nezaznělo z úst pana Drobila, že pan Michálek má jít na policii a v kteréže polovině věty toto tvrzení vyslovil – a má to prý být to důležité, čemu se máme věnovat! Pan Fajmon zase zcela odtrženě argumentuje, že celá kauza je jakousi clonou, která má posloužit k odvedení pozornosti od podstatnějších otázek! Jiní pak rozvádějí myšlenku, že takové odposlouchávání je nejméně tak závažné, jako ta odposlechnutá zlodějna... Jak by mohl uspět s jakoukoli reformou (lhostejno zda chce reformovat stranu či penzijní systém) někdo, kdo již zjevně nedokáže soudně uvažovat – nebo prostě soudně uvažovat nechce či nemůže? Takoví lidé potřebují hlavně odpočinek – kvůli nim, ale předně kvůli nám.

Všechny tyhle řeči jsou v lepším případě naprostá ztráta citu pro proporce, v případě horším záměrná snaha o zamlžení celé záležitosti. Vždyť co může být důležitějšího, než možnost nahlédnout, jak náš systém ve skutečnosti funguje – co je jeho pravým základem?

Tohle jsou prosím pilíře naší současnosti, dobře si je prohlédněme, než nám je v těch vytvářených mlhách zase skryjí. Vše pak funguje ve prospěch těch, kteří příslušné finanční toky ovládají – a světe div se, stále se s vysokou frekvencí jedná o lidi nějak propojené s komunistickým režimem či takové, kteří se nechali řádně vychovat. Tak stoupněme si konečně před to zrcadlo a najděme odvahu do něj pohlédnout: těší mě, mé jméno je postkomunismus.