PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.02.2012

Autor: Dan Drápal

Naše nešťastná politika

"...až začnou Britové jezdit vpravo."


Z mnoha stran slýchám otázku: Měl premiér Nečas podepsat dohodu o fiskální zodpovědnosti, nebo udělal dobře, že ji nepodepsal? A z ještě více stran slýchám odpovědi, odpovědi vesměs diametrálně odlišné. Ti, kdo jsou pro nebo proti, se radikalizují, používají stále expresivnějších výrazů a odpůrci další integrace už Evropskou unii nesrovnávají pouze se Sovětským svazem, ale i se samotným Hitlerem. (Kdesi jsem dokonce četl, že společnou evropskou měnu plánoval už Hitler.)

Při této radikalizaci se stále méně daří nějaké rozumné debatě o tom, co by se vlastně mělo dělat. Radikálové obou stran (a je jich na obou stranách zřejmě stále více, soudě podle mediální scény) jsou stále přesvědčenější o své pravdě, ať už je tou pravdou to, že celá Evropská unie je naprosto chybný projekt, nebo to, že jedinou rozumnou cestou je další federalizace Evropy. V takovém prostředí se ovšem smysluplnému rozhovoru, rozumnému zvažování různých pro a proti, příliš nedaří. „Kdo není s námi, je proti nám!" Pokud je vám všechno opravdu jasné, pak ani nečtěte dál, ať už jste z toho či onoho tábora. Určitě vás naštvu. Patrně už tím, že mně všechno jasné není.

A tak nyní mnozí spílají a jiní zase aplaudují premiéru Nečasovi za jeho rozhodnutí nepodepsat pakt o fiskální zodpovědnosti.

Rozhodně mu nebudu aplaudovat, ale nebudu mu ani spílat. Nicméně jeho politiku považuji za krajně nešťastnou a krátkozrakou. Pokusím se vysvětlit, proč.

Kdyby Evropská unie byla skutečně podobná Sovětskému svazu, byla by evropská politika mnohem přehlednější. Vládlo by jakési tajemné politbyro, které by okrajové názory vždycky bezpečně převálcovalo a jejich proponenty poslalo někam do Gulagu. Jenže Evropská unie je sdružením 27 států s demokraticky zvolenými představiteli. Evropské unii se vytýká deficit demokracie, nicméně rozhodující slovo má formálně - ale ve skutečnosti i fakticky - Rada Evropy, tedy 27 premiérů nebo jejich zástupců. Ti všichni se musí nějak dohodnout - a proto je jednání obtížné, zdlouhavé a často nepřehledné.

Evropské unii se vyčítá, že v ní v poslední době měli hlavní slovo dva státy, tedy Německo a Francie, reprezentované předsedkyní vlády Angelou Merkelovou a prezidentem Nicolasem Sarkozym.

Nic naplat, významným faktorem evropské - a jakékoli jiné - politiky je ekonomická síla. To, že přispěvatelé mají větší slovo úměrně svému (finančnímu) příspěvku, je svým způsobem logické. Nestranný člověk musí konstatovat, že Němci své ekonomické síly nijak nezneužívají.

To ale neznamená, že by se nemohl prosadit někdo, kdo by měl nějaký dobrý (ale třeba také špatný) nápad. Na české politice vůči EU mi vadí zejména to, že pouze reaguje (ať už pozitivně nebo negativně - záleží na tom, zda patříte do proevropského či protievropského tábora), ale s ničím pozitivním nepřichází.

Zmíním jednu událost, která nastala před několika lety, kdy se ještě jednalo o podpis pod lisabonskou smlouvou. Tehdejší britský premiér Tony Blair sem vyslal svého zástupce, který měl pohovořit s našimi předními politiky a zjistit, za jakých okolností by Češi byli ochotni Lisabonskou smlouvu akceptovat. Předpokládal, že Češi mají (jako měli tehdy Irové) nějaké věcné konkrétní námitky proti určitým prvkům této smlouvy. Když hovořil s jedním z našich relevantních senátorů (nebudu ho jmenovat, protože o této schůzce vím sice z důvěryhodného zdroje, ale jen z doslechu a nemohu toto tvrzení dokázat) a zeptal se ho, za jakých okolností by Češi s Lisabonskou smlouvou souhlasili, dostalo se mu odpovědi, že tehdy, až začnou Britové jezdit vpravo.

A tak Blairův emisar zase odjel. Pan senátor si jistě připadal velice vtipný. Ano, takhle se u nás dělá evropská politika.

Nečasovo „ne" by nemuselo vadit, kdyby vyplývalo z nějaké rozumné, jasně definované politiky, kterou bychom chtěli v Evropě prosadit. Jsem si ale jist, že žádnou takovou ucelenou představu o tom, jak jít dál, nemáme (pokud nepřijímáme za svou představu pana prezidenta Klause, který by Evropskou unii rozšířil o Turecko a Kazachstán). Prezident Sarkozy mi nijak sympatický není, ale když se po českém „ne" vyjádřil, že neví, co se to v té Praze děje, tak mu to docela věřím.

Právě protože Evropská unie není Sovětský svaz, ale společenství zemí s demokraticky zvolenými vládami, je evropská politika často hašteřivým a malicherným handrkováním o detaily. Mnohdy je nudná, často je nepřehledná. Ale kupříkladu takoví Poláci nebo Švédové se v ní orientovat dokáží, někdy se postaví na zadní, a když si pak prosadí něco ze svých požadavků či představ, nakonec souhlasí. Můžeme se přít, zda za své „obstrukce" získají něco podstatného nebo ne, ale zpravidla si opravdu něco vyvzdorují. Naše „ne" nám ale nic nezískává - ani sympatie, ani nějaké ústupky - a opravdu nás do izolace zavádí, byť to zatím ještě není nic fatálního.

Já na Nečasově místě bych patrně taky řekl ne. Ale nevymlouval bych se na problémy s ratifikačním procesem nebo na to, že smlouva je nejasná. Tak tomu v evropské politice bude vždycky - premiéři vždycky domluví pouze základní parametry a než bude spuštěn ratifikační proces, bude nutno konkrétní znění smlouvy doladit, aby nebylo v rozporu s velmi složitým evropským právem. (Chcete-li si stěžovat na jeho složitost, můžete; je dána právě tím, že v Evropě nějaké právo platí a má-li to být záležitost sedmadvaceti zemí, nemůže nebýt složité. Chcete-li, aby to všechno bylo jednodušší, přestěhujte se do Ruska či do Číny.)

Řekl bych ne, protože jsem dospěl k přesvědčení, že náklady na udržení eura budou vyšší než náklady na znovuzavedení drachmy, případně pesety či liry (které budou obrovské). A nebudu tvrdit, že „jsem to vždycky říkal", protože by to nebylo pravda. O tom, že euro nemůže fungovat v současné podobě, mě přesvědčila ekonomická realita, nikoli předem daný ideologický postoj. A ekonomická realita je nyní taková, že další pokusy udržet Řecko v eurozóně tuto zemi ekonomicky i morálně naprosto devastují. Relevantní politici to vědí, ale postrádají odvahu říci to nahlas.

Evropa dle mého názoru nyní potřebuje politiky, kteří by měli odvahu přistoupit ke skutečnému řešení krize kolem eura. Zdůrazňuji ale a třikrát podtrhuji: To není volání po rozpuštění Evropské unie a po odpískání pokusu o vytvoření společného prostoru pro obranu hodnot Západní civilizace!

Kdyby česká politika přišla s nějakým plánem pro Evropu, mohlo by to být zajímavé. Za určitých okolností by mělo smysl stát proti všem - kdybychom měli pro všechny promyšlený program. Naše „ne" ale promyšleným programem není.

Nemohu si pomoci, ale za naši politiku se čím dál více stydím. Říkám si, zda by nebylo poctivější z Evropské unie vystoupit a nést všechny následky tohoto kroku (euroskeptici beztak říkají, že by byly jedině pozitivní), než v ní setrvávat, všechno kritizovat a nic pozitivního nepřinášet.

Nejvíc mě ale trápí, že radikalizace obou stran bude mít neblahé důsledky pro domácí politiku, beztak již trpící absencí smysluplného dialogu mezi pravicí a levicí.