PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.09.2008

Autor: Jan Kubalčík

Na tom, jaké vize a jací vůdcové, záleží

reakce na text V. Podrackého "Politika bez vize a vůdcovství"


Motto: „Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe)

Obávám se, ze Vlastimil Podracký (dále jen Autor) se svým textem „Politika bez vize a vůdcovství" ocitl tentokrát mimo smysluplnou diskusi. Tím by se dalo skončit, kdyby... kdyby některé jeho vývody nebyly natolik zavádějící, že jsou až nebezpečné. To se pokusím ukázat.

Autor zavádí hned od začátku - za „politiky, kteří měli ještě nějakou vizi" označuje Havla, Zemana a Klause. (Zatímco Reagan a Thatcherová prý nebyli konzervativci. A kdo už tedy? Vřele k tomuto tématu doporučuji knihu „Prezident, papež a premiérka". Rád bych se Autora zeptal, kdo tedy v 70. a 80. letech 20. století podle něj konzervativcem byl...) Autor nereflektuje skutečnost, že tito lidé byli v řadě případů příčinou a téměř vždy součástí našeho dnešního neblahého stavu. Všichni tři jmenovaní splnili ochotně svoji roli ve hře zrežírované těmi, kteří jediní měli po roce 1989 zkušenosti a prostředky pro politickou činnost - vzpomeňte, emigraci bylo dáno jasně na srozuměnou, že cizáky - odrodilce tady nechceme, majetky nelze vrátit ani emigrantům, ani církvím... páni velmi dobře dbají o to, aby tento mocenský monopol fungoval i nadále, v každém, kdo není jejich klientem / vazalem, vidí potenciálního mocenského konkurenta (což je pro tento typ „logiky" signifikantní...) a dělají vše pro to, aby se jejich situace ještě vylepšila (potenciálně systémem dvou stran, který je snadněji ovladatelný, než když je Parlament přece jen o něco pestřejší a občas se tam vyskytne někdo samostatně myslící...). Docela slušným pomocným nástrojem pro takovou „politiku" je i plná huba vlastenectví... Pokud něco bylo „vizí" uvedených „vůdců", pak legitimizovat zmíněný způsob ovládání a učinit z něj pro občany něco normálního, samozřejmého, něco, co se ve slušné společnosti nezpochybňuje - takový kritik by vypadal jako paranoik věřící konspiračním teoriím. No věřili byste tomu? Podařilo se.

Jistě, podobně jako Autor, nebudu chválit „pojetí politiky jako jakési pokračování trhu". Autor nabízí jako řešení konzervativní vlastenectví. Je to pěkné, ale je to málo. „Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?" (Viktor Dobal, Teze politického programu)

Navíc se Autor snaží vytvořit dojem, že tento partikulární přístup - tedy skrze konzervativní vlastenectví - představuje základ, ne-li dokonce celé řešení. Tím je tato myšlenka nebezpečná, neboť evokuje možnost rezignace na ostatní nutné, dost možná ještě podstatnější, složky (přičemž některé z nich prý přijdou poté, co se konzervativní vlastenectví ujme...). „Jednoduchá pravidla vládnutí a návrhy jednoduchých řešení jsou vždy velmi lákavá svým omezením na jednotlivosti. Jejich prostřednictvím totiž lze dosáhnout konkrétních cílů snáze a rychleji, než komplexním přístupem. Jsou však ze své podstaty škodlivá, protože léčením jednoho neduhu vyvolají neduhy jiné, mnohdy ještě horší." (Viktor Dobal, Teze politického programu)

Autor píše „...konzervativní vlastenec má kontinuitu národa na prvním místě...". Omyl. Je-li takový konzervativní vlastenec zároveň křesťanem, má na prvním místě Boha a pak svoji spásu. Navíc jsem přesvědčen, že o nějakou modifikaci Voegelinem identifikovanou imanentisaci křesťanského eschatonu ani Autor jistě nestojí.

Jako nejcennější pasáž bych vyzvedl tuto: „Když někdo začne mluvit o pravidlech, obvykle se bojí těch tradičních. Ale jiná nejsou. Všechna konstruktivistická pravidla vymyšlená nedokonalými lidmi selhala." Tím „tradiční" jistě Autor nemá na mysli „jakákoli tradiční", třeba ta, co jsou tradiční v Súdánu... počítám, že myslí ta křesťanská. Jinde však Autor uvádí: „Vlastenectvím se asi musí začít, jinak to nejde. Od něj se potom musí přejít k návratu tradičních pravidel hlavně v oblasti zakládání rodin, vztahů ženy a muže,...". To je však zjevný kauzalní nesmysl. Vlastenectví, jakožto vlastenectví, je s tím, co Autor uvádí, mimoběžné. Jestli něco implikuje tradiční pravidla, hlavně v oblastech, které Autor zmiňuje, je to určitě křesťanství... čili tvrdím, že statisticky vzato křesťan ne-vlastenec bude velmi pravděpodobně tradičnější v zakládání rodiny a ve vztazích mužů a žen, než vlastenec ne-křesťan. A co horšího, taková teorie je i nebezpečná. Pokud návrat tradičníc pravidel má být důsledkem vlastenectví, pak toto vlatenectví zde musí být před těmito pravidly - a tedy bez nich. Pokud by tedy měla být Autorova teorie aplikována, kam asi doputuje vlastenectví, které nebude tradičními pravidly regulováno? Tam, kam rozžatá svíčka vhozená do skladu střelného prachu. Autor definuje vlastenectví jako „nezištnou angažovanost pro vlastní etnikum nebo jiný společenský útvar". K tomu se sluší dodat dvě věci. Jednak že si Autor protiřečí, neboť tato definice popírá Autorovu teorii o tom, že návrat tradičních pravidel příjde až po vlastenectví. Kdyby tomu tak bylo, těžko by mohl operovat pojmem nezištný. Nebo snad zištnost / nezištnost nepatří do arzenálu tradičních pravidel? A za druhé - i když připustím, že taková angažovanost bude nezištná, tj. nebude z ní mít zisk ten, kdo se angažuje, neznamená to ještě, že bude obecně poctivá a/nebo spravedlivá. V tom je Autorova definice obecně nedostatečná, nicméně konzistentní s Autorovým přesvědčením „kontinuitu národa na prvním místě" - tedy bez ohledu na případnou spravedlnost (viz dále).

Nelze pominout také tuto Autorovu pasáž: „Katedrála a církevní majetky jsou pro katolíky nejpodstatnější, i když zatím nelze říci, že by někdy postupovali zcela proti národním zájmům. Nechci předvídat čemu by dali přednost, kdyby se vyskytl konflikt papežské stolice se státními zájmy." Spravedlnost spočává v tom, že přiznáme každému, co mu patří a co mu nepatří, to mu nepřiznáme. Čestný člověk usiluje o spravedlnost - pochopitelně i pro svoji vlast, což mimo jiné znamená, že když jí něco nepatří, nepřizná jí to. Člověk, který je vědomě proti zájmům své vlasti je z definice vlastizrádce. Otázkou ale je, co takovým legitimním zájmem vlasti je. Je to i to, když chce vlast ústy svých mocenských elit (a případně nejen jimi) něco, co jí nepatří, tedy když hodlá spáchat nespravedlivou věc? Je takovým vlastizrádcem občan toho státu, který takovou věc kritizuje, popř. se jí pokouší překazit? Byli ruskými / sovětskými vlastizrádci Rusové, kteří protestovali proti naší okupaci v roce 1968? Je dnešním legitimním zájmem naší vlasti, abychom dokázali diverzifikovat naše zdroje dodávek strategických surovin?

Snad nebude natolik překvapivé, že já považuji konzervativní vlastenectví za velmi přínosné a proto žádoucí. Sáhne-li však dnes Autor do pomyslného českého pytle plného konzervativních vlastenců, s velkou pravděpodobností vytáhne křesťana a opět s velkou pravděpodobností to bude katolík. Touží-li Autor upřímně restaurovat konzervativní vlastenectví jako žité přesvědčení - a to jistě chce - je sám proti sobě svým principiálním vyloučením katolíků z řad konzervativních vlastenců. Dovodíme-li totiž výše uvedené tvrzení, kdo dá přednost papežské stolici před státním zájmem, i kdyby měla papežská stolice tisíckrát pravdu, nemůže být vlastencem... Spolu s autorem si nemyslím, že je dnes v naší zemi konzervativních vlastenců nějaké výrazné množství - spíše naopak. Jak tedy asi bude probíhat zmíněná restaurace, zredukujeme-li z definice počet současných nositelů konzervativního vlastenectví o desítky procent? Podtrženo a sečteno, Autor sám svě věci dělá medvědí službu. A, jak jsem uvedl, jde i o moji věc, nemůžu to neoznačit za další nebezpečí tkvící v Autorově textu.

Vlastenectví je nesporně jednou ze ctností. Ale představovat si, že z něj vše ostatní vyklíčí, je naivní a v konečném důsledku opět nebezpečné. To proto, že cílí omezené síly do nesprávného místa a tím oslabuje energii, která by se jinak mohla věnovat směrem správným. Přetrvání národa a státu je jistě dobrý cíl, ale není nejvyšší... Co to tedy je a jaká má být politická odpověď? Nejvyšším cílem (zde na zemi...) je vést dobrý, ctnostný život - takový, který je v souladu s lidskou přirozenoustí, kteoru bylo Západu dáno správně pravdivě nahlédnout. Spravná politika má chránit svobodu tak, aby bylo každému člověku dobrý ctnostný život umožněno vést. Aby nebylo sporu, o jakou svobodu se zde jedná: „'Nemylme se v tom, co můžeme považovat za svou nezávislost. Existuje totiž druh zkažené svobody, která je společná stejně tak zvířatům jako člověku a která spočívá ve volnosti dělat vše, co se komu líbí. Tato svoboda je nepřítelem každé autority, jen netrpělivě snáší všechna pravidla, s ní se všichni stáváme horšími, než doopravdy jsme; je nepřítelem pravdy a pokoje, a Bůh pokládá za nutné povstat proti ní! Ale je občanská a mravní svoboda, která čerpá svou sílu v jednotě a kterou chránit je vlastním posláním moci: je to svoboda dělat bez obav všechno, co je spravedlivé a dobré. Tuto posvátnou svobodu musíme bránit v každém nebezpečí a nasadit za ni, bude-li třeba, svůj život.' [řeč pronesl Wintrop, který byl jako úředník obviněn ze svévolného jednání. Byl odměněn potleskem a od té doby byl vždy znovu zvolen guvernérem.]" (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe) Pokud v zemi vládne dobrý zákon a k tomu je ještě kapka demokracie, bývají tyto cíle (tedy trvání národa / státu a ochrana svobody) v zásadě kompatibilní. Když se však dostanou do konfliktu, je samozřejmě potřeba volit svobodu, která není jediným, ale rozhodně nejvyšším politickým cílem. „Až dosud se ve Spojených státech nenašel nikdo, kdo by se odvážil vyslovit zásadu: v zájmu společnosti je všechno dovoleno; bezbožnou zásadu, která byla, jak se zdá, vynalezena ve století svobody, aby ospravedlňovala všechny budoucí tyrany. Tak tedy zatím co zákon dovoluje americkému lidu dělat všechno, náboženství mu brání chtít všechno a všeho se odvážit. Náboženství, které se u Američanů nikdy přímo nevměšuje do řízení společnosti, musí být tedy považováno za hlavní z jejich politických institucí; neboť i když v nich nepěstuje zálibu ve svobodě, neobyčejně jim usnadňuje její užívání." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe) Kdyby např. Západ zvolil během studené války primárně trvání, je téměř jisté, že by přišel nejprve o svobodu a pak velmi pravděpodobně i o to trváni... jen ono „raději mrtvý než rudý" zachránilo Západu jak svobodu, tak trvání... Z toho jasně plyne, co je primární.

Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo." (Viktor Dobal, Teze politického programu) Mějme tedy naši vlast za fantastickou, neopakovatelnou a úcty, obdivu i lásky hodnou... součást Okcidentu. Jemu a jeho skutečným hodnotám (nikoli jejich karikaturám) - pokud a dokud je to možné prostřednictvím a pomocí naší vlasti - věnujme předně naši loajalitu. Jsme za něj spoluodpovědni.

 

22. září 2008

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz