PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

29.11.2007

Autor: Stanislav Balík

Mýtus o Masarykovi

Český konzervativec má mýtus o Masarykovi podporovat.


I prezident Václav Klaus se před oním majestátem sklonil. Před majestátem legendy. Před majestátem mýtu. Před majestátem vlastenectví-tvorné vzpomínky. Před majestátem sedmdesátého výročí úmrtí prvního československého prezidenta. Týž Václav Klaus, který při příležitosti stopadesátého výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka rozpoutal veřejnou polemiku o struktuře jeho mýtu, o tom, co z jeho odkazu odpovídalo skutečnosti, co bylo uměle budováno a co je prostě a jednoduše pouze produktem nepravdivých vzpomínek na staré lepší časy.

S Masarykem to je složité. Jak o něm psát, a přitom neupadnout do osidel tradovaných výroků a pravd? Jak o něm veřejně řečnit, a přitom nepropadnout kouzlu banálních a prázdných klišé a frází? Jak o něm natočit dokument, a přitom se vyhnout srdcervoucím záběrům na desítky kilometrů dlouhé špalíry truchlících lidí při jeho pohřbu na sklonku éry svobody? A jak dnes stále znovu obnovovat (budovat?) národní společenství, úctu k zemi svých otců a pocity povinnosti k ní (zvěčnělý Dušan Třeštík by řekl „vymýšlet národ") bez magického akronymu TGM?

Jistě je dobré a snad i potřebné vědět, jak to bylo doopravdy. Že Masarykova reálná politika měla k obrazu hodného tatíčka národa trošku dál, než by dnes chtěl kdekdo připustit. Fakta o tom, jak ze státních fondů podporoval (čti: uplácel) novináře, aby psali podle pokynů Hradu, už nejsou tajemstvím. Stejně tak se ví, a leckde i učí, že prvorepublikové mocenské centrum Hradu odporovalo duchu republikánské únorové ústavy.

Je známo, že jeho boj proti církvi, jenž měl hluboké kořeny v pokřiveném a účelovém výkladu českých dějin a který dokonale souzněl s maloměšťáckým espritem mladého národa počátku 20. století, přinesl nemálo špatného. A to i tam, kde by to samotný Kyrasa M. (jak zněl jeden z jeho mnoha pseudonymů, jimiž podepisoval své novinové články na podporu politiky Hradu) jistě neviděl rád - v oblasti neinstitucionalizovaného, necírkevního, k prosté lidské mravnosti odkazujícího náboženství, jež také bylo devastováno ideovými nástupci proticírkevních bojovníků přelomu 19. a 20. věku. Prozíravě někteří varovali katolíky před zatracováním „profesora Masaříka" - vždyť jakého lepšího spojence najít pro obhajobu potřeby veřejné mravnosti, osobní morálky?

Masarykovo postavení nebylo nezpochybňované ani v samotné éře meziválečné. Dlouhou dobu byl pokládán za výsostného představitele české levice (kam ostatně se svým tzv. realistickým proudem politiky bezpochyby patřil), takže prvorepubliková pravice měla s jeho podporou dlouhodobé problémy. Stačí si vzpomenout na prezidentské volby 1927, v nichž by velmi pravděpodobně stačilo, aby na kandidaturu kývl tehdejší předseda vlády a agrární strany Antonín Švehla, a titulem nejdéle sloužícího prezidenta v dějinách země by se dnes honosil Václav Havel.

Jistě, dospělí, vzdělaní lidé by se měli obejít bez polopravd či dokonce lží. Kdekdo by navíc řekl, že k témuž by vybídl Masaryk a že právě on stál v první řadě boje proti falešným berličkám v podobě Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Jenomže tak jednoduché to nebylo. Některé mýty poodhaloval, jiné přímo bořil, přitom však přišel s velkolepou náhradou v podobě táborské a českobratrské linie smyslu českých dějin. Mimoto, mýtus tak úplně lží není.

Když Masarykův mýtus zboříme, co zbude? Mýtus o českém národě jako čeledi svatého Václava už jistě ne. Máme nějaký náhradní, jako jej měl on? Jak bude budován a neustále znovuobnovován národ? Národ, jakožto imaginární společenství (ano - právě ona premoderní Gemeinschaft, nikoli prostá moderní Gesselschaft), mýty potřebuje. A to mýty živé, jež jsou schopny podněcovat lidskou fantazii. Takovou nosnou legendou je už dlouho legenda o Masarykovi. A tak jakkoli lze skutečně trpět při sladkobolných televizních mystifikacích Zdeňka Mahlera, nemáme co jiného nabídnout. Mýtus o Emilu Háchovi, ve skutečnosti o jednom z našich lidsky nejlepších prezidentů, má bohužel zcela jiné vyznění, než by mu patřilo. A mýtus o českých konservativcích druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století s Josefem Pekařem, Antonínem Švehlou a dalšími v hlavních rolích vůbec neexistuje. Co zbývá, než se hlásit k legendě o československých legiích? Památku a hodnotu oběti nespravedlivě zapomínaných českých vojáků padlých na straně rakousko-uherské monarchie (tedy jejich vlastního státu) můžeme očišťovat, připomínat a vytahovat ze zapomnění, hochy od Zborova tím už ale nevytlačíme a nenahradíme.

Do podobné polohy se pomalu, ale jistě dostává mýtus o „zlatých letech šedesátých" a o roku 1968. I tam se pozapomíná na reálie a souvislosti a budoucím generacím se předávají vzpomínky na chvilky zdánlivé svobody a na bezmocnost, odhodlání a alespoň nějaký odpor při ponižující okupaci. Zde ale lze legendu doplnit příkladem života vězňů a obětí komunistické totality - nemylme se, právě to může být silným prvkem při výchově dalších generací.

Vzhledem ke všemu řečenému i nevyřčenému má český konservativec (ach, jak je nesamozřejmé být po Masarykově první republice českým konservativcem...) být prvním z těch, kdo nejen že nebudou Masarykovu mýtu odporovat, ale budou jej dokonce podporovat. Václav Klaus to všechno jistě ví, a tak se neváhal sklonit před majestátem.

 

Stanislav Balík

Se souhlasem autora převzato z Revue Politika 9/2007, <http://www.revuepolitika.cz>