PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

30.05.2011

Autor: Dan Drápal

Morálka svévolníků

Svědomí lze v sobě umlčet...


Jsem přesvědčen, že každý, kdo je hoden jména člověk, má svědomí. Biblická hebrejština, která neoplývá abstraktními pojmy, používá pro svědomí slova ledviny. Je to svým způsobem geniální, neboť svědomí se v mnohém chová jako ledviny. Jako lidé můžeme řadu svých orgánů bezprostředně ovládat. Zda se na něco podíváme, záleží jen na nás. Zda něco uslyšíme, už tolik v moci nemáme - uši nemůžeme zavřít stejně snadno jako oči, nicméně přesto je do značné míry věcí naší volby, co slyšíme a co ne. Zda se najíme, záleží - pokud netrpíme absolutní chudobou - také především na nás. Ovládáme ruce i ústa. Zda nám budou pracovat ledviny, ovšem přímo ovlivnit nemůžeme - neptají se nás a nemůžeme jim vyslat signál, aby pracovat začaly nebo přestaly.

A tak je tomu i se svědomím. Když se chystáme udělat něco nehezkého, svědomí se neúprosně ozývá, i když sami sebe racionálně přesvědčujeme, že danou věc udělat můžeme, že jiní ji dělají také, nebo že bychom mohli konec konců dělat ještě horší věci. Ačkoli náš mozek pracuje naplno a vymýšlí nejrůznější výmluvy, tichý hlas svědomí nám říká: „To bys dělat neměl!"

Ano, své ledviny přímo ovlivnit nemůžeme - tedy nikoli v krátkodobém horizontu. Nicméně přestože jim nemůžeme vyslat žádné signály, můžeme je zničit. Když hodně pijeme, zničíme je za několik let. Když hodně fetujeme, zničíme je za několik měsíců - nebo i týdnů.

Podobně můžeme zničit svědomí. Když na ně nedbáme a hřešíme proti němu, ozývá se stále tišeji a stále méně často. A když se hodně snažíme, nakonec svědomí umlčíme zcela.

Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem v Respektu četl dopis městské státní žalobkyně Jany Hercegové její podřízené, státní zástupkyni Šárce Pokorné. Jak si takoví lidé jako státní zástupci Vlastimil Rampula, Libor Grygárek nebo Jana Hercegová zdůvodní své postoje před svým svědomím? Proč zastavují i naprosto jasné případy? Přiznám se, že to, co budu psát nyní, jsou pouhé hypotézy - sám si jejich vnitřní svět nedokážu představit a nikdy jsem s nikým podobným blíže nehovořil. Sleduji ovšem jejich počínání s velkým zájmem - a s velkým zájmem jsem rovněž poslouchal rozhovor pana Veselovského s panem Rampulou na Radiožurnálu. Snažím se pochopit, jak asi tito lidé uvažují.

Kupříkladu paní Hercegová píše: „Jednoznačně též nezaznělo, že pokud Michálek nahrávku nezničí, že bude odvolán nebo, že pokud ji zničí, tak že bude jmenován náměstkem." (Cituji přesně, stylistických úprav se zdržuji, byť se musím přemáhat.) Paní Hercegová si všímá, co zaznělo či nezaznělo „jednoznačně". Každý, kdo si danou nahrávku poslechl, dobře rozumí tomu, která bije. Paní Hercegová ovšem nechce hodnotit smysl Drobilových slov; vyhledává, zda by se z hlediska formální logiky nedalo rozborem stavby jeho vět dokázat, že bývalý ministr nemusel nutně mínit to, co řekl. Pokud ale odmítáme zkoumat smysl celého počínání a zkoumáme pouze to, co nám dovolí formální logika, pak se ovšem nedobereme žádného smyslu. A jelikož svévolníci se nebudou ve vlastním zájmu vyjadřovat přesně logicky a budou vždy volit především skryté narážky (a pro jistotu svá ministerstva ještě vybaví rušičkami), nebude možno žádné nepravosti „dokázat". Stále znova budeme slýchat věty jako „nebyla naplněna skutková podstata trestného činu".

Domnívám se, že svévolníci si nelibují v jasných formulacích - s výjimkou těch, které jsou sice formálně logicky správné, ale ve skutečnosti slouží k zakrytí pravého smyslu věcí.

Dostáváme se tak do situace, kdy každý, kdo chce rozumět, rozumí, ale kdo nechce pojmenovat to, co je evidentní, tak neučiní - s odvoláním na (pozitivisticky chápané) právo nebo na formální logiku. I když lidé jako pan Rampula, pan Grygárek nebo paní Hercegová budou působit dál (hledal jsem vhodné a neurážlivé sloveso, jak popsat jejich činnost), už budeme díky Michálkovi stejně vědět, jakým způsobem někteří činovníci ODS získávají „kapitál" na uskutečnění svých politických cílů. Dá se ovšem předpokládat, že rozpor mezi tím, co víme, a tím, co vidíme dělat „orgány činné v trestním řízení", bude narůstat. I kdyby se provalily ještě větší průšvihy, dovíme se vždy, že „nebyla naplněna podstata trestného činu".

Neznám návod, jak z toho ven. Jedním jsem si však jist: Tuto zemi mohou zachránit jen stateční lidé, kteří se nebudou bát pojmenovat to, co stejně všichni víme, a kteří nebudou zkoumat, zda by nám formální logika nějak neumožnila nečinnost, ale budou vyhledávat smysl věcí a skutečnou spravedlnost. A jsem si jist i tím, že nás čeká dlouhá a strastiplná cesta. Byli jsme svědky, že Libor Michálek si urážek užil dost a dost. Věřím však, že se najdou další stateční.