Monarchistický omyl k výročí založení republiky
Ke vzniku Československa
Nepovažuji pochod monarchistů ve výročí založení republiky 28.10.1918 za nikterak vhodný, protože se současně vyjadřuje ke dvěma principiálně nezávislým záležitostem (pád monarchie a vznik nové české státnosti), přičemž pochybuji, že je záměrem monarchistů (alespoň těch nefanatických a myslících) proti nové české státnosti protestovat. Význační monarchisté té doby, historik Josef Pekař a politik Karel Kramář (které jistě nemůžeme považovat za hlupáky) vznik republiky přivítali, protože pro současníky to nebyla jen nějaká pouťová atrakce, ale výsledek boje za nezávislost. Vznik české státnosti byl důležitější než monarchie samotná.
Českému národu šlo o obnovení české státnosti, a pokud by ji Habsburkové včas nabídli, asi by vůbec nedošlo k boji proti monarchii. Jenže Habsburkové světovou válku vyhlásili v zájmu velkoněmeckého nacionalismu, zájem českého národa byl tím automaticky na druhé straně. I čeští konzervativci viděli v tu chvíli republiku jako východisko.
Je omylem současného monarchismu si idealizovat staré Rakousko-Uhersko a chtít jej stavět jako nějaký vzor před první republiku, protože by to vyžadovalo zase jen selekci faktů a přepisování historie, nové nepravdy a mýty. Držme se tedy faktů.
Monarchie, která si nevěděla rady sama se sebou
Rozpad Jugoslávie a Československa v r. 1992 byl jen pokračováním rozpadu Rakouska z r. 1918. Bylo to dokončení procesu separace na národním principu. Staré Rakousko byl stát, který vznikl z válek proti Turkům, vyplňoval ve střední Evropě mocenské vakuum a tím bránil zde vládnout jiným. Po prohrané bitvě s Pruskem r. 1866, ve které ještě Češi za císaře loajálně bojovali, byl císař vyloučen z rozhodování v Německu, které Prusové ovládli a sjednotili. Velký silný německý stát byl založen na velkoněmecké myšlence, kterou přijali i Němci v rakouské monarchii. Slovanské národy zase prosazovaly všeslovanskou myšlenku jako opak. V habsburské monarchii začala krize identity, protože národní myšlenky převládly nad společnou státní myšlenkou. Císař vyhověl Maďarům a obnovil jejich historickou státnost. Čechům větší státní samostatnost původně přislíbil také, ale posléze na nátlak Němců, domácích i říšských, ji neuskutečnil. Tím, že Rakousko vyhovělo Němcům, rozešlo se s Čechy. Ti začali hledat vzor a sympatie v Rusku a Francii. Palacký prorocky prohlásil: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm". Historie mu dala zapravdu.
Přesto se české elity, které národ reprezentovaly, nestavěly zásadně proti Habsburkům. České království nikdy nezaniklo, pouze jej Habsburkové stále brali jako jakousi dobytou zemi. Království bylo rozděleno na země spravované přímo z Vídně, nebyly žádné funkční české ústřední orgány, císař se dokonce nechtěl nechat korunovat českým králem (co to bylo za monarchu?). Takovou monarchii bych spíše nazval centralistickou diktaturou, ve které dědičné koruny jednotlivých starých monarchistických celků byly jen zneužity k legitimitě moci. Zemské sněmy neměly mnoho pravomocí. Češi si vládli jen v obcích a městech, v celonárodních spolcích, kde se sdružovali a podporovali se.
Z doby 17. a 18. století, kdy se poněmčila města, byli bohatí měšťané a vlastníci půdy většinou Němci. Tento fakt se těžko překonával, někteří se později hlásili k českému národu, jiní se však proti Čechům zatvrdili hlavně proto, že být Čechem nebylo dostatečně noblesní. Někteří němečtí podnikatelé nutili posílat děti svých českých zaměstnanců do německých škol. Volební právo do říšské rady a zemských sněmů bylo podle kurií, tedy podle majetku, nemajetní žádné volební právo neměli. Tím byla zajištěna nadvláda Němců, která ovšem velmi rychle slábla, český národ mohutněl, kulturně vyspíval a bohatl. Němce vytlačoval přirozeně z jejich vládnoucích politických a hospodářských posic i přes různé, spíše nedůsledné diskriminační postoje rakouských úřadů a přesto, že germanizace některých obcí a městeček pokračovala a prakticky skončila až po r. 1918. Tento růst české moci byl dán přirozeně hospodářským (a tím i politickým) pokrokem Čechů, hlavně však tzv. „zdvíháním hlavy", českým uvědoměním a hájením svých zájmů. Představme si, že v obci, kde byla německá radnice složená z místních vlastníků půdy a podniků, ale česká většina dělníků a drobných řemeslníků, objevili se najednou čeští podnikatelé a spolu s řemeslníky a některými vlastníky půdy získali dost hlasů pro svoji radnici. Potom si odhlasovali českou školu a české nápisy. Už předtím založili spolky a v obci pořádali svoje oslavy. Pro Němce, kteří se česky učit nechtěli, to byl šok. Žalovali císaři na útisk a dokonce si stěžovali i do Německa. Ale byl to útisk? Nikoliv, byl to přirozený proces emancipace Čechů, který samozřejmě byl dokončen až za první republiky. Bylo to dohánění toho, co Českému národu bylo odepřeno dříve. Možná, že se nějaká diskriminace objevila, ale byla to jen replika toho, co dělali Němci. Konečně vlastně, pokud Češi Němcům něco někdy pro ně nepříjemného udělali, byla to vždy jen replika (obvykle slabší odvar).
Říšská rada nezobrazovala zcela demokraticky obraz národů země. Vládli Němci, přestože byla v Rakousku slovanská většina. Všechny plány demokratizace Rakouska narážely na nepřípustnost vlády slovanské většiny. Politika by se nejspíše odklonila od Německa a dokonce panovala obava z nadvlády Ruska, o které by se rakouští Slované opřeli. Slovanská vzájemnost v Rakousku byla potom základem budoucího Československa a Jugoslávie. Přitom Slovanů stále přibývalo a jejich hospodářská moc rostla, s tím i napětí těch, kteří museli předávat politickou moc. Německým nacionalistům bylo jasné, že musí něco udělat.
Taková byla ve zkratce politická situace v oné, dnes mnohdy vychvalované monarchii. To neznamená, že běžný život musel být špatný, v procesu zapomínání toho horšího a ve stínu pozdějších tragedií se mohl jevit jako selanka. Nemůžeme však zapomínat, že kořeny příštího zla se už nacházely v té prosluněné monarchii pod obrazem stařičkého mocnáře, hlavně však v jejím těsném západním sousedství, kterému nemohla uniknout.
Konec říše
První světová válka měla ukázat nějaké řešení. Jednak šlo Rakousko do války ve prospěch Německa a jeho koloniálních ambicí, pomalu se stávalo jakousi jeho kolonií a konalo pro něj služby. Třeba vyhlášení války Srbsku a následné útoky měly být koloniálním tažením na střední Východ za naftou a dalšími zdroji. Rakouští Němci viděli ve spojenectví s Německem a v jeho nadvládě oporu proti slovanské většině, bojovali nadšeně spíše pro Německo, o kterém věděli, že je ochrání a také podpoří. Němečtí nacionalisté v říšské radě chtěli dokonce vydat zákon o trvalém spojenectví s Německem (jak by vypadalo takové spojenectví „na věčné časy" známe). V případě vítězství Němců už by to nebylo staré Rakousko, to věděl i Masaryk, který se s Rakouskem rozešel a založil zahraniční odboj. Maďaři chtěli zachovat svůj velký stát, ve kterém ovládali jiné národy a odnárodňovali je. Slované bojovali nadšeně jen s Itálií, protože ta byla pro Slovince a Chorvaty větším nebezpečím než Rakousko. Také jedině tam Rakousko vítězilo. Ve střetu se slovanským Srbskem a Ruskem prohrávalo, jeho vlastní vojáci utíkali na druhou stranu a tam posléze zakládali sbory, aby bojovali proti Rakousku. Rakousko nebylo schopno porazit ani srbský stát, museli zaútočit Bulhaři a Němci. Když Rusové už překračovali Karpaty na Slovensko a do Vánoc prý měli být v Praze, muselo zasáhnout Německo a ruský nápor odrazit. Potom samozřejmě nemohli Němci dobýt Francii a fronta se tam zakopala a vlekla celou válku. Nakonec patovou situaci vyřešili Američané, když nasadili svoji odpočatou a dobře vyzbrojenou armádu ve Francii a tím rozhodli válku. České švejkování mělo tedy velký význam a můžeme říci, že pomohlo zachránit Francii na začátku války, donutit Němce přeložit armády na východ.
Československé legie v Rusku zabránily po bolševické revoluci a uzavření separátního míru návratu německých a maďarských zajatců, aby nemohli posílit německou armádu ve Francii a rakouskou proti Itálii. Jejich disciplinované a jednoznačné vystoupení bylo velkým příkladem a dokončilo proces vznikání nové republiky a její oblibu na Západě. Legie dokázaly svoji bojovou schopnost už u Zborova o rok dříve, když ještě bojovaly na straně Ruska. Tento osmdesátitisícový sbor je vůbec vzorem statečnosti a odhodlanosti.
Císař Karel, který se r. 1916 ujal vlády v Rakousku-Uhersku po zemřelém stařičkém mocnáři Františku Josefovi, vyvolal velké naděje českých příznivců monarchie. V podstatě měl ještě čas obnovit českou státnost a nechat se korunovat českým králem. Historik Josef Pekař jej k tomu vyzýval. Ale císař to neudělal, chtěl uzavřít separátní mír se západními velmocemi, ale ani to neuskutečnil, nepřijal jejich požadavky a nakonec se německému císaři Vilémovi jel poníženě omluvit. Americký prezident Wilson přestal císaři Karlovi věřit, když stále jen manévroval, sliboval v Rakousku demokracii, ale nic neudělal. Prezident chtěl činy, ne řeči (císař byl svrchovaným vládcem, mohl vyhovět přání národů i západních spojenců). Zatímco císař váhal, zahraniční odbojové skupiny získávaly oblibu budoucích vítězů.
Američané a Francouzi neměli původně zájem na rozbití staré monarchie. Nechtěli ovšem Rakousko původní, které by bylo zase jen jejich nepřítelem a spojencem Německa. Chtěli Rakousko demokratické, ve kterém by vládly jeho národy, Rakousko spojenecké. Takové Rakousko nebylo v zájmu velkoněmců, ani císař pro něj neudělal nic podstatného. Československý zahraniční odboj v čele s T. G. Masarykem dobře věděl, že takové Rakousko existovat nemůže a snaha o jeho vytvoření je marná. Také rakouští Němci nechtěli Rakousko slovanské, nakonec císaře vyhnali, založili republiku a k Německu se nepřipojili jen na výslovný zákaz vítězných velmocí. Habsburkové ztratili svoji vládu proto, že dali přednost velkoněmectví před demokracií. Za těchto okolností byl zrod nových států na území Rakouska-Uherska jen nezbytným důsledkem celé situace a západní velmoci už s tím počítaly od r. 1917, poté, co prohlédly, že dohoda s císařem Karlem není možná a odbojové organizace jednotlivých národů jim pomohly zvítězit.
Závěr:
Císař Karel, když viděl, že v Rakousku mu teče do bot, nabídl Čechům 16. října 1918, že se nechá korunovat českým králem a povolí parlamentní konstituční monarchii. Co se odkládá století, nelze zachránit dvanáct dní před koncem. Kdo měl věřit takovému člověku, který to nikdy nemyslel s českou státností poctivě? Dokonce ani monarchisté ne (tehdejší). Dnes se okolo toho mohou spřádat jen fantazie.
Různí přepisovači dějin se snaží tvrdit, že císařské Rakousko byl tradiční stabilní stát schopný později odolat i nacismu, který však byl záměrnou akcí vítězných velmocí a zrádných Čechů zničen a nastolena nestabilní a slabá Československá republika. Obojí není pravda. Staré Rakousko byl stát, který si nevěděl rady sám se sebou, jeho národy necítily společnou identitu a společně by proti nacismu nebojovaly. Velkoněmecký nacionalismus svým povýšenectvím a útočností si vytvořil reciproční nepřátele, obojí potom starou tradiční monarchii zničili, protože žádnému z nich nevyhovovala. Československá republika nebyla nestabilní, byla jen malá, proto nemohla být silná, i když se o to snažila.