PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.08.2011

Autor: Jakub Holman

Monarchie jako resentiment

Dělba moci, aby se nesoustředila na jednom místě, je však základním předpokladem demokracie a je tou skutečnou věcí, bez které jakékoliv volby postrádají smysl.


Tento text je jistou reakcí na stať, kterou na svém blogu zveřejnil pan Podracký, ačkoli ne přímo. Je spíše zamyšlením nad názorem prezentovaným republikány, že monarchie je v dnešní době pouze resentiment, avšak nikoli reálná alternativa vůči současnému republikánskému systému.

Začněme - stejně jako v případě článku pana Podrackého - elitami. Předně, považujeme-li elity za vrchol společnosti, počítáme-li do nich i elity majetkové, je třeba upřesnit jednu věc: Majetková elita může vycházet z jednotlivce nebo z dědictví. Jednotlivec sám může prokázat tolik schopností, že časem nabyde takového majetku, který z něho učiní vůdčí sílu, jedno z ozubených koleček ve stroji ekonomiky. K takovému člověku můžeme právem pociťovat obdiv, když vlastními silami dokázal z „ničeho" vydupat „něco" - a řadit ho mezi elity. To je snad nejlepší příklad onoho ideálu republikánské rovnosti příležitostí; ačkoli, pokud bychom mohli posuzovat případ od případu, museli bychom bohužel konstatovat, že mezi tyto elity počítáme nevědomky i elitu mezi zloději, spekulanty a činiteli šedé ekonomiky. Nejedná se však pouze o ekonomiku. Můžeme si položit otázku: Proč jsou v České republice zakázány šlechtické tituly, zatímco akademické tituly jsou naopak povoleny? Odpověď: šlechtické tituly si nikdo ze své podstaty ničím nezasloužil, pouze je zdědil. Akademické tituly si člověk naopak zasluhuje svými vlastními schopnostmi a svou vlastní pilnou prací. Z této republikánské rovnice tak automaticky plyne ono tvrzení, že šlechtici si vlastními silami nic nezasloužili a proto nemají ani na nic nárok.

Pojďme nyní přejít do jiného kontrastu. Představme si rodinu. Nemusí to být nutně rodina šlechtická. Tato rodina zdědí určitý majetek a určité společenské a vedoucí postavení. Přichází ke všemu zadarmo, ale přesto i ona se musí ptát: Jak s tím vším naložit? Odpověď je prostá: Bude se snažit vše udržovat ve prospěch svůj i ve prospěch dalších generací a pokud vše dobře půjde, bude tento majetek a toto postavení dále rozvíjet na další úroveň. Může však zvolit i opačný postup. Její příslušníci se mohou zbavit nemovitostí, koupit si nový sporťák, jet na dovolenou kolem světa, chodit každý den na oběd do tříhvězdičkové restaurace. Mohou zděděný majetek propít a prohrát v hazardu... Jak nám dokazuje denodenně bulvár, je to velice snadné...

Jaký z toho plyne závěr? Majetek a společenské postavení přináší se svými výhodami vždy obrovský díl odpovědnosti. Pokud někdo nemá dostatečné schopnosti, aby si zděděný majetek zasloužil, přijde o něj. Totéž platí i o šlechtických titulech, kde je situace o to složitější, že jméno slavnější předka visí nad jeho potomky jako veliký vykřičník. Jen ten nejtupější šlechtic bude jednat tak, aby zhanobil svoje jméno, protože ví moc dobře, že v dědičném systému padne veškerá hanba nejen na něj, ale i na jeho potomky. Nelze proto vzít v potaz obecné tvrzení, že šlechta neměla žádné přirozené schopnosti, stejně jako nelze jednoznačně vyzdvihnout tzv. „vlastní síly" nad dědictví předků. Přesto se zde tento obraz aktivně pěstoval od roku 1918, stejně jako se bagatelizovala role šlechty a naopak se nadsazovala role střední třídy. Dodnes řada lidí věří, že na Národní divadlo se Češi složili mezi sebou, ačkoli nebýt toho, že cizácký Habsburk - František Josef I. rozbil prasátko, stála by dodnes na stavební parcele leda obrovská jáma vykopaná na základy. Abychom se však ještě vrátili ke zmíněnému vlastenectví, role šlechty se nejvíce projevila právě v proklamovaném roce 1918, kdy bylo z rozhodnutí nezvoleného orgánu zrušeno mávnutím ruky tisícileté České království a z něj plynoucí šlechtictví. Ačkoli se nová republika zachovala ke šlechtě stejně jako zhrzená milenka, většina české šlechty se k novému státu přihlásila. Tento svůj postoj potom zopakovala i během druhé světové války, ačkoli nacisté opět šlechtické tituly obnovili. Ostatně, ani v první republice šlechta z veřejného života nezmizela, jenom se o ní nemluvilo. Rozhodně nemůžeme nevzpomenout na Františka Schwarzenberga, který zastával funkci předního československého diplomata. Během války pak řada šlechticů skončila v koncentračních táborech, např. příslušníci rodu Bořek-Dohalský. Po válce pak přišli komunisté a započali novou vlnu nenávisti vůči šlechtě. Proto když vystoupal na tribuny Klement Gottwald, aby pracujícímu lidu připomenul, jak šlechta permanentně zrazovala český národ, byl to Jan Masaryk, který prohlásil: „...ten vůl když mluvil, já namouduši vstával, abych mu dal přede všemi těmi lidmi přes držku!"

Když se u rakve Oty Habsburského shromáždily tisíce lidí, mezi nimi řada elit současných středoevropských republik, přišlo okamžitě množství politologů, kteří označili celou událost jako přirozenou touhu Evropanů po celebritách, smíšenou s nostalgií. Argumentovalo se také procenty monarchistické strany apod. Výsledkem bylo tvrzení, že skutečných monarchistů je mizivé procento. Ano. Není vskutku nad to, když železná logika funguje. Otázka, proč lidé nevolí monarchistickou stranu a zda je to skutečně kvůli změně státního zřízení, zůstala z jejich strany nezodpovězená a tak všechny tyto komentáře vyznívají spíše jako další pěkný pokus o bagatelizaci monarchie jako alternativy k současnému republikánskému systému. Mnohem přesvědčivějším důkazem, než procenta stranických monarchistů, bylo značné množství komentářů na téma obnovy monarchie jako alternativy vůči republice, které se objevily u blogerů. Mnohem přesvědčivějším důkazem je monarchická úcta k prezidentovi republiky, která rozhodně není republikánským obyčejem. Mnohem přesvědčivějším důkazem je úcta Čechů k titulům všeho druhu...

Jak by měla monarchie - obnovená v 21. století vypadat? Zastánci republiky argumentují, že krom další kulturní vložky nic nového nepřinese. Naopak vytvoří řadu jmenovaných úřadů a ochudí řadové občany o několik volených funkcí. Pokud tedy nemá dojít k obnově překonaného feudalismu, monarchie nemá smysl. Tyto argumenty však mají dva podstatné nedostatky. Prvním nedostatkem je přirozený vývoj společnosti. Nikdo nemůže s jistotou zaručit, že současný demokratický systém bude v Evropě na věky. Dokonce i takový systém jako feudalismus se může vrátit, ovšem nemusí k tomu nutně potřebovat tradiční model monarchie a šlechtické tituly. I tento neofeudalismus by se potýkal s kapitalisticko-demokratickým základem, vzniklým na půdě globalizovaného světa. Systémy nejsou neměnné a hovořit o návratu k čemukoli je de facto nesmysl. Z toho ovšem současně plyne, že je též třeba velmi opatrně operovat s pojmy „překonané" apod.

Druhým nedostatkem je demokratická teorie, která se ovšem v rámci společnosti smrskla na jedinou věc: volby. Pokud je funkce volená, je systém demokratický. Naopak moc, plynoucí z čehokoli jiného než jsou volby, je antisystémová a musí být odstraněna. Tohoto výmyslu začali hojně využívat různí autokrati typu Huga Cháveze v Latinské Americe. Začali vytvářet nové volené úřady, které kontrolují volené úřady a to vše kontrolují další volené úřady. Všechny jsou však volené a tudíž ovládnutelné tou samou mocí. Pak však takové dělení moci postrádá smysl, lhostejno zda si přidáme ještě čtvrtou moc, pátou moc, šestou moc... Představme si nyní zcela opačný případ - nápad sira Winstona Churchilla - realizovaný. V parlamentní monarchii vzniká „Strana krále". Král má sice symbolické pravomoci, ovšem Strana krále vyhraje volby a ovládne Dolní sněmovnu. Premiér se stává nástrojem krále a s jeho pomocí obsadí svými lidmi i Horní sněmovnu. Výsledkem je absolutistická monarchie, posvěcená volbami. A výsledkem všeho výše uvedeného je moc v rukou jedné fyzické nebo právnické osoby (strany). Dělba moci, aby se nesoustředila na jednom místě, je však základním předpokladem demokracie a je tou skutečnou věcí, bez které jakékoliv volby postrádají smysl.

Nenechme se však mýlit, že trend, který postupnými krůčky soustředí moc do jednoho bodu, tedy do parlamentu, potažmo k premiérovi/prezidentovi, je pouze záležitost třetího světa. V posledních dvou desetiletích se stali obětí lucemburský velkovévoda Henri a belgický král Balduin. Zde byla demokratická dělba moci garantována pouze do té doby, dokud byli oba panovníci ochotni souhlasit se vším, co parlament udělá. Jakmile nastal pravý opak, přišel čas vykřičet názor, že funkce panovníka je nevolená a tudíž by neměla mít nárok o čemkoli rozhodovat. Volby nadevše i nad samotnou demokracii. Protože Česká republika není žádnou světlou výjimkou, podívejme se sami na svou vlastní zemi a ptejme se: kde je občanova moc? Můžeme ovlivnit sestavení kandidátek? Můžeme skutečně volit zastupitele, které chceme nebo pouze ty, které nám předloží chytře matematicky a psychologicky nastavený systém?

Již bylo vyřčeno dost, abychom se mohli vrátit k základnímu problému. Jsou promonarchické sympatie jenom resentiment? Jsou jen přirozeným vyjádřením nespokojenosti obyvatel, kteří v každé době hledají lepší systém a proto se ohlížejí zpět k časům dávno minulým? Je asi nezpochybitelné, že mnozí to tak skutečně cítí. Je také dost dobře možné, že to tak bere většina obyvatel. To však není vůbec důležité. Důležité je pouze to, zda monarchický systém funguje a zda dokáže nabídnout alternativu vůči současnému systému republikánskému. Jaká by byla jeho podoba, to už záleží opět čistě na lidech.

 

Jakub Holman

Sdružení monarchistů Brno