Autor: Jan Kubalčík

Mobilita?

Je mobilita pracovních sil jednoznačným dobrem?

---

Jsou lidé, kteří dokáží jiným lidem přát různé věci. Např. život na Kubě v režimu Fidela Castra. Sami sobě by však většina těchto dobráků takové dobrodiní raději upřela. Z toho lze snadno usuzovat, že skutečná hodnota takového „dobra" je zřejmě velmi sporná.

Podstatně hůř se váží situace, kdy příslušnou věc (situaci) člověk sám sobě přeje - krom toho, že ji třeba přeje i jiným - ba co víc, aktivně usiluje o její dosažení. Jako příklad by mohlo posloužit „mít automobil". Neřeknu nic nového, když prohlásím, že pro jednotlivce je samo o sobě příjemné mít automobil - až do okamžiku, kdy jej vlastní další masa lidí kolem a majitel se „díky" tomu ocitá ve věčných dopravních zácpách. To se pak ona výhoda neutralizuje a mnohdy přerůstá v nepříjemnou nevýhodu (dokreslenou přiotráveným ovzduším pro všechny...). A to pouze tím, že tutéž věc, pro jedince samu o sobě příjemnou, užívá mnoho lidí zároveň. Kvalita je zde tedy závislá na kvantitě a nejde o nic jiného, než o demokratizaci automobilismu, zobecněno - demokratizaci konzumu.

Rád bych v tomto textu poukázal na to, že podobné schéma platí nejen pro věci hmotné, ale i pro tak abstraktní záležitost, jako je „mobilita pracovních sil". Pro jedince je jistě příjemné, když je v co možná největší míře mobilní. Neříká to nic o tom, zda se stěhuje rád, ale zvažuje to situaci, jaké jsou jeho možnosti za předpokladu, že se stěhovat musí; jedno z nejčastějších „nucených stěhování" je pak stěhování za pracovním místem. Jistě není třeba tuto situaci pitvat - otázkou je, zda přestěhovalec v rámci našeho bytově-netržního prostředí sežene ubytování a když, zda si bude moci dovolit je platit... Ten, kdo si na tyto (a další) otázky může odpovědět kladně, jistě nepochybuje, že je na tom dobře. Stejnou skutečností je, že i všichni ostatní - tedy v zásadě celá společnost - chtějí dosáhnout toho stavu, že kdykoli budou muset, budou i moci změnit místo svého přebývání. Otázkou však je, jak často a kolika lidí se to může, resp. musí týkat.

Mobilita pracovních sil je jedním z důležitých parametrů trhu s tím, že čím je mobilita vyšší, tím kvalitněji - pružněji dokáže trh reagovat na poptávku. Tedy i „globálně" je mobilita považována za dobro. Já se však obávám, že existuje jistá hranice (nevím kde je - jedná se mi pouze o onu existenci), od které nad dobry, která mobilita nesporně přináší, převažují zla, která jsou mobilitou způsobena. Touto hranicí rozumím prostě nějaký počet lidí, kteří se stěhují (a přidejme - často) z místa na místo. Nevím přitom, jak daleko jsme my, nebo západní Evropa či USA, od této hranice vzdáleni, ale - slovy jednoho z hrdinů filmu Samotáři - „Nastává zlatá doba stěhování...". K dobrům mobility snad netřeba něco dodávat a tak si dovolím uvést dva příklady k zlům.

Jsem přesvědčen, že pokud v určitém místě (obci, na sídlišti,...) žije jistá skupina lidí od narození, toto místo je příjemné pro život - je v něm udržováno dobré životní prostředí. Jde přitom o relativní a absolutní počet takových „rodáků". Rodákem myslím takového člověka, kterého s místem jeho bydliště pojí nejen láska k okolí (snad i neuvědomělá...), ale i přátelé - další rodáci - a vzpomínky, ať na společně s ostatními strávené chvíle v tom milovaném okolí, nebo jen na to okolí samo: jak se mění už jen tím, že stromy rostou, jak je měněno tak, jak čas i člověk zanechává svoji stopu... Takoví lidé nemusí - a většinou netvoří - žádná formalizovaná a registrovaná občanská sdružení, přesto je nenahradí sebeprofesionálněji fungující ekologická organizace. Jsou doma a chtějí, aby jejich děti měly příjemné místo k výchově svých dětí a oni sami zas k věčnému odpočinku. Bez nich ovšem, resp. pokud jejich počet klesne pod jistou hladinu, zůstávají jen ostrůvky pozitivních deviací, které horko těžko bojují s uniformními představami přistěhovalců - vždyť aby se mohli všichni lidé cítit všude alespoň trošku jako doma, musí to všude vypadat a fungovat co možná nejvíc stejně... Vzpomínky přistěhovalce však patří jiným místům, jeho přátelé zůstali doma, nebo se též rozprchli jinam a on sám neví, jak dlouho setrvá na tomto místě - nemá proto ani zájem, a je to pochopitelné, zvykat si, zapouštět kořeny... neboť pak případná další změna o to víc bolí. Takový člověk potom nemá příliš zájem o dění v jeho okolí. Tento jeho nezájem je jen přiživován tím, že jeho sousedé - přistěhovalci - nekonají jinak. Takové „společenství" neudržuje a netvoří své životní prostředí - ať již pomyslíme na kulturu, sport, nebo odpady a čistotu vody i vzduchu... Pokud je rodáků většina, pár přistěhovalců je zataženo do místního dění a ztratí se v něm. Stane-li se však stěhování masovým a častým jevem, budou z nás všech přistěhovalci, kteří sní o tom, že „až budou v důchodu" vrátí se domů. Bude ještě kam?

Při přílišném stěhování, zvýrazněném jednosměrností z obcí do měst a z menších měst do těch největších, hrozí ještě daleko bezprostřednější nebezpečí. Z cca 6000 obcí v naší zemi je jich podstatná část skutečně velmi malých. Kdo v těchto místech bude vykonávat samosprávu? Jakousi meziodpovědí je, že přistěhovalci - najdou-li se takoví, kteří budou mít zájem (o věc)... Je to jistě možné, tvrdím však, že není - z výše uvedených důvodů - nad rodáka... Je to jistě možné, ale ne tam, kde nejsou ani přistěhovalci... Nechci se zaplétat do problému „vylidňování venkova", byť bezprostředně souvisí. Rád bych zdůraznil, že od jisté míry mobility, resp. jejího užívání - častého stěhování, budou mít s hledáním dobrého starosty (zjednodušeně řečeno) problémy i města, kde bude obyvatel dost. Bude mezi nimi totiž málo rodáků v produktivním věku.

Co s tím? Zatímco stát (a nejen ten náš) podporovaný většinou občanů pracuje na tom, aby poskytnul co nejvíce lidem co největší možnost stěhování, měli bychom se zamyslet na tím co udělat, aby se lidé stěhovat nemuseli (že většina z nich nechce, to bych přenechal vnitřnímu hlasu každého případného čtenáře...). Zúženo, aby se nemuseli tak masivně stěhovat za prací. A když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi: jak tedy práci dostat k lidem?

Jedním z mocných prostředků - ovšem s omezeným okamžitým dosahem pouze pro větší města - je decentralizace státní správy. Včetně ministerstev, popř. zákonodárných sborů. Nepochybuji o tom, že náklady na přechod ministerstev do krajských měst (po jednom do každého - máme jich skoro přesně tolik...) by byly značné, ale jistě by se dlouhodobě vyplatily: za ministerstvy se táhnou sídla zahraničních firem navázaných na tu kterou oblast, firmy podporují budování infrastruktury, atd. Naši kapři však nejsou lepší kaprů cizích a tak si sami rybník nejen že nevypustí, ale ani nerozdělí na více menších rybníků. Ovšem ke škodě nás všech...

Dalším námětem by mohla být podpora vzniku pracovních míst v menších místech - ať už zvýhodňováním „ekologicky čistých" zemědělských produktů, popř. řemeslné výroby, nebo obecněji (malo)výroby, jejíž produkty se ve velké míře spotřebovávají v místě vzniku (což se často překrývá...).

Konečně jsou zde dva vícesečné nástroje, které se dotýkají i diskutované otázky. Prvním je sociální politika, která svou štědrostí zapříčiňuje, že podnikatel v malém městě nesežene za nabízené peníze (a víc si dovolit nemůže) zaměstnance, protože „se jim nevyplatí pracovat". Takový člověk pak buď končí spolu se svými bývalými potenciálními zaměstnanci na pracovním úřadě, nebo zkrátka zvedne kotvu... Druhým nástrojem je zavedení domovského práva, které by mohlo, či nemuselo být výlučné (pokud by nebylo, člověk by mohl mít domovské právo ve více obcích, vždy však nejméně v jedné...), jehož přidělení ne-rodákům by podléhalo splnění jistých podmínek (určených obcí - např. žít v ní bez konfliktů 3 nebo 5 let...) a pojily by se k němu jisté povinnosti (zejména platit obecní daně) a jistá práva (např. volit a být volen do zastupitelstva obce, požívat ochrany a podpory v tíživé životní situaci...). Tak by se jistě posílila vazba mezi občanem a místem kde přebývá...

To je zatím všechno. Jistě jsem nenašel všechny, ani většinu možností a každopádně jsem položil více otázek než nabídl odpovědí. Je tedy mobilita dobrem? Máme o ni usilovat? Snad jen oddělím dvě situace: schopnost a možnost se stěhovat a stěhování samo. Zvyšovat své možnosti a schopnosti (nejde-li třeba o disciplínu loupení) je patrně dobrem. Jenže člověk má takovou zvláštní nezdrženlivost - až příliš často si myslí, že když něco může, také musí... málo co zůstává latentní - v zásobě: Mobilita pracovních sil je jedním z důležitých parametrů trhu s tím, že čím je mobilita vyšší, tím kvalitněji - pružněji dokáže trh reagovat na poptávku. Dokáže a také to dělá - vyžaduje se to na něm, počítá se s tím jako se samozřejmostí. Výsledkem je, že obrovská množství lidí opouštějí svá rodiště a domovy, aby je uvolnily jiným vykořeněncům, a to vše jenom proto, že mohou... 

 

16. dubna 2003

 

dr. Jan Kubalčík

autor je členem Konzervativní strany

www.skos.cz

---