PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.12.2008

Autor: Dan Drápal

Lisabonská smlouva a evropská identita

Samo schválení či neschválení Lisabonské smlouvy nebude znamenat ani začátek ráje, ani konec světa.


Na rozdíl od řady článků, které můžeme denně číst v novinách a časopisech, se z tohoto článku nedovíte jednoznačné stanovisko k Lisabonské smlouvě. Ti, kdo už mají na vše hotový názor, který jen velmi neradi mění, se tedy čtením tohoto článku nemusí zdržovat.

Předně bych chtěl konstatovat, že samo schválení či neschválení Lisabonské smlouvy nebude znamenat ani začátek ráje, ani konec světa. Spor, který se u nás vede snad nejčastěji, totiž zda nás Lisabonská smlouva připravuje či nepřipravuje o suverenitu, je ve skutečnosti hloupý a míjí podstatu věci. Ti, kdo tvrdí, že nás o suverenitu připravuje, vycházejí z předpokladu, že jsme suverénní, když nám nikdo „nekecá" do našich věcí. Jsme stát, který ze tří čtvrtin produkuje na vývoz. Kdyby Evropská unie od nás přestala dovážet naše produkty, můžeme sice zůstat suverénní, nicméně s životní úrovní Burkiny Fasso. Můžeme třeba sami suverénně zakázat vývoz čehokoli z našeho území, ovšem se stejným výsledkem.

Naše ekonomická provázanost se světem a geografická poloha znamená že jsme suverénní zhruba z jedné čtvrtiny, ať se nám to líbí nebo ne. Náš podpis či nepodpis pod Lisabonskou smlouvou na tom bezprostředně nic nezmění. Z dlouhodobého hlediska ovšem něco změnit může: Jiné státy mohou usoudit, že součástí Evropy vlastně nechceme být, a začnou se podle toho postupně zařizovat. Chceme-li být skutečně suverénní, můžeme se pokusit pěstovat autarkii jako Severní Korea nebo svého času Čeaušeskovo Rumunsko. S trochou štěstí můžeme dopadnout o maličko lépe, ale výsledky budou srovnatelné.

V diskusi o našem zapojení do Evropy se často klade proti sobě identita evropská a identita národní. Toto považuji za hlavní omyl - ne-li lež - různých odpůrců integrace Evropy. Máme současně jak identitu národní, tak identitu evropskou, a to ať chceme nebo nechceme. Evropany nepřestaneme být, i kdybychom nakrásně chtěli. Přinejmenším během dvou tří generací ne. (Kdybychom na tom ovšem hodně pilně pracovali po několik generací, může se nám to podařit. Mohli bychom si vybrat třeba identitu islámskou, ruskou nebo čínskou, případně již zmiňovanou variaci na severní Koreu. Pokud bychom si zvolili identitu ruskou, pak při silné snaze by možná tři generace stačily.)

To, že jsem Pražák, není v rozporu s mou českou identitou. Stejně tak už dnes čeští katolíci neupírají českou identitu evangelíkům a čeští evangelíci ji neupírají katolíkům (přestože v období těsně po první světové válce k tomu někteří měli určité sklony - z pochopitelných, byť ne ospravedlnitelných důvodů).

Naši obrozenci i budovatelé první republiky si kladli otázku, co to to naše „češství" vlastně znamená. Někteří si mysleli, že k němu patří „slovanská holubičí povaha". Nedávné balkánské války snad dostatečně ukázaly, že to s tou slovanskou holubičí povahou nebude tak horké. To, že se národ sám nad sebou zamýšlí, je ovšem spíše dobře než špatně. S Masarykem nemusíme souhlasit, nicméně vděčíme mu za to, že diskusi o roli malého národa v Evropě povznesl vysoko nad diskurz, v němž se o této otázce přemýšlelo a psalo v Německu a jiných okolních národech a kde nakonec převážilo rasové a nacionalistické pojetí, vedoucí do slepé uličky.

Když František Palacký odmítl účast Čechů na frankfurtském sněmu (roku 1848), správně odmítl německý projekt, založený na nacionalismu. Neodmítl ovšem integraci jako takovou - tehdy byl ještě stoupencem Rakouského mocnářství. Když jím být přestal, pak opět ne proto, že by odmítal integraci jako takovou, ale protože usoudil, že integrace, kterou (tehdy již) Rakousko-Uhersko nabízí, není tou integrací, o níž by Češi měli stát.

Ani dnes nevolím mezi evropanstvím a češstvím. A mohu přemýšlet o tom, co je naše společná evropská identita a v čem je přínosná identita česká. Ano, místo o „českých národních zájmech" můžeme začít přemýšlet o „českém národním přínosu". Když slyšíme o „českých národních zájmech", zpravidla se brzy začne mluvit o nezrušitelnosti Benešových dekretů či o ochranných známkách na karlovarskou Becherovku či špekáčky. Možná bychom se mohli zamyslet nad českým národním přínosem. Co to je? Sametová revoluce? Semtex? Protichemická jednotka? Tunelování? Máme o čem přemýšlet.

Pokud pan Ganley myslí vážně, co říká, pak jsem jeho stoupencem. Ano, jsem pro silnou Evropu. Pro Evropu, která je zároveň demokratická.

Nechci-li být čistě negativistický, pak je nutno hodnotit Lisabonskou smlouvu realisticky. Lisabonská smlouva zjednodušuje evropskou legislativu. Je to sice smlouva dlouhá, nesrozumitelná a nezáživná, nicméně nahrazuje řadu smluv, které jsou celkově nesrovnatelně delší a nezáživnější. Problém je, že maličko (nikoli fatálně) mění určité parametry rozhodování, a to způsobem, který není snadno vysvětlitelný. A podobně „propašovává" do evropské legislativy určité možnosti, jak by mohly evropské orgány činit určitá rozhodnutí, která by dříve nebyla možná. Nejsou to posuny nějak dramatické, nicméně odpůrci smlouvy se právem mohou obávat této tendence.

Pan Ganley volá po krátkém, pětadvacetistránkovém dokumentu. Osobně si myslím, že je to volání oprávněné a že by Evropská unie takový dokument měla mít. O takovém dokumentu by mělo smysl pořádat referenda. Referenda o Lisabonské smlouvě jsou dle mého názoru stejně nesmyslná jako referenda o Občanském zákoníku a podobných dokumentech. Jak se ukazuje na případu našeho nyní schvalovaného Občanského zákoníku, jsou v něm pasáže, které jsou velmi přínosné, a pasáže, které někteří z nás považují za velmi problematické. Je to prostě typ dokumentu, kde není snadné, aby laik řekl ANO nebo NE, bez možnosti otevřít určité dílčí otázky.

Na druhé straně krátký pětadvacetistránkový dokument neřeší to, co měla řešit Lisabonská smlouva, a sice zjednodušení (nikoli zesložitění) rozhodování a byrokracie.

Pokud pan Ganley myslí vážně to, co říká, a sice že chce založit PROEVROPSKOU stranu, která chce zároveň usilovat o to, aby Evropa byla demokratická, rád jeho snahy podpořím.

 

14. prosince 2008

 

Dan Drápal