Autor: Vlastimil Podracký

Liberalizmus a vlastenectví

Lisabonská smlouva.

---

S dalším prohlubováním evropské integrace najednou vyvstává otázka ztráty státní samostatnosti, která je vnímána jako rizikový faktor dalšího vývoje evropských národů, zvláště malých, které nemají nikdy šanci prosadit nic ze svých zájmů v parlamentu evropského superstátu. To může být vnímáno jako nebezpečné pro existenci malých národů, protože se ztratí záruka, že velké státy nebo určitá mocenská skupina nezneužije své většiny k prosazování svých neoprávněných zájmů. Pokud se takovými obavami zabývají síly založené na socialistických nebo konzervativních idejích, lze je chápat, ale u liberálů, kteří přece chtějí otevřený svět a volný pohyb všeho s čím se dá pohnout, je to rozporné jednání.

Pokud existuje současný smluvní svazek, jak lze současnou EU nazvat, je vláda reprezentována úředníky, kteří dohlíží na dodržování smluv. Jak odpůrci tohoto stavu tvrdí, tyto úředníky sice nikdo nevolil, ovšem zvolen může být teprve nějaký demokratický orgán. Ale demokraticky zvolený orgán bude daleko více centralistický, bude mít daleko více pravomocí a tím více může utlačovat menšinové objekty. Vzniká tedy na jedné straně obava z demokraticky zvoleného centrálního orgánu a zároveň nesouhlas se současným stavem nedemokratické bruselské úřednické vlády. Uvedený rozpor není však jediný.

Liberálové vždy podporovali volný pohyb zboží, kapitálu a lidí. Na tom je založeno bourání hranic, volný trh a mnohdy propagovaná idea tzv. „otevřené společnosti". A ejhle, najednou určitá skupina liberálů soustředěná okolo V. Klause řekne, že je to špatně, že je zapotřebí se uzavřít. Pan prezident dokonce na návštěvě ve Španělsku prohlásil: „hranice znamenají svobodu", nebo jinde zase: „lidé se přece nemohou jen tak potloukat světem...". Je jasné, že zde, vzhledem k určitému ohrožení, se najednou objevila snaha o zachování české státní samostatnosti a obava z přistěhovaleckých menšin. To je legitimní, ale jak se to slučuje s dlouhou dobu propagovaným liberalizmem „otevřeného světa"? Lze snad svět otevírat a potom zase uzavírat, jak se momentálně hodí? Není to trochu nedomyšlené a pouze impulzivní?

Pro liberály bylo vždy vlastenectví buď samozřejmé nebo zbytečné. Shora jmenovaná skupina považuje vlastenectví za samozřejmé, prostě nějak v člověku dané a není nutno k němu nějak moc vychovávat, není potřeba jej zdůrazňovat, není potřeba se jím zabývat, protože prostě je. Liberalizmus totiž sám o sobě k vlastenectví nevede, nezdůrazňuje jej, protože je v přirozeném rozporu s podstatou liberalizmu. Proto nelze jinak, než jej předpokládat jako samozřejmou součást lidské povahy a divit se, když někdo vlastenec není. Jenže, jak víme, všechno se musí připomínat, ke všemu se musí děti vychovávat i ve škole; zachování jakékoliv ideje vyžaduje úsilí. Takové úsilí o prosazování vlastenectví není v souladu s liberalizmem a také po dvaceti letech liberalizmu (většího nebo menšího) vlastenecké cítění silně pokleslo. Je to především díky plédování liberálních myšlenek a mohou za to liberálové stejně jako socialisté, protože jejich vlastní ideje a zájmy byly vždy důležitější, než prosazování nějaké nezištné angažovanosti pro vlastní národ.

Evropská unie dávno uplatňuje liberalizmus (otevírání hranic, bourání cel, volný pohyb všeho) právě proto, aby následně došlo i k evropskému sjednocení politickému, protože tyto jevy spolu souvisí a jeden bez druhého nemůže být. Ekonomiky států se uzpůsobí na volný evropský trh, najednou už nebude možno couvnout a musí se pokračovat i ve sjednocení politickém, protože samotná podstata fenoménu k tomu vede (to vidíme u většiny podnikatelů, kteří si další politické sjednocování přejí). Ale uprostřed tohoto procesu se někdo náhle probudí a začne tvrdit, že ekonomické otevírání je správné, ale politické sjednocení nikoliv. Je taková rozporná idea vůbec smysluplná?

Jakmile se uplatní volný trh a otevřou se hranice pro pohyb zboží bez cel, okamžitě nastane problém daní. Vznikne tzv. daňová konkurence, státy se snaží o co nejnižší daně pro přilákání volného kapitálu, který si může vybrat k investicím libovolnou zemi, protože hranice jsou otevřené a zboží lze potom do ostatních zemí vyvážet bez zábran. Tím ovšem trpí státní sociální programy. Najednou se ozývají hlasy o sjednocení daní, hlavně DPH, všech států unie. Ale takové sjednocené daně se musí hlídat a už je tu nadřízený orgán EU, který musí dohlížet a stanovovat kriteria. Další záležitostí je státní protekcionizmus, který se nyní projevil ve Francii jako důsledek krize: francouzské automobilky by měly zrušit svoje dceřiné společnosti v jiných státech a zaměstnat francouzské dělníky, nyní nezaměstnané. A už je tu rozpor, který není možno řešit jinak, než centrálním orgánem.

Dalšími fenomény, které napomáhají snaze o politické sjednocení, jsou třeba záruky bankám v době krize, zásahy státu pro oživení hospodářství, které mohou velmi snadno skončit v kapsách občanů sousedních států (případ Německa, které dalo příspěvky na nová auta a už je to výhodné pro českou Škodovku). Prostě stále a stále jsou Evropané na praktických příkladech přesvědčováni, že je nutno se sjednotit i politicky, že je potřebné společné řešení problémů. A tak vidíme, že ekonomické otevření musí být následováno společnými kroky, které nelze udělat jinak než nějakým dalším stupněm politického sjednocení. Lze teď už vůbec couvnout?

A přesto je izolacionistické vlastenectví legitimní. Obava z nadvlády mocnějších států je na místě. Navíc současná Evropa nemá společné etické hodnoty. To se projevuje hlavně v zemích, kde si ještě svých hodnot váží; třeba v Polsku se viditelně projevuje zákazem interrupcí. Přitom západní Evropa není žádný kladný ideový vzor a kromě rozmařilého materiálně bohatého života nemá vlastně co nabídnout nejen evropskému Východu, ale ani přistěhovalcům z jiných kulturních okruhů (muslimům), nedokáže je integrovat a předat jim nějaké vyšší ideje, které by je zaujaly a odvedly od jejich vlastních kulturních hodnot. Východní Evropa sice po pádu komunizmu žádné lepší hodnoty neměla, a jak vidět, dodnes je nenalezla. Je dost těžké uvěřit, že je to dvacet let po pádu komunizmu a masivního vlivu Západu dosud jen vina komunistů. Spíše je to také tím, že prostě Západ, kromě zdroje dobrých výdělků, nabízí už jen špatný vzor expandujích muslimů, rozpadajících se rodin, nízké natality, úpadkové kultury, appeasementu ke všemu zločinnému (včetně podpory Hamásu) a socialistických neproduktivních řešení.

Z hlediska těch, kteří nechtějí strčit ukvapeně hlavu do chomoutu úpadkové civilizace, který už potom nebude možno sejmout, vyvstává otázka přijatelného kompromisu. Sjednocování musí pokračovat v těch věcech, které jsou v souladu s efektivní ekonomikou, společnými zájmy bezpečnostními a obrannými, nakonec též v zájmu sjednocené legislativy v oblasti ekologie, vodních toků, dopravy apod. Přitom tento kompromis nemůže být eklektický a pozitivistický. Kompromis musí být založen na principech a tyto musí být jasně ve smlouvě mezi evropskými národy stanoveny. Tímto principem by měla být co největší samostatnost, která ostatním nevadí, prostě svoboda (nezávislost) taková, aby neomezovala svobodu (nezávislost) druhého.

Nepřijatelné jsou už v současnosti uplatňované nátlaky, třeba přijetí antidiskriminačního zákona u nás, nátlaky ohledně řešení rómské otázky podle jakýchsi protekcionistických představ, trestání Rakušanů, že si zvolili Heidara apod. Vždyť přece Heider nemohl nikomu vadit, alespoň by se opět v Evropě rozvinula diskuse ohledně nacistických zločinů a to by nebylo zrovna od věci. Kolektivní evropská bezpečnost přece vylučuje nějaké násilné akce mezi státy. Etické hodnoty u některých národů (Poláků a Irů) přece nemohou být předmětem nátlaku. Připravovaná evropská směrnice ohledně svobodného rozhodnutí ženy zda si dítě ponechá nebo jej nechá ve svém těle zavraždit, je přece zásahem do etických hodnot některých národů. Pokud některé morálně pokleslé národy věří jistým pitomostem jako etickým hodnotám, ať si jich užijí až do dna, ale nemohou vnucovat něco tak „neuvěřitelně pokrokového" ostatním.

Proto je nutno odmítnout současné znění Lisabonské smlouvy a vypracovat smlouvu novou. Ta by měla vycházet ze zásady co největší samostatnosti v oblasti etických hodnot, která neohrožuje bytostné zájmy ostatních. Domnívám se, že i volné usidlování osob z jiných států EU by nemuselo být zcela automaticky akceptováno. Potom by nebyl problém přijmout do EU Turecko a Ukrajinu, dokonce ani Izrael a Rusko. Lidé z jiných států EU by se opravdu nemuseli „jen tak potloukat světem", opravdu by nemuseli kdekoliv dostat práci a mít občanské výhody.

Základem evropského sjednocovacího procesu by měla být pouze společná bezpečnost a ekonomická výhodnost.

 

20. února 2009

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz

---