PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

16.08.2011

Autor: Jan Kubalčík

Lež ze Stalinovy dílny

Kdo je tady nácek?


Opět jsem zaznamenal, jako již tolikrát, účelově zavádějící označení nacismu, resp. fašismu coby pravicového či dokonce konzervativního hnutí. Tentokrát se k manipulativnímu šíření tohoto nesmyslu snížil pan Lukáš Jelínek v článu Kde je konec české radikální pravici? (Neviditelný pes, 16. srpna 2011): „Kdykoli se proto budeme uklidňovat tím, že u nás silnou krajní, nacionalistickou nebo fašizující pravici nemáme, vzpomeňme si, že k hnědnutí společnosti i politiky zpravidla dochází pozvolna a k následnému požáru nevídaných rozměrů stačí jen přeskočení nepatrné jiskry.".

Připomeňme při této příležitosti jiné podobné výroky:

Reagan se pokouší nahradit „... Listinu práv fašistickými poučkami převzatými doslovně z Mein Kampfu." (Demokratický kongresman William Clay)

Zde máme obyčejné, prosté muže (ano, ba i ženy) kteří konečně přišli vzít do svých rukou vládu nad tímto stoletím ... Jsou úzkoprsí, jsou to paliči knih a cenzoři pravdy, jsou záludní, lakotní, závistiví, netolerantní, bojácní, malicherní, mají násilnické sklony, jejich morálka je triviální, jejich patriotismus je falešný, ke svým nízkým cílům zneužívají rodinu, hvězdnatý prapor i Boha; jsou tuctoví, mělcí, malí, licoměrní ... jsou to přesně ti lidé, kteří tvořili hlavní sílu německého nacismu, kteří kolaborovali s nacismem ve Francii a podporovali vládu ve Vichy." (Henry Fairlie, „Mencken's Booboisie", Washington Post 27.7.1980, komentář ke shromáždění delegátů celostátního předvolebního sjezdu Republikánské strany)

Spojené státy se vydaly cestou tak hluboce reakční, tak negativní a nízkou, tak šovinistickou a sebeklamnou, že naše doba může brzy soutěžit s érou McCarthyho." (Alan Wolfe po zvolení R. Reagana, The Nation)

 

Nacisté byli, popř. jsou zcela samozřejmě a v prní řadě socialisty. Pregnantně to shrnul nacistický ideolog Gregor Strasser: „Jsme nepřátelé, úhlavní nepřátelé dnešního kapitalistického hospodářského systému s jeho vykořisťováním ekonomicky slabých, s jeho nespravedlivým platovým systémem, s jeho nemorálním způsobem posuzování hodnoty lidských bytostí podle jejich bohatství, jejich peněz." Projev, který jako první přitáhl mladého Adolfa Hitlera k nacismu, nesl název „Jak a jakými prostředky by měl být zlikvidován kapitalismus?". Nacistická strana ve svém programu požadovala jistotu pracovních míst, zrušení bezpracných příjmů, znárodnění všech velkých obchodních společností a koncernů, podíl na zisku v průmyslových podnicích, zvýšení starobních důchodů, převzetí velkých obchodních domů vládou a mnoho dalších „pokrokových" reforem.

Nacisté se snažili vymýtit ze společnosti autoritu církve a tradice a nahradit je nadvládou státu a diktátem politické správnosti - to vše ve jménu pokroku. Nacisté zčásti vyrostli z prvních „zelených", zdravých mládežnických hnutí na Západě, a kooptovali je. Protonacistický filosof (a vášnivý antisemita) Ludwig Klages sepsal jeden ze zakládajících textů dnešního environmentalismu „Člověk a Země", ve které poprvé zaznívá většina obžalob, jež jsem slýchali a slyšíme z úst Ala Gorea a dalších lidí na environmentální levici. Němečtí Zelení v roce 1980 Klagesův manifest znovu vydali při příležitosti oslav založení své strany.

Ikona feministek Charlotte Perkins Holmanová pranýřovala „nekontrolovanou domácí tyranii" a zdůrazňovala, jak důležité je uznat „děti ... za občany s právy, jež má garantovat pouze stát". Myšlenka „zmocnit se" dětí pro sociálně-inženýrské účely fascinuje politiky a intelektuály již od dob Platónovy Ústavy. To je důvod, proč Robespierre hájil názor, že děti má vychovávat stát, a proč Hitler - který věděl, jak důležité je získat si srdce a mysl mládeže - jednou řekl: „Když protivník prohlásí ‚Já na vaši stranu nepřejdu', řeknu jen klidně ‚Vaše děti už k nám patří... Nebude trvat dlouho a nebudou znát nic jiného než toto nové společenství.'"

Fašismus a nacismus nejsou samozřejmě identická hnutí. Jsou sice často zaměňována, zejména slouží-li levici jako nadávka pro pravici či konzervativce, ale fašismus je přece jen o něco méně socialistický než nacismus. Mnohé však pochopitelně nacismus s fašismem spojuje. Co tedy patří k charakteristickým znakům fašismu? Mezi jiným kult akce, glorifikace násilí, velebení mládí, vědomá potřeba stvořit „nového člověka", nenávist ke konvenční morálce a tradiční autoritě, klanění se „ulici" a „moci lidu", ospravedlňování zločinu jako politické vzpoury a očerňování vlády zákona jako formy útlaku. To vše jsou zřetelné rysy „hnutí mládeže" šedesátých let. (Během krize na universitě v Cornellu, kam si mladí radikálové přinesli zbraně, zaskočil tehdejší profesor Walter Berns studenty předčítáním výňatků z Mussoliniho projevů. Studenti jásali - dokud se nedozvěděli jméno autora.)

Jistá část našich „elit" však stále vidí hnědě právě při pojmu „konzervatismus". Nikdo jim prostě nevymluví, že co konzervativec, to v hloubi duše „fašoun a nácek" (a dost možná, že co „fašoun a nácek", to konzervativec), přičemž některým konzervativcům se to daří skrývat lépe, jiným hůře - ale nakonec budou odhaleni všichni! Toto přesvědčení je v zásadě velkým Stalinovým vítězstvím: to on se potřeboval „odstřihnout" od svých nacistických spojenců, s nimiž ruku v ruce rozpoutal 2. světovou válku, poté co jej zradili a napadli... A sovětská propaganda začala hlásat, že zatímco komunismus (internacionální socialismus) je levice, nacismus (nacionální socialismus) je pravice. K dovršení celé lži pak sověti zahájili oblíbené zaměňování nacismu s fašismem, neboť v nacismu je pořád socialismus nepříjemně přítomen a připomíná pravý původ hnutí - proto čistá sovětská verze většinou hovoří o nacistech jako o „germanskich fašistach", aby bylo snažší tvrdit, že se jedná o pravicové hnutí. Stokrát opakovaná lež se sice nestala pravdou, ale dodnes sovětskou verzi mnozí papouškují v přesvědčení, že jinak to ani být nemůže.

Komunismus a nacismus jsou přitom přirozená totalitaristická dvojčata - je prakticky nemožné říct, které z nich bylo či je horší. Obě tyto zrůdy mají stejné kořeny v představě, že lze lidskými prostředky vybudovat „ráj na zemi", že spása čeká člověka tady, za jeho pozemského života, z jeho vlastních rukou, že nového nadčlověka lze vyšlechtit (arijce, stachanovce) a takové, kteří se pro zářnou budoucnost nehodí, je možné bez uzardění vyvraždit (Židy, kulaky). Konkrétní aplikace „trojitého schématu" německé říše (první říše, která zanikla v roce 1806, druhé, Bismarkovy, která zanikla v roce 1918, a třetí nacionálně socialistického hnutí) vypadá ve srovnání s celosvětovými historickými spekulacemi německých idealistů, Comteho či Marxe, mělce a provinčně. Její nacionalistický, nepodstatný rys, je důsledkem toho, že symbol Dritte Reich nevznikl spekulativním úsilím opravdového filosofa, ale pocházel z pochybných literárních výpůjček od autora, který neměl žádné nacionálně socialistické záměry, avšak zjistil v průběhu práce na svém díle o německých vydáních Dostojevského děl, že mu příslušný symbol plně vyhovuje z jiného důvodu: ruskou ideu o Třetím Římu lze totiž charakterizovat jako stejnou směs eschatologie duchovního království a jeho uskutečnění politickými prostředky. Mesiášská vize v sekularizované podobě inspirovala ruskou diktaturu proletariátu k domněnce, že po dobytí světa ten rozkvete v marxistickou společnost - království svobody. Moskva jako Třetí Řím a Hitlerova Třetí říše jsou dvěma plody téhož jedovatého gnostického stromu. Totalitarismus, definovaný jako existenciální vláda gnostických aktivistů, je konečnou formou pokrokářské civilizace.

K fašismu i nacismu tedy mají mnohem blíže socialisté všeho druhu, stoupenci feminismu, nebo zelení aktivisté - a to tím více, čím silněji chtějí prosazovat svoje ideje státní mocí. Komunisté stojí na levici společně s nacisty, méně již s fašisty, liší se od obou jen univerzalistickým pojetím svých idejí a rozlišují „třídy", nikoli národy, zatímco ti druzí jsou nacionalisty, tedy jsou principiálně naladěni spíše nepřátelsky vůči jiným národům.

Celkově, antitotalitní konzervatismus vyznávající svobodu a respektující nekonečnou důstojnost každého člověka je opakovaně osočován reprezentanty kolektivistických utopií, jejichž teoretici nabízejí „řešení" v duchu „když se kácí les, lítají třísky". Je to pomluva, která má primárně odvrátit pozornost od skutečnosti, že to jejich vlastní ideologije jsou s nacismem v blízkém příbuzenském vztahu.

A závěrem související otázka. Téměř celý text se zabývá stranou Suverenita; no vážně, pane Jelínku, co je na té Suverenitě pravicového?

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz

 

Text zpracován s využitím těchto zdrojů:

  1. Johan Goldberg: Půl století očerňování - Nejsou to konzervativci, kdo se musí zodpovídat zfašismu, National Review, January 28, 2008, s. 35-39 (česky bulletin Občanského institutu č. 203 zčervence 2008)
  2. Steven F. Hayward: Reagan patří konzervativcům, National Review, February 7, 2011, s. 34 - 36 (česky bulletin Občanského institutu č. 233 zledna 2011)
  3. Michael Novak: Duch demokratického kapitalismu, Občanský institut, Praha 1992
  4. Eric Voegelin: Gnosticismus - podstata modernosti, 1952
  5. R. Aron: Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993