PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.10.2012

Autor: Vlastimil Podracký

Levice v posledním vzepětí

"Je zapotřebí se snažit dohodnout, aby evropské dotace šly na splácení dluhu, nikoliv na zbytečné projekty."


Vítězství levice a velký nárůst komunistů v letošních krajských a senátních volbách můžeme komentovat různě. Hlavním fenoménem je neúčast pravicových voličů, kteří nemají koho volit. Dalším je přesun voličů k levici jako jakýsi vzdor, který by měl pravici upozornit, aby už se konečně vzpamatovala, také ovšem příklonem k jejímu programu. Myslím si, že je koho volit, existují malé autentické pravicové strany, vzdor je k ničemu, protože velké pravicové strany si nic neuvědomí, nemají co. Jejich kmotři se drží v politice zuby nehty, aby zhatili odkrytí jejich minulých selhání. Tyto strany sice mohou dělat pravicovou politiku jako vedlejší pracovní poměr, především však budou zachraňovat kůži svých korupčníků.

Zúžení problému současné politiky jen na korupci je důsledek mediální rétoriky soustředěné pouze na plédování kauz za účelem sledovanosti. Toto marketingově zaměřené zpravodajství, které není doplněno zveřejňováním reality, má za následek redukované myšlení, které nejlépe vyjadřuje zjednodušený názor: „když se nebude krást, bude dost prostředků na všechno". Přitom korupce je více následkem krize než příčinou a rozkradené peníze jsou nejspíše v miliardách nikoliv ve stovkách miliard dluhu. Dovolím si vysvětlit příčiny krize, tedy asi to, co bychom nejspíše měli slyšet v televizi v nejsledovanějším čase.

Podstata krize

Současná krize je krizí sociálního státu. Je to nedostatek prostředků státu na sociální závazky, které kdysi stát přijal a na které většinou mají občané právo na základě ústavy. Kdysi se nepočítalo s tím, že by nebyly peníze. Jenže těch se dnes nedostává nikoliv kvůli nějakým bankéřům v Americe poskytujícím nekryté úvěry (to byl jen spouštěcí impuls), ale z důvodu klesajících příjmů a fatálně se zvyšujících výdajů. Jsou to dvě vzájemně se prolínající krize, jedna je globalizační a druhá je civilizační krize evropské populace.

Globalizační krize (nikoliv globální) vznikla nadšeným, a řeknu otevřeně nezodpovědným otevíráním hranic pro dovoz zboží. Protože některé země světa (Čína, Indie) už mají schopné, vzdělané a pracovité obyvatelstvo, jsou schopny vyrábět stejně kvalitní výrobky jako Evropa, ale za mnohem menších nákladů díky laciné pracovní síle. Evropské obyvatelstvo potom ztrácí pracovní příležitosti, odchází pracovat do služeb, které ovšem za hospodářského poklesu zákazníci nevyužívají. Nezaměstnanost se potom svádí na všechno možné, příčina je dost zamlžená, vypadá to, že za to může vláda a kdoví kdo ještě, ale vlády s tím obvykle nic nenadělají. Česká republika nemůže sama hranice uzavřít, protože je tímto vázána na Evropskou unii.

Civilizační krize má mnoho segmentů, v hospodářské oblasti má vliv především stárnutí obyvatelstva a zhoršování zdravotního stavu. Nezájem o společnost a její budoucnost je hlavní příčinou, zároveň se tento nezájem projevuje i korupcí a jinými protispolečenskými jevy. Základ vidím ve ztrátě sounáležitosti lidí s větším celkem, ztrátě občanské zodpovědnosti. To jsou výsledky nemorální a individualistické výchovy, výsledek ideologie individualismu a relativismu. Zároveň se s tím nese i používání jistých technických prostředků, které jednak nenutí člověka manuálně pracovat a vůbec se namáhat, a jiné, které snižují uměle plodnost mladých lidí, takže se nerodí dost dětí.

Globalizační krize je fenoménem, který je jaksi nejvíce „po ruce" a zdá se být v dosahu nějakého řešení. Projevuje se především zásadním rozporem mezi lokálním poskytováním a globálním přijímáním. Jednoduchý příklad: vzdělání poskytuje stát, ale vzdělaný člověk je díky své svobodě může použít kdekoliv ve světě a státu nikdy náklady na své vzdělání nevrátit. Peníze vznikají prací lidí v jednom státě, ale zisky odchází do druhého státu z větší části nezdaněné a tam se utrácí. Vydělávají na něm více státy vyspělé, ale také ty, které nasadily nízké daně. Státy, které mají nízké mzdy, zase prodávají levné výrobky a berou práci zemím zatíženým sociálními problémy se stárnoucí populací.

V EU se to řešit téměř nedá, protože není jednotná evropská identita. Např. Německo nebude platit Řekům podpory v nezaměstnanosti, přestože propad řecké ekonomiky je dán částečně sníženým počtem německých rekreantů na řeckých plážích, odchodem mladých lidí a podnikatelů do Německa, odchodem zisků z nadnárodních společností a bank do západní Evropy. Hranice jsou otevřené, peníze se přelévají, ale sociální projekty se společně neřeší, daně se tedy nenasadí bohatým státům, aby dotovali chudé, jak to bylo zvykem s občany sociálních států. Bohaté národy ve skutečnosti těm chudým nikdy nic nedají, a proto také sociální Evropa nikdy nebude. Pokud nebude sociální Evropa, nemůže být integrace a státy se budou vždy jaksi separovat. Až bohatí Němci a Francouzi pochopí, že esenciální podstatou jimi tolik plédované integrace je dělit se o své bohatství, velmi rychle z tohoto opojení procitnou.

Dalším příkladem je třeba důchod důchodců, který je spotřebován na čínské zboží, na předražené brakové potraviny za Západu a na zisky zahraničních obchodních řetězců. Důchod vyplácí stát, ale jeho nezanedbatelná část odejde ze státu ven, jen málo se zaměstnají domácí lidé a státu se na daních vrátí minimum, potom není z čeho důchod vyplácet. Pokud byl stát uzavřený, na trhu byly výrobky buď domácí, nebo důkladně proclené zahraniční, řádně zdaněné zisky by šly domácím podnikatelům, peníze z důchodu se vrátily převážně státu a zaplatily též jistou zaměstnanost; sociální stát měl jistou základnu a nebyl ohrožen.

V rámci globalizační krize jsou státy, především v západní Evropě, ve kterých se globalizační vlivy kompenzují, nepříznivé jsou nahrazeny příznivými. Odchod průmyslových podniků do rozvojových států vyspělé státy na západě Evropy nepocítily, protože to byly převážně jejich firmy s kapitálem jejich občanů. Zisky z podniků v rozvojovém světě tedy jdou stále do západních evropských zemí, je dost jejich občanů, kteří z nich žijí přímo (dividendy, peníze v bankách) nebo nepřímo jsou z těchto zisků placeny vysoce hodnocené práce: výzkumné ústavy, poradenské služby, generální ředitelství, speciální výrobky s velkou přidanou hodnotou. Naštěstí část přijde i k nám. Tyto příjmy se utrácí doma za služby domácích občanů a tím zajišťují zaměstnanost a všichni tito dobře placení lidé platí velké daně státu. Na jihu Evropy už to tak není, peněz ze zisků podniků v rozvojovém světě tolik není, ale platy jsou vysoké a není je čím krýt. Na východě jsou ještě nízké mzdy a tak se tento fenomén neprojevil tak drasticky.

Krize civilizační je plíživá, lidé nepoznají její účinky hned, snížený počet dětí se projeví v další generaci, a pokud se nebudou řešit věci s výhledem, problém se odkládá a může být pro potomky neřešitelný. V podstatě je možné řešení buď bolestné, tedy výchova početnějšího potomstva a udržování zdravotního stavu nikoliv zdravotnickými, ale preventivními opatřeními. Snížení počtu obyvatelstva je možné jen pomalu a v malé míře, aby nevznikly sociální problémy. Nebo neřešení problémů a příprava otevření prostoru pro jiná plemena nesoucí s sebou jinou civilizaci, vědomé vytvoření válek a konfliktů, tedy opakování fenoménu Kosova.

Levice v posledním vzepětí

Přesto je však pravice blíže pravdě. Neřeší sice příčiny krizí, ale její program může okamžitě zabrat na ty problémy, které doslova padají na hlavu. Peníze z nebe nepadají, na výdaje se musí vydělat prací a tu mohou přinést jen zahraniční investoři do země, kde se jim vyplatí investovat a kde je nízká cena práce a přitom stabilita, nikoliv komunisté u moci. To je tvrdá realita, která se neoddiskutuje sebelepší rétorikou, a negativistické vyjadřování na neúspěšnou pravicovou vládu to nespraví. Kdo ovšem přesvědčí občany, že si musí sáhnout hluboko do kapsy? Rozhádané strany kmotrů s máslem na hlavě toho nejsou schopny. To může udělat jen nová autentická pravicová strana, která nebude obsahovat staré struktury a nebude s nimi nijak spojena. Krize sociálního státu se musí řešit úsporami na projektech, které lze omezit, na výdajích, které nemusí být. Sociální stát se může omezit jen tam, kde je rozhazovačný, sáhnout na skutečné sociální vymoženosti může jen sebevrah a konspirativní agent komunistů. Je zapotřebí se snažit dohodnout, aby evropské dotace šly na splácení dluhu, nikoliv na zbytečné projekty. To bohužel současné pravicové strany neumí, kmotrovství se projevuje i ve službě vlastní třídě bohatých, kteří by neměli být omezeni, zatímco na chudých se má šetřit. Na druhé straně je zapotřebí řešit urychleně principy obou krizí.

Levice prakticky nemá řešení, obě krize jí berou možnost uplatnit svoje myšlenky sociálního státu. Popularita levice je dnes historický paradox. Je nejspíše dána pouze neschopností pravicové vlády, jejími kauzami a umnou negativní rétorikou levice, zároveň s jejími nezodpovědnými sliby. Je to popularita nezasloužená, kterou jí připravil někdo jiný, a vlastně zhoubná, protože její program je slepou uličkou. Dnešní levice nedokáže pravdivě a zodpovědně odpovědět, jak snížit dluh, kde vzít peníze na realizaci sociálních projektů, jak zajistit fungování společnosti se sníženými prostředky. Zhoubná popularita je založená na slibech výdajů, na které nejsou příjmy, a proto se musí žít na úkor budoucnosti. Navíc zvýšení daní vyžene mnohé podnikatele do zahraničí a zde zanechají jen nezaměstnané, bohatí přestěhují své vily a budou utrácet peníze jinde. Odborníci, kteří znají jiné jazyky, odejdou, lékaři se u nás vyučí na důchodcích a zkušenosti použijí jinde. Zvýšení minimální mzdy povede k práci načerno a odradí mezinárodní koncerny u nás zřídit výrobní závody. Vítězství komunistů to urychlí obavami z jejich politiky. Levicová politika v otevřeném světě, který bere prostředky, a ve vymírajícím národě, kde enormně narůstají výdaje, je možná jen dočasně a na dluh.

Pro levici je toto nezasloužené vítězství jejím posledním vzepětím. Buď příště nevyhraje, nebo vyhraje, dovede stát k bankrotu a její členové budou proklínáni ještě další generaci. Samozřejmě, že může voliče podvést a dělat vlastně pravicovou politiku. Určitě by to bylo zodpovědnější.