PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.10.2011

Autor: Dan Drápal

Krize zastupitelské demokracie

Sociální kapitál lze začít budovat zezdola.


Den ze dne je jasnější, že přímá volba prezidenta nebude. Hra na přímou volbu prezidenta je jednou ze stálic české politické scény - vedle hry na snahu o omezení poslaneckých výhod a hry na snahu o konečné majetkové narovnání mezi státem a církví. O všech těchto třech stálicích téměř všichni tvrdí, že „to vlastně chtějí", ale jsou to jen takové řeči - ve skutečnosti to nechtějí. Snad s výjimkou onoho majetkového vyrovnání s církvemi, které sice nechce ani stát, ani církve, ale chtějí ho obce, neboť je jim trvale zablokován majetek, který by mohl být předmětem tohoto narovnání. Předpokládám, že po dalších volbách do Poslanecké sněmovny budeme svědky dalšího dějství těchto her. Každá nová inscenace může přinést nové prvky a poslanci a senátoři mohou předvést svou originální kreativitu - na odlišné rozuzlení dramatu bych ale nesázel.

          Ne že bych dával přímé volbě prezidenta přednost. Přímá volba prezidenta by byla nesrovnatelně dražší než nepřímá, a navíc by vylučovala kandidáty, kteří nevládnou dobrými hereckými schopnostmi a nemají natolik silný žaludek, aby slibovali nesplnitelné. V současném stavu je volba prezidenta v rukou poslanců, kterých si vesměs příliš nevážíme, ale kteří jsou alespoň volení. Přímá volba by byla mnohem více v rukou nevolených médií, respektive peněz, které jsou za nimi, a popravdě řečeno, kdo z nás tomu rozumí?

          Považuji demokracii za nejlepší formu vlády, ale uvědomuji si, že demokracie vždycky funguje pouze částečně. Nadto je zastupitelská demokracie založena na určitém principu, který se dnes příliš neuplatňuje a ani ho příliš uplatnit nelze. Pokusím se to vysvětlit.

          Nedávno prolétl médii zajímavý nápad: Chceme-li přímou volbu prezidenta, proč bychom nemohli volat i po přímé volbě trenéra národního fotbalového mužstva?

          Já bych se takové volby nezúčastnil, protože nerozumím, co funkce trenéra nároďáku vlastně obnáší, a už vůbec bych si netroufl posuzovat schopnosti jednotlivých kandidátů.

          A na přímou volbu prezidenta si troufneme?

          Zastupitelská demokracie je založena na myšlence, že jako občan nemám čas proniknout do nuancí různých problémů, jež je třeba řešit, a proto si volím své zastupitele, u nichž předpokládám, že daným problémům porozumí lépe než já - ne nutně proto, že jsou chytřejší, ale protože mají v popisu práce se těmto problémům věnovat - a učiní kvalifikovanější rozhodnutí.

          A proč se tento princip neuplatňuje? Z prostého důvodu, který všichni známe: Protože svým zastupitelům vlastně nedůvěřujeme. Odkud čerpám tuto jistotu? Tak třeba z průzkumů veřejného mínění.

          Máme tedy formální demokracii, ale schází nám elementární důvěra, která je principem zastupitelské demokracie.

          Jinými slovy, schází nám sociální kapitál. Jsme bohatá země, ale povede se nám hůře, protože si stále méně věříme.

          Často se opakuje banalita, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jakkoli je to banální, skutečně platí, že morální úroveň našich politiků odráží morální úroveň národa jako takového.

          Zmíním dva jevy, které jsou dobře známé, ale v nichž se mnozí relevantní lidé stále fatálně mýlí.

          První je otázka věrohodnosti v osobním a politickém životě. Češi většinově podlehli dojmu, že mezi těmito dvěma oblastmi není spojitost. Tj. že politik se může chovat jako sobec v soukromém životě, ale bude přesto dobrým politikem. Domníváme se, že může recyklovat svou manželku, ale nebude recyklovat své politické přesvědčení a zásady.

          Je to primitivní a fatální omyl. Člověk je totiž z jednoho kusu - tedy přinejmenším člověk, jemuž můžeme svěřit svou důvěru. Chová-li se někdo bezzásadově v jedné oblasti, bude se chovat bezzásadově i v jiné. Můžeme se posmívat Američanům, že si všímají osobního života kandidátů na politické funkce. Jistě, i americká demokracie je v mnohém pokleslá, ale právě v tomto bodě to nejsou Američané, kdo je mimo mísu. To my bláhově očekáváme něco pozitivního od politiků, kteří blatantně nedodržují dané slovo a kteří dokáží zradit své nejbližší.

          Druhým jevem je pojetí celého života jako stálého konfliktu. Rodina musí být založena na spolupráci muže a ženy - my jsme však zvyklí, že nám umění, média i současná ideologie líčí vztah muže a ženy výhradně jako konflikt. Netvrdím, že tento vztah není také konfliktní. Tvrdím ale, že konflikt nemusí a nemá mít ani první, ani poslední slovo. Tam, kde není tento vztah založen na lásce - odpusťte, jsem asi taky tak trochu pravdoláskař - ale jen na konfliktu, tam čekejte ovoce konfliktu: rozvrat, nedůvěru, vzájemné vymezování se.

          Tento základní konflikt si potom vztahujeme na všechny oblasti života. Musí být konflikt mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi vládou a opozicí, mezi „vládou" a „lidem". Proto hesla „vláda proti lidem, lidé proti vládě". Což si ti lidé tu vládu nezvolili? Jistěže zvolili; mentalita konfliktu ale upravuje fakta podle svých potřeb.

          Samozřejmě si nepředstavuji, že vztahy mezi vládou a opozicí mohou být nějakou selankou. Rozumějte si dobře: Konflikt k životu skutečně patří. Jenže nezahrnuje celý život - je jen jedním dílčím faktorem.

          S tím, že vše vidíme jen jako konflikt, souvisí i pohrdavé mluvení o státu a úřednících. Mluvíme o „dni daňové svobody"; stát nám „ukusuje" příliš mnoho z našich peněz. Já se ale domnívám, že o mou svobodu by se měla starat i policie a justice - já si je dobrovolně platím, aby tak činili. Proto se na ně nemohu apriorně dívat jako na nepřátele, a peníze, které platím na daních, nejsou „krádeží" státu spáchanou na mně. Já chci fungující stát a rád bych si na něj i připlatil, kdyby to bylo možné. Úředníky si platíme, aby stát dobře fungoval - nejsou to naši nepřátelé. Chci být na svůj stát hrdý a nestydím se za to. Ti, kdo mi stát líčí jen jako nepřítele, mi tuto možnost nedávají. A říkám si, neposuzují oni „stát" podle sebe?

          Tam, kde vládne mentalita neustálého konfliktu, není možná jakákoli dohoda mezi vládou a opozicí. Přitom právě v těch nejpalčivějších a nejdůležitějších otázkách je jakési elementární shody třeba. Mám na mysli otázku zdravotnictví a důchodů. Je celá řada otázek, kde je třeba, aby zaznívaly protichůdné hlasy. Kam vede umělá „jednota", jsme si odzkoušeli už za komunismu. Ale jsou určité věci v životě a dějinách národa, kdy je třeba pokusit se najít řešení, kterému bude moci vnitřně přitakat více než jen těsně přes padesát procent národa. Tam, kde vládne mentalita neustálého konfliktu, taková řešení zřejmě najít nelze.

          Sociální kapitál však lze začít budovat zezdola. Kdykoli čtenáři těchto řádků dodrží své slovo, místo aby se vymlouvali, mlžili a lhali, začínají shromažďovat sociální kapitál. Kdykoli dají přednost nesobeckému jednání před sobectvím, podvracejí ideologický základ, na němž je dnešní politika založena. Ve skutečnosti je takový život docela dobrodružný.