PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

12.12.2008
Kategorie: Ekonomika

Autor: Dan Drápal

Krize, rozpočet… a jak dál?

...aspoň pár námětů, co by se dělat nemělo.


Nepatřím do fan klubu Miroslava Kalouska, ale jsem rád, že byl schválen jeho rozpočet. Ano, vím, že nakonec bude všechno jinak, ale bude jistě lépe mít nerealistický rozpočet než žít v rozpočtovém provizóriu. To, že rozpočet je nerealistický, není chyba pana ministra Kalouska. Realistický rozpočet na příští roky by v prosinci 2008 nesestavil žádný ministr financí žádného státu na světě.

Nebudu předpovídat, kdy se krize zastaví. 11. října 2008 jsem v článku „Kam až spadnou burzy" psal o tom, že pád akcií se zastaví, až se ukáže, čemu lidé mohou věřit, a to se zatím neukázalo. Mezitím ale začalo jít o jiné věci než o burzovní indexy. Desetiletí nám někteří ekonomové opakovali, že velká krize z roku 1929 se nemůže opakovat. Myslím, že teď už své názory změnili.

Nedomnívám se, že existuje nějaké jedno opatření, které by bylo třeba učinit a jež by krizi zastavilo. Přinesu jen pár skromných poznámek o tom, co by se dělat nemělo.

Předně bych rád, abychom jednoznačně rozlišovali státní zásahy a státní regulaci. Pod státními zásahy míním takové věci jako nalévání peněz do krachujících firem a různé garance bankám, případně znárodňování. Pod státní regulací míním stanovení jasných pravidel a především dohled nad tím, že tato pravidla jsou dodržována.

Snahy zastavit krizi sanováním krachujících bank považuji za nešťastné. Držím se stále biblického principu, že stát má odměňovat dobré a trestat zlé. Nalije-li stát peníze do krachující banky, odmění vlastně špatného hospodáře a poškodí dobrého. Ten, kdo dobře hospodaří, totiž žádné peníze nedostane. Ale i kdyby dostal, tak jen za tu cenu, že stát více peněz natiskne, aby je mohl bankám dát, což je ovšem státní zásah, který nemůže nevést k vyšší inflaci a deformaci trhu.

U nás po léta celá řada ekonomů varovala před přílišným soustředěním se na automobilový průmysl. Dochází teď na jejich slova: Naše automobilová monokultura je velmi zranitelná. Investiční pobídky, štědře rozdávané socialistickou vládou, sice vedly k několikaletému rychlému růstu, ovšem nyní se ukazuje pravdivost přísloví „lehce nabyl - lehce pozbyl". Peníze k investičním pobídkám ovšem vládě nespadly z nebe. Připravila o ně daňové poplatníky a deformací trhu poškodila malé a střední firmy, které žádné peníze nedostaly. Varovné hlasy se odbývaly. Představte si souseda, který si namaluje dům vodovkami. Když se ho ptáte, co bude dělat, až bude pršet, opáčí vám: „Ale prosím vás, kdo by hned myslel na nejhorší?"

Teď zase „pravicová" vláda přišla s šalomounským řešením: Zpoplatní se převod starých aut, čímž se zřejmě zruší trh s ojetinami. Prý se tím pomůže ekologii. Vy tomu věříte? Ano, starší auta produkovala více emisí; kolik emisí ale padne na výrobu jednoho nového auta? Mám dojem, že skutečným motivem je snaha přimět lidi k nákupu nových aut. Krátkodobě to možná trochu pomůže. Ale je to opravdu to, co chceme?

Zkusme přemýšlet trochu dlouhodoběji. Finsko zachvátila hluboká hospodářská krize po rozpadu Sovětského svazu - finské hospodářství v něm totiž dříve mělo obrovský trh. Finové taky mohli začít vyrábět auta. Oni se ale rozhodli raději pro mobily. A to v té době (počátkem devadesátých let) asi ještě málokdo tušil, o jak obrovský trh v 21. století půjde. My si teď můžeme drbat hlavu, proč jsme nevsadili na něco podobného.

Co tedy dělat? Vzpomínám na příběh, který jsem kdysi dávno četl. Jeden mladý Američan se ptal svého dědy, povoláním tesaře, jak přestál velkou krizi konce dvacátých a počátku třicátých let. Děda se na něj vážně podíval a suše řekl: „Nejlepších tesařů se žádná recese nedotkne." Ano, recese by se neměla dotknout nejlepších tesařů, kuchařů, instalatérů, pekařů... a bankovních ředitelů, pokud se do toho stát nebude příliš plést. A měli by ji přestát i výrobci těch nejlepších aut. (Nemám pochopitelně na mysli luxus, ale poměr výkon/cena).

Chceme-li obstát, musíme být nejlepší. Od státu chtějme jasná pravidla, boj proti korupci, rychlé a spravedlivé soudní řízení a podobné věci. Kdyby se jim stát po sametové revoluci věnoval přednostně, byli bychom na tom o pár desítek či stovek miliard korun lépe. Nespoléhejme na stát; snažme se spoléhat na svou vynalézavost a pracovitost.

Ano, krize bude bolet. Obávám se ale, že státní zásahy ji jen prodlouží.

Přitom by krize mohla sehrát pozitivní roli. Mohla by přispět ke změně priorit celého národa. Pomalu se totiž ukazuje, kudy cesta nevede. A rozhodně nevede přes stále hlubší zadlužování, ať už osobní, ať už státní.

Varování: Pokud článek vyjde, nebudu diskutovat s těmi, kteří jenom fňukají.

 

10. prosince 2008

 

Dan Drápal