Autor: Vlastimil Podracký

Kořeny krize občanské morálky

Krize ve vysokém školství, jak se projevuje na Plzeňské univerzitě, vyvolává opět otázku o občanské morálce obecně, nejen o morálce politiků. I když i zde jsou v tom zapleteni politikové, nejsou to jen oni. Jestliže jsem v předchozím článku (Jen malý příspěvek k morálce politiků) kritizoval občany, že jsou nemorální, protože volí politiky, o kterých vědí jednoznačně, že jsou nemorální, musím to lépe vysvětlit. Lidé přece obecně nemorální nejsou, dávají příspěvky na postižené povodněmi, pomáhají charitě a mnohdy se angažují v dalších veřejně prospěšných a jiných altruistických akcích. Nemorálnost je tedy jen jistého druhu.

Nedokonalý člověk

Morálka je dodržování obecných ctnostných norem. Lidská podstata je nedokonalá, může sklouznout ke zlu nebo dobru a nikdy nelze předpokládat, jak se člověk zachová, pokud není veden společenskými normami. Víme, jak dopadli ti, kteří se lidských norem zřekli a chtěli žít svobodně. Vzbouřenci z lodi Baunty na ostrově, v ráji, který hledali a našli, se pozabíjeli, podobně trosečníci na Kokosovém ostrově, a nakonec výzkumy provedené v Americe dokazují, že pokud se člověku dá příležitost neomezené vlády nad druhými, většina sklouzne k násilnostem, podobně jako kápa v komunistických a nacistických lágrech. Na druhé straně jsou případy opravdové angažované obětavosti pro druhé, dělané zcela svobodně na základě lidské vůle. Přesto je nutný řád, ve kterém jsou lidé vychováváni, který nastavuje a vyžaduje celé prostředí, a který je hlídán a vyžadován institucemi. Člověk je společenský tvor a řád mají všichni společenští tvorové, dokonce i psí smečka. Neomezená svoboda je utopie intelektuálských blouznivců. Proto též navyšování svobody přes hranici danou řádem vede k chaosu.

Tržní mechanizmus má svůj řád (neviditelná ruka trhu), ale jen pro určitou oblast života. Pokud se vytratil morální řád ve státě, nahrazuje ho trh. Všechno se koupí, i diplomy, i poslanecké místo. Buďme tomu rádi, že zatím je to jen trh. Bez morálky to může být ještě horší, může se také střílet a o moc mohou bojovat mafie mezi sebou. Moc k tomu nechybí.

Dogma

David Hume, zakladatel racionalizmu ve svých dílech o lidském rozumu uznává, že lidský rozum je nedokonalý, není schopen obsáhnout všechno vědní. Pokud bylo vědění málo a mohlo být obsaženo v jednom lidském mozku, stačilo, aby vládli zkušení starci, jejichž slovo bylo řádem. Ve vyspělejší společnosti se vědění do jednoho mozku nevleze. Proto musí být dogma, které ve zjednodušené formě obsahuje jakási výsledná pravidla vyplývající z dosavadního vědění a zkušeností.

Vědění předávané z generace na generaci je dvojího druhu: Technické a organizační. Technické je obvykle logicky vysvětlitelné, i když ne vždy. Lidé dlouho nevěděli proč musí být určitý technologický proces, aby vzniklo pivo. Věda mnoho věcí logicky objasnila, přesto zůstávají i v této oblasti mnohá dogmata, která je nutno dodržet, aby vznikl očekávaný účinek, aniž by se zcela jasně vědělo proč tomu tak je. V organizační oblasti, tedy v oblasti morálních a zákonných pravidel, kterými se společnost řídí, je to podobně. I tato pravidla nemusí být zrovna racionálně vysvětlitelná, protože je to příliš složité nebo čistě empirické (prostě tak a tak to funguje).

Organizační dogmata se mohou opět rozdělit na operativní a tradiční. Operativní jsou ta, jejichž účinek je okamžitý nebo krátkodobý. Obvykle jsou obsaženy v příkazech nadřízených, které když se vykonají, způsobí účinek hned viditelný nebo jeho dopady jsou v rámci krátké doby. Proto lze v takových případech obvykle poznat jak je dogma účinné a zda ještě třeba vůbec platí. To jsou třeba pravidla v rámci tržního hospodářství. Víme, že když se prodejce rozhodne pro vysokou cenu, hned vidí, jak reagují zákazníci. Toto pravidlo je známé a jasné, jsou to zákonitosti, jejichž projev je zřetelný v krátkém čase. Přesto tato pravidla existují několik tisíciletí v podstatě nezměněná a obchodníci je používali vždy.

Tradiční pravidlo je takové, které má vliv na kontinuitu společnosti, má tedy dlouhodobou účinnost, a soubor takových pravidel je tradiční řád. Třeba: Kdysi platilo pravidlo, že lidé mohou sex vykonávat jen v manželství. Mladý člověk ovšem po sexu s milovanou osobou toužil a tak došlo ke svatbě pokud možno v mladém věku. To potom vytvořilo prostor k vysoké fertilitě. Společnost ovšem musela vytvořit podmínky pro mladou rodinu. Toto pravidlo obsahovala všechna úspěšná náboženství, prosazovali jej všichni proroci a všichni angažovaní vůdci. Bylo též součástí metafyzických sdělení. Dnes jsme svědky nedodržování tohoto pravidla, lidé spolu žijí bez dětí, střídají partnery a až se někteří z nich propracují k založení rodiny, bývá mnohdy pozdě na vůbec nějaké dítě, nemluvě o větší rodině. Jiní potom už rodinu nezaloží. Tradiční pravidla jsou problémem moderních společností, která si zvykla na „lámání dogmat“ ve věcech operativního řízení a technických norem, kde je to účinné, domnívajíce se, že tradiční pravidla jsou jen zbytečná omezení. Přitom lze dokázat, že většina tradičních pravidel je odzkoušena dlouhodobou praxí a pokud zůstává lidská podstata shodná, platí stále. Lidská podstata se nemění (sex zůstává, plodnost většinou také), takže pravidla v této oblasti platí a jejich účinek je stále stejný. Pokud se pravidlo nedodrží, má to také shodně zhoubný následek, dříve nebo později dojde ke krizi a připravuje se zánik společenstva, které tato pravidla opustila. Naopak u muslimů, kteří tradiční pravidla alespoň v zásadě dodržují, vidíme, že zalidňují evropská města, zatímco Evropané ustupují.

Tradiční pravidla nejsou jen z oblasti, které jsem se dotkl. Patří k nim i další pravidla dotýkající se vzájemné interakce lidí. Jsou to ona pravidla, která nazýváme morální. Zde platí totéž, co u shora uvedeného pravidla ohledně sexuálního života. Jejich opuštěním se dostáváme do situace, která jen ojediněle není riziková pro přežití společnosti. Přitom pro současnou situaci platí, že trh obvykle nahradí neexistující pravidla. A tak se všechno koupí nebo vymění za výhody. I diplomy ve školách, i poslanecké místo, i veřejná funkce a prostě všechno. Ještě odolává zčásti zdravotnictví, ale to je otázka krátké doby, kdy i tam se morální étos vypaří. Nejzhoubnější je to v oblasti rodiny. Celá kultura lidi od rodiny odvádí, rodiče chtějí, aby jejich děti uspěly v zaměstnání, ale ohledně rodiny si nemyslí, že by ji měli zakládat. Na všech stranách se jedná jen o osobní prospěch. Věci se váží materiálně – dítě kontra peníze. Přitom všichni chápeme, že děti přece být musí, bez ohledu na to, zda se někdo domnívá, že má pro peníze příjemnější uplatnění.

Svoboda a řád

Rovnováha svobody a řádu je podstatná (viz autorovu publikaci: Svoboda a řád). Řád musí chránit svobodu, nikoliv ji utlačovat. Zároveň ovšem musí zabránit tomu, aby někdo omezoval svobodu jiného. To se ovšem snadno řekne, ale kde je hranice, od které už je svoboda zhoubná? Pozná to někdo? Je správné když řekneme, že je přece jedno zda někdo lobuje nebo uplácí, vždyť má přece svobodu? Proč by si někdo nemohl koupit diplom? Je to přece jeho svobodná vůle, když na to má! Některá rozhodnutí jsou na hraně jako třeba potraty. Žena má svobodu rozhodnout se, zda bude matkou nebo ne. Má někdo právo rozhodovat o jejím plodu? Jsou tato „svobodná“ rozhodnutí na úkor ostatních lidí? Kde je hranice pro společenskou nebezpečnost? Příklad diplomů jistě všichni odsoudí jako společensky nebezpečný, ale potrat ne. Proč? Vždyť potrat je přece pro společnost daleko nebezpečnější než nějaký koupený diplom!! Znamená přece, že společnost ztratí jednoho svého příslušníka, asi jako při vraždě. To je jen vidět, že společnost nemá představu, co jí vlastně škodí, a jaký řád by měl být, aby omezoval pro společnost nebezpečná jednání.

Funkční společnost ovšem musí omezovat svobodu v zájmu svého přežití. To neplatí jen operativně. Jsou tu pravidla tradičního řádu, odzkoušená, o kterých není mnohdy jasné, jak vznikla, nicméně funkční. Většina tradičních pravidel nevydává svoje příkazy přímo, ale jsou skryty v pozadí. Třeba nelze omezovat svobodu žen a přikazovat, aby měly děti. Ale ono uvedené moudré pravidlo ohledně zákazu sexu bez manželství celou věc obchází a nakonec k rodině vede, přičemž mladí lidé to neberou jako omezování svobody, jejich přirozené instinkty je potom vedou k výchově dětí a většina lidí se dokáže přizpůsobit a manželskou nesvobodu snáší v zájmu dětí.

A tady je největší problém modernity. Modernita neuznává tradiční pravidla a tím je vydána na milost a nemilost operativním rozhodnutím (třeba i většiny), která jsou riziková, protože neobsahují v sobě dlouhodobou praxi, nemají charakter tradičního pravidla, nikdo neví, jakou budou mít účinnost do budoucnosti. Došlo k tomu navyšováním svobody jednotlivce, zbavováním se závislosti na dogmatech obecně v zájmu individuální svobody. Není zde prostor vysvětlit proces, který to způsobil, nicméně dnes není problém v ničem jiném, než v neomezenosti svobody, nedostatečné funkci řádu nastavujícího svobodě meze. Jednotlivec má příliš velkou svobodu rozhodovat o svých věcech, potraty a hormonální antikoncepce jsou příkladem, nebo zneužívání veřejných funkcí. Prostě tam, kde je svoboda a předpokládá se nějaké morální jednání, tam se zneužije. Morální jednání nicméně musí být také hlídáno, a nemorální trestáno, nemysleme si, že člověk je automaticky nějak morální (je nedokonalý).

Rizika loajality

Loajalita k řádu v sobě nese riziko. Řád totiž může předstírat, že je funkční, ve skutečnosti nemusí být tradiční, ale vymyšlený nějakými pseudomysliteli. To je třeba marxizmus, který předstíral, že je „vědecký“. Takový řád byl jen konstrukcí nedokonalých lidí, nebyl tedy tradičním odzkoušeným řádem. Přesto se mocensky pasoval na nedotknutelný.

Také vláda jednotlivců byla riskantní, přestože někteří se o tradiční řád ve společnosti opírali, ale svoje operativní rozhodnutí v rámci velkých pravomocí dělali jen podle své vůle. Obvykle vedla k válkám a nedokonalým rozhodnutím, přičemž zcela vůbec nezáleželo na tom, zda tito vládcové byli „z Boží milosti“ nebo jen diktátoři (příkladem je první světová válka vyvolaná voluntarizmem císařů, která následně vedla k nacizmu a komunizmu, tedy k naprosté devastaci tradic). Loajalita k takovým vládcům je stejně riziková jako k pseudodogmatu, protože obojí se neopírá o tradiční řád, ale jen o nedokonalá lidská jednání.

Pseudodogmata vedla lidi k přesvědčení, že všechna dogmata jsou špatná a urychlovala odstup od dogmat. Jenže, když není řád, existuje jen nedokonalý lidský mozek, a to ještě ani ne mozek moudrých starců, ale mozky různých hochštaplerů a populistických hlupáků, které velmi snadno nadchnou mozky nemyslícího davu. Pokud by se to vzalo do důsledku a všechny tradiční normy zanikly, společnost nemůže existovat.

Tuto úvahu nechávám bez vyslovení svých závěrů a návrhů řešení (ta jsem si dovolil vyslovit ve svých dílech: Občanská obroda a Návrat k domovu). Nicméně asi každý ví, že není jiné řešení než svobodné rozhodnutí. To se obvykle vykoná jen při jasně projevených zhoubných následcích předchozího vývoje, ale obvykle bývá pozdě na nějaké produktivní řešení. Do jaké míry lze ještě věci zachránit, záleží jen na nás, jak dovedeme včas reagovat. Dovolím si ovšem připomenout, že návrat k tradičnímu řádu nestačí a byl by jen jedním z opatření, protože vývoj mnohá tradiční pravidla překonal, třeba v oblasti ekologie a medicíny.