PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

05.03.2012

Autor: Dan Drápal

Konec křesťanů na Blízkém východě?

Naše liberální demokracie není žádnou samozřejmostí. Pokud o ni stojíme, musíme ji neustále kultivovat. Předcházel jí právní stát, jemuž zase předcházely náboženské svobody.


Když se na přelomu let 2010-2011 začaly dít nové a pozoruhodné věci v arabském světě, mnozí západní komentátoři je vítali jako příležitost k demokratizaci dříve diktátorských režimů. Mohli jsme číst radostná a úlevná konstatování, že radikálnímu islamismu je odzvoněno a že arabská mládež se vydá zcela novou cestou - nebude následovat ani Spojené státy či západní Evropu, ani islamisty, ani již dávno vyřízené komunisty. Opatrné hlasy (včetně toho mého) byly prohlašovány za příliš škarohlídské.

Když pak v Tunisku i v Egyptě zvítězili „umírnění" islamisté, přispěchali tito komentátoři s tvrzením, že se vlastně nejedná o žádnou katastrofu, protože tito islamisté jsou skutečně „umírnění", jsou to vlastně zastánci demokracie a jistě se nebudou inspirovat Íránem nebo absolutistickou Saudskou Arábií, nýbrž pokrokovým, demokratickým a ekonomicky úspěšným Tureckem. Arabská mládež přece netouží ani po násilí, ani po fanatismu.

Přestože tyto optimistické hlasy zaznívaly i z řad „oborníků" na arabský svět (pod jmény autorů byla mnohdy poznámka „autor je arabista"), čišel z nich v mnoha případech západní pohled na svět, který je zpravidla velmi vzdálený arabské optice.

Při hodnocení situace v arabském, potažmo islámském světě, nám může velmi pomoci kniha Fareeda Zakarii „Budoucnost svobody". Vyšla i u nás a každý si ji může s užitkem přečíst. Fareed Zakaria v ní dokládá, že přechodu od autoritativní vlády k demokracii téměř bez výjimky předchází zavedení právního státu. Dále Zakaria ukazuje, že přechod k demokracii se zpravidla nedaří tam, kde je příliš nízký HDP (hrubý domácí produkt). Vyvozuje, že z ekonomického hlediska by měla šanci demokracie např. v Bělorusku, méně však v chudých zemích Afriky či Asie.

Fareed Zakaria ovšem netvrdí, že by se chudší země neměly o demokracii ani pokoušet - je však třeba, abychom si byli vědomi, že v chudých zemích to má demokracie nesrovnatelně těžší.

Řada arabských zemí je ale dostatečně bohatá na to, aby se v ní demokracii dařit mohlo - pokud by byl potřebný pouze předpoklad relativního bohatství. Horší je to ovšem s právním státem.

Zde si nelze nevšimnout toho, co jsem už mnohokrát opakoval v různých souvislostech: Jakkoli je to převážně agnostickým či přímo ateistickým Evropanům těžko pochopitelné, svobodě a demokracii se nedaří tam, kde neexistuje především náboženská svoboda. Náboženská svoboda totiž předpokládá ochranu menšin, a tam, kde chybí ochrana menšin, se může „dařit" jen putinovské „suverénní demokracii" nebo nějakým jejím příbuzným variantám.

Z tohoto hlediska se jeví bushovská snaha přinést demokracii na Blízký Východ jako naivní a zpozdilá.

Přiznám se, že jsem Bushův útok na Irák v roce 2003 váhavě podpořil. Připadalo mi správné odstranit diktátora, který nechal zplynovat celé (kurdské) město, nebo jehož syn vlastnoručně postřílel přes 1500 vězňů v jediném dni. Říkal jsem si - horší už to být nemůže.

Mohlo. Saddám Husajn byl skutečně nemilosrdný hrdlořez, likvidující Kurdy nebo šíity v eufratské deltě bez jakýchkoli zábran. Nicméně to, co přišlo po něm, předčilo naše nejčernější sny.

„Porážka diktátorů" je smrtící ranou zejména pro křesťanské menšiny. V Iráku žilo v roce 2003 1,5 milionu křesťanů. Nyní jich je tam již jen několik stovek tisíc a jsou volným terčem prakticky pro každého - jak pro šíity, tak pro sunnity. (Prezidenta Obamu jejich osud nezajímá ani v nejmenším.) Z tohoto hlediska se jeví jako mnohem problematičtější to, co se děje v Sýrii. Před počátkem nynějších bojů žily v Sýrii asi 2 miliony křesťanů - 9 % obyvatelstva. Co se u nás neví, je skutečnost, že ozbrojenci, kteří bojují proti prezidentu Assádovi, se zaměřují na likvidaci aláwitů (sekty či kmene, z nějž pochází prezident Assád; aláwité tvoří zhruba 12 % obyvatel Sýrie) a ... křesťanů. Do padesátých let žila v Sýrii i početná židovská komunita - ostatně jako ve všech arabských zemích. V některých z nich - jako kupříkladu v Maroku - šel počet Židů do statisíců. Některé arabské země už svou židovskou menšinu zcela zlikvidovaly (z nacistického hlediska jsou tyto země „judenrein"), v jiných živoří poslední zbytky těchto menšin. V Sýrii se jedná už pouze o desítky lidí.

Tam, kde chybí ochrana menšin, lze bohužel očekávat, že po likvidaci jedné menšiny přijde na řadu další. V řadě zemí byli křesťané zastoupeni relativně silně - jmenovat můžeme již zmíněné dvě země, Sýrii a Irák. Bohužel, právě v těchto zemích hrozí, že tato menšina bude vyhubena. Někteří budou pozabíjeni, některým se snad podaří utéct.

Ani se mi nechce přemýšlet o tom, co asi čeká několik milionů egyptských Koptů. Již nyní jsou mnozí z nich masakrováni.

Ne, optimismus některých arabistů není namístě. Namístě by měl být soucit. A nezapomínejme na to, že na likvidaci křesťanů nezůstane. Budou-li zlikvidováni podobně jako Židé, jistě se najde někdo další.

Zatím bohužel platilo, že menšinám bylo lépe za diktátorů. Mnohem lépe. Mnohdy je to rozdíl mezi životem a smrtí.

Chci tím snad obhajovat diktátory? Ani v nejmenším! Pokud mám nějakou ambici, pak chci ukázat, že naše liberální demokracie není žádnou samozřejmostí. Pokud o ni stojíme, musíme ji neustále kultivovat. Předcházel jí právní stát, jemuž zase předcházely náboženské svobody. Jsou lidé, kteří se domnívají, že to snad jde i jinak. Současný vývoj jim však za pravdu nedává. Bohužel. Nemám žádný pocit zadostiučinění z možnosti tvrdit „já jsem to říkal". Na Blízkém východě totiž umírají nevinní lidé. Brojit proti Assádovi a být lhostejný k osudu dvou milionů křesťanů mi připadá poněkud cynické.