PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.08.2009

Autor: Jan Kubalčík

Komu patří stát?

Z korupce se u nás stal princip, s kterým celý systém stojí a padá...


Jsme v situaci, kdy stále více oblastí ve společnosti nelze oddělit od nějakých korupčních či klientelistických rejdů. Samozřejmě, že tahle ryba páchne od státní hlavy - jsou to zejména tučné státní zakázky, které stojí za pořádné uplácení a stálé utužování principu „já na bráchu...". Zcela shodně jsou na tom ostatní veřejné zakázky. Různá loupeživá bratrstva dokáží ovládat celá města, a přitom zdaleka nejsou tak mediálně nasvícena, jako čelní politici (právě tato skutečnost je na té misce vah, která spíše hovoří pro rezervovaný postoj k decentralizaci, více obecních pravomocí i povinností a obecní daně). A když už má něco „prasknout", regionální novináři se zpravidla bojí ještě víc, než ti celostátní.

Chtělo by se říct, že takhle to chodí ve světě všude. A skutečně, i k nám čas od času dolehne i z vyspělého zahraničí nějaký ten korupční skandál - a některé jsou pěkně šťavnaté a točí se v nich tolik peněz, že se z toho točí hlava. Je zde však několik významných „ale".

Je třeba vzít v potaz nezávislost a funkčnost našich soudů a podívat se za hranice. Srovnejme také to, co se děje a jak reagují naši přistižení, když na ně tisk něco vyčmuchá, s tím, co se děje jinde a jak lapený politik reaguje tam. Jak je upravena celá sféra „lobování" u nás a v jiných zemích, vůbec srovnat nelze. Také náš nešvar obdivovat šikovného lumpa, vlastně mu tak jaksi fandit, snít o tom, že jsem na jeho místě - to není typický občanský postoj, se kterým bychom se na Západě běžně setkali. S takovými dílčími příklady by se dalo pokračovat celkem dlouho. Přesto, že jsou to vše jistě velmi vážné věci, v porovnání s těmi následujícími jde o banality.

Předně je tu naše neblahá komunistická minulost. Systému se říkalo „totalita" proto, že stát měl skutečně totalitní nárok na člověka - nejen na jeho továrnu, ale i na jeho rodinu, intimní soukromí a nakonec i myšlení. Totalitní režim se prostě ze své podstaty snaží, aby jeho moc prorostla celou společností, aby nic nezůstalo mimo sféru jeho vlivu. Dokonale se mu to sice nikdy nemůže podařit (tedy alespoň doufám - a v tomto absolutním naplnění snad zůstane román 1984 navždy fikcí), ale může dokázat mnohé. A v naší zemi také dokázal. I přes to, že welfare state a různé snahy státu nadekretovat a vynutit protipřirozenou rovnost tu i onde či nařizovat kde co kde komu už ledasco „dokázali" také na Západě, stále má náš stát nad naší společností podstatně větší a „tužší" dohled, než tam. Proto také korupce (a její rodný bratr klientelismus...), která začíná u státu, a ve veřejné sféře vůbec, tak snadno a tak masivně metastázuje do společnosti a máloco ponechává mimo svůj dosah. Začíná to privatizacemi, státními zakázkami na dálnice, kšefty ve státních či polostátních podnicích a „přes" ně (ČEZ, Lesy ČR,...), přes stavební lobby v jednotlivých krajích a větších městech až po různé obecní zakázky menšího rozsahu, nebo zakázky od institucí, na které mají kraje či obce bezprostřední vliv. Pak je samozřejmě strategické mít v čele takových institucí „své lidi". Jsou např. lokality, kde nenajdete jediného ředitele střední školy, který by nebyl členem nějaké jedné konkrétní politické strany. Statistika prakticky vylučuje, aby šlo o náhodu... K těmto tendencím navíc účinně přispívá i pochybná tradice tzv. sloupové politiky, kterou v zásadě praktikovaly všechny politické strany za První republiky.

V pozadí druhého podstatného rozdílu je opět naše totalitní minulost - ale z jiné strany. Málo se připomíná v roce 2006 rozpuštěná polská zpravodajská služba WSI - její přímé napojení na Moskvu, její ekonomické aktivity, její snahy ovlivňovat polskou společnost všemi dostupnými prostředky ve prospěch jen zdánlivě bývalých chlebodárců. Není jediný důvod, proč by o naši zemi měli nástupci KGB mít menší zájem, než o Polsko. Jejich pohled lačně sleduje nás i ostatní bývalé satelity SSSR v našem okolí jako celek. Lze tedy důvodně předpokládat, že i tady nepřetržitě působí obdoba WSI. Už samotný fakt, že tak významný úspěch polské reprezentace byl u nás mediálně prakticky ignorován (vyšly na to téma, pokud si dobře vzpomínám, snad jen dva krátké články - autorkou jednoho z nich byla Petruška Šustrová) je hoden zaznamenání. Naši severní sousedé mají proti nám jednu nemalou výhodu: podstatně větší část společnosti má naprosté jasno, kam patří. V polské společnosti a tím pádem i v její politické reprezentaci prostě existuje jasně většinový konsenzus o zahraničně-politickém směřování a bezpečnostním zakotvení Polska na Západě. U nás je stále patrnější, že nikoli nepodstatná část našich vrcholných politiků stále toužebně hledí na Východ, někteří pošilhávají a u jiných se lze obávat, že jejich západní orientace je jen podmíněná a v případě krize snadno učiní příslušný obrat o 180 stupňů. Takové pozadí však každou korupci (a nyní mi nejde o ty „obecní malé ryby"), která by jinak byla „jen" kriminálním deliktem s negativním dopadem na státní rozpočet, staví do jiného světla. Vždyť ony peníze, které v normální zemi skončí v soukromé kapse zkorumpovaného úředníka, poslance či ministra, mohou u nás v konečném důsledku sloužit k selektivnímu umlčování, podněcování či manipulování tisku a potažmo manipulování veřejným míněním, či rovnou k financování aktivit, které mají za cíl komplikovat či přímo znemožnit naše další kroky na Západ.

Z korupce se u nás stal princip, s kterým celý systém stojí a padá; jde o zavedený penězovod, který přes státní a polostátní podniky odsává prostředky ze státního rozpočtu do veřejně nekontrolovatelné sféry, z které pak lze zpětně korumpovat kde koho „napříč politickým spektrem", a pokud to náhodou nejde, tak kompromitovat, vydírat a vyhrožovat... A to vše řízeno lidmi, kteří na rozdíl od uplaceného úředníka západně od Rozvadova představují pro svoji zemi primární bezpečnostní riziko.

Tento stát ale nemá být jejich, má být v první řadě náš - nás občanů. Žádné opatření není samospasitelné, každé lze nějak obejít a jistě by bylo na místě konat paralelně kroky v různých oblastech, aby se dosáhlo kýženého cíle. Tímto kýženým cílem nesmí být nic jiného, než to, abychom naši zemi konečně vymanili z postkomunistických poměrů.

Zde bych se rád omezil na otázku financování politických stran a to ve třech rovinách. První z nich je příjem politických stran plynoucí od jejich sponzorů. Navrhuji povolit pouze sponzorování od fyzických osob a toto omezit shora např. 100 tisíci Kč ročně. Jiné sponzorování navrhuji prostě zakázat. K čemu je pro občana dobré, když jej politická strana přesvědčuje o blahodárnosti svého programu a o genialitě svých vůdců stejným způsobem a se stejnou všudypřítomnou reklamní agresivitou, jako to činí s propagací svého produktu automobilka nebo pivovar? Hlavní ale je, že politická strana má zastupovat zájem široké veřejnosti, nikoli několika sponzorů, kteří „si ji koupí". Tomuto ideálu je třeba přizpůsobit zákonné mantinely. Dokud takové jednání bude legální, budou i příslušné tendence hojné. Nedělám si iluze, že lze takové nežádoucí uplácení (protože o nic jiného se nejedná) zcela vymýtit - je z něj ale třeba udělat místo normy stíhaný exces.

Dále bych navrhoval omezit politickým stranám státní příspěvek za získané hlasy ve volbách. Důvod je tentýž jako výše. Není důvod, aby politická strana měla být daňovými poplatníky podporovaná ve své rozmařilosti při reklamě na svůj program a na své leadry. Jen to svádí k tomu, aby místo propagace podstaty věci - tedy souboje idejí - útočila na city, či v horším případě na nejnižší pudy voliče. Je sice smutné i odsouzeníhodné, když volič takovému útoku podlehne, ale běda tomu, z koho pohoršení pochází. A příležitost dělá zloděje. Proč bychom měli ze svých daní takovou příležitost financovat?

Kromě výše zmíněného nešvaru - sloupové politiky - musím vzpomenout ještě jeden politický hřích První republiky. Je jím ovládání poslanců jejich politickými stranami. Nejmarkantnějším projevem tohoto jevu byly bianco podepsané rezignační dopisy, které byli poslanci nuceni předem složit k rukám předsednictev svých stran. Proti tomu jsme našli obranu - poslanec může platně složit mandát pouze osobně ve sněmovně... Nicméně je to málo. Princip zakotvený v Ústavě praví, že mandát je osobní - patří poslanci, nikoli straně. A je to princip nanejvýš správný. Potíž spočívá v tom, že si Ústava stanoví princip, ale řada doprovodných podmínek jde spíše proti němu. V první řadě se jedná o financování. Vždyť státní příspěvek za získaný mandát náleží dnes straně, za kterou poslanec kandidoval. Jaký to má důsledek? Vzpomeňme Unii svobody v roce 1998 a TOP 09 dnes. Takový poslanec, který se rozejde se svojí stranou, je přímo puzen k tomu, aby využil první přiležitosti vyvolat předčasné volby v co nejkratším termínu, i kdyby měla být ignorována či přímo porušena Ústava. On totiž přichází o prostředky na svoji politickou činnost, a pokud v ní hodlá pokračovat, je v jeho nejvlastnějším zájmu opět státní příspěvek za svůj mandát nasměrovat tam, kde bude využit na jeho podporu. Proto by bylo jen správné - a napomáhající většímu příklonu k ústavnímu principu osobního mandátu -, aby státní příspěvek na mandát byl vyplácen přímo příslušnému poslanci a on sám nechť rozhodne, kam jej případně přesune. Je to však příspěvek primárně na jeho politickou činnost. A opět dle Ústavy - primární je Parlament, politické strany jsou sekundární. Politická strana nemá být (spolu)majitelkou státu. Politická strana má být sdružením těch, kteří podporují politiku svého poslaneckého klubu. Vždyť jen srovnejme, jakou silou mandátu kdo disponuje! I člen obecního zastupitelstva ve větším městě mohl ve volbách obdržet třeba 15 tisíc hlasů a tak má daleko silnější mandát, než předseda i té nejpočetnější politické strany v naší zemi. A co teprve poslanec! Ten je přeci primárně zástupcem svých voličů, nikoli politické strany, za kterou kandidoval. Tento ústavní pohled také koresponduje se správnou odpovědí na otázku, kdo má větší nárok cítit se legitimním správce této země. Ale ani on, a tím bych rád skončil, není jejím vlastníkem a má odpovědnost předat ji v lepším stavu, než v jakém ji převzal.

 

Brno 24. srpna 2009

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz