PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.01.2011

Autor: Jan Kubalčík

Klausovci a paradox národního zájmu

Klíčovým tématem konzervatismu v naší zemi je dnes zahraniční a bezpečnostní politika


Rád bych dnes navázal na svůj článek Quo vadis, konzervativní pravice? (KL 09/2010), a to polemikou s textem Adama B. Bartoše (dále jen ABB) Proti novému světovému řádu (KL 10/2010). Explicitním pojítkem obou mých textů je zejména samotný závěr, kde o konzervativním hnutí v naší zemi píšu: „Žádné jednotné hnutí neexistuje a máme hnutí dvě. To je náš aktuální stav. Neformálním vůdcem (možná lze říci, že čím dál víc jde spíše pouze o symbol...) jednoho z nich je Václav Klaus. Domnívám se, že se uvnitř tohoto hnutí nachází opravdu mnoho skutečných konzervativců, kteří jsou uhranuti Václavem Klausem, tímto Sarumanem české pravice, a jeho proroky. Obávám se, že protijed se bude hledat obtížně a není to krátkodobý úkol a to tím spíš, že klausovské hnutí, které je přímým dědicem Edvarda Beneše, je dnes navíc neskonale viditelnější i úspěšnější než to druhé. Dovolím si již ponechat na čtenářích, aby sami zvážili, proč tomu tak je, zda je to dobře, zda je na místě se s tím smířit a v neposlední řadě nakolik oprávněně je nazýváno konzervativním.". Byl to totiž právě Václav Klaus, který se právě o uvedeném textu ABB vyjádřil velmi pochvalně.

 

Who is who?

Spolu s názory ABB bych mohl vzít i teze Petra Hájka - ale k nim (obsaženým v knize Smrt ve středu) jsem se již vyjádřil (KL 4/2009) a nechci se opakovat. Oba jmenovaní jsou však typickými reprezentanty obdivovatelů současného českého prezidenta (ABB: „V České republice přitom dřímá ohromný potenciál k jakémusi organizovanému odporu. Na rozdíl od jiných zemí máme ve funkci hlavy státu člověka, který si je výše popsaných nebezpečí dobře vědom a aktivně proti nim vystupuje.... prezident agendu nového světového řádu vnímá a snaží se proti ní bojovat. Najde posluchače?") - a zároveň těmi, kteří sami sebe označují za konzervativce a (mimo jiné) akcentují „národní zájem" či rovnou „český zájem" (ABB: „Teď jde o to, kdo s obhajobou českých zájmů přijde dříve. Jistě by bylo pro konzervativce ponižující, kdyby boj za zachování národní svébytnosti, toto novodobé národní probuzení, odstartovaly jiné složky politického spektra a konzervativci se k tomuto hnutí pouze připojili.").

Budu proto v tomto textu o takto smýšlejících lidech hovořit (s vědomím zjednodušení, kterého se tím dopouštím) jako o „klausovcích".

Pro toto hnutí (asi je na místě ujistit, že nehovořím o žádné formalizované struktuře...) není naše přináležitost k Západu příliš důležitá - resp., možná přesněji, klausovci si nelámou hlavu s takovou zahraniční a bezpečnostní politikou, která by implikovala (pro začátek) „orientaci více azimutů" (ABB: „Konzervatismus není odsuzování Ruska a všeho, co je z Východu a opěvování Západu."). Vždyť s Ruskem můžeme, má-me, měli bychom či dokonce musíme rozvíjet vztahy ve stejném rozsahu a kvalitě, jako s ostatními státy - je to prostě v našem zájmu, neboť Rusko je či má být našim minimálně standardním partnerem a je to dnes stát jako každý jiný - dávno ne už ten zlý a špatný Sovětský svaz, atd. atp ... ABB píše přímo: „Je čas uvažovat v jiných souvislostech, než v primitivním antikomunismu a strachu z Ruska.". Každý názor, který takový přístup odmítá, pak klausovci prostě označí za rusofobní, bojující staré bitvy, či podobně (ABB, byť explicitně k mírně odlišnému tématu: „Nepřítelem konzervatismu není levice, jak ji dnes známe. Nejsou jím komunisté, takže různé antikomunistické struny rozeznívané některými malými konzervativními stranami působí téměř směšně - neprohlédli totiž, že skutečný boj se odehrává někde jinde a oni bojují dávno prohrané bitvy."). Klausovci jsou však tím méně konzervativci a tím méně hájí naše zájmy, kterými se zaklínají, čím více zabředávají do této „východní bažiny". Taková tvrzení jistě nelze ponechat jen tak ve vzduchoprázdnu - je nezbytné je obhájit.

Dovolím si připomenout ještě jeden úryvek ze svého prvně jmenovaného textu: „Úspěšná konzervativní politika musí být z hlediska programu postavena na třech pilířích: ekonomické otázky, morální a etické otázky, zahraniční a bezpečnostní politika.". Naznačil jsem také, že posledně jmenovaná oblast je pro současný český konzervatismus klíčová.

 

Zahraniční vzory

Je třeba také rozvážit přístup k Rusku v rámci některých konzervativních proudů mimo naši vlast. Zejména američtí konzervativci mají ve svém středu řadu výrazných představitelů, kteří současné Rusko vnímají relativně smířlivě a výrazně inklinují k izolacionismu. Tuto skutečnost pochopitelně klausovci náležitě argumentačně zhodnocují a snaží se být takovým americkým politikům „blízko" (např. v roce 2006 byl Ron Paul v Praze na pozvání Václava Klause, zaštiťování se názory Pata Buchanana v rámci diskuse o ruské invazi do Gruzie v roce 2008, atp.). Tím se však dostávají do velmi obtížně udržitelné posice. I zmínění američtí konzervativci operují národním zájmem - americkým národním zájmem. Klausovci by však jistě, stejně jako já, podepsali tvrzení, že ne každý americký zájem musí být také nutně zájmem naším (ABB: „Konzervatismus neznamená naivní podporu USA, ať Spojené státy učiní cokoli.").

Spojené státy si nesporně svůj izolacionismus (či prioritizování pacifického prostoru) mohou dovolit a možná je taková strategie dokonce skutečně v jejich národním zájmu. V každém případě jim nehrozí (alespoň krátkodobě jistě ne) žádné nebezpečí, pokud se k takové politice rozhodnou. Ti, kteří takovou orientaci propagují, argumentují např. nákladností ne izolacio-nistické zahraniční politiky, nebo tím, že nebudou-li USA sehrávat roli „světového četníka", ubudou důvody nenávisti vůči nim a tím se zvýší americká bezpečnost. Argumentů je jistě víc, možná i podstatnějších. Já bych si však dovolil zůstat zcela stranou takové diskuse. To, na co zde chci poukázat je, že příklon zahraniční politiky Spojených států k izolacionismu a jejich vstřícná politika k Rusku je v přímém rozporu se zájmy naší vlastní země - v zájmu, kterým se právě klausovci tolik ohánějí a zároveň se svůj konzervatismus často pokoušejí verbálně opřít právě o ten proud amerických konzervativců, který je více či méně izolacionistický.

My si ale takový luxus zkrátka dovolit nemůžeme, neboť každá chyba v té-to oblasti likviduje v krátké době všechny ostatní varianty. Zatímco přístup k imigraci se v Evropě mění, Bratislava zahájila diskusi o opuštění eura, ve státech EU je různě upravena otázka potratů a pro-life organizace mohou vést své kampaně, obhájci svobodného trhu mají své think-tanky i politické strany... tedy zatímco se navzdory politické korektnosti (která už je sama celkem dobře rozpoznána, pojmenována a tím je její hlavní kouzlo zlomeno...) vede o otázkách ekonomických a morálních a etických více či méně otevřená diskuse (ve které jsou dnes, pohříchu, konzervativci stále v defenzivě - ale to je jiná diskuse), odklonem od Západu toto vše s jistotou končí. Udržení naší sounáležitosti se Západem je nutnou podmínkou k tomu, abychom my konzervativci mohli společenství svobodně přesvědčovat o nutnosti svobodného tržního hospodářství a morálně-etických pravdách, ke kterým jsme dospěli.

 

Nic hodnotného není jednoduché

Nyní tedy považuji za jasné, že ze zmíněných tří složek - pilířů potenciálně úspěšné konzervativní politiky - je dnes a tady tou nejpodstatnější složka bezpečnostní a zahraniční politiky a to v tom smyslu, že naším hlavním cílem musí být energická péče o Západ, o restauraci, udržení a rozvoj jím nahlédnutých hodnot, a stálá obhajoba naší sounáležitosti s ním.

Snad bych se ještě vyjádřil k možným námitkám. Ano, i otázka ekonomické svobody může naše společenství rozvrátit a znemožnit nám tak uplatňování našich svobod - vždyť státní bankrot a celkový rozvrat jako důsledek hospodářského krachu téměř jistě implikuje výrazné sociální nepokoje a nebývale zvyšuje pravděpodobnost, že se moci chopí nějaká populistická autoritativní síla...

Podobně téma morální a etické může být fatální - chyby v našem hodnocení otázek imigrace s ohledem na kulturu, odkud imigranti přicházejí, v souvislosti s naší demografickou implozí, mohou pro nás také být a možná i budou zničující. Proto jistě nelze ani před jednou z oblastí zavírat oči, nelze všechnu energii vrhnout jedním směrem. Ano, je to velmi komplikované - ale dosažení žádného skutečně hodnotného cíle není jednoduché a jeho dosažení vyžaduje prokázání mnoha ctností. Nicméně největší riziko je přesto spojeno s naším odklonem od Západu, a to proto, že pro nás není žádná „střední cesta". Jako součást Západu asi nikdy nebudeme hrát první housle, ale můžeme být slyšeni úměrně svému významu. V jakémkoli jiném kontextu jsme automaticky zcela bezvýznamnou gubernií.

Je tu ještě jeden podstatný rozdíl: otázky ekonomiky a morálky jsou v jistém slova smyslu nezáludné a samy o sobě nemají žádný jiný zdroj, než nás samé. To my se zadlužujeme, to my sami nemáme děti a zabíjíme ty nenarozené. Z těchto dvou oblastí nepřichází podstatný klam, který by nebylo možné odvodit z více či méně běžně přístupné zkušenosti (např. z touhy po zisku za každou cenu). Zato otázky bezpečnostní a zahraniční politiky je naopak nutno uvažovat v souvislosti s cílenou propagandou a záměrným podáváním zcela lživých informací, které mají dopad i (a někdy zejména) v ekonomické oblasti a/nebo otázkách praktické morálky.

Ti, kterých se v těchto souvislostech máme obávat, nejsou primárně tajemní proponenti „nového světového řádu", jimž lze v argumentaci (při dostatečné míře fantazie, výběru některých faktů a naopak potlačení jiných...) připsat odpovědnost za každou špatnost, kterou na světě najdeme. (Tím nechci říct, že žádná taková hrozba zcela jistě vůbec neexistuje - jen že její význam je relativně podružný.) Půjdeme-li tímto směrem, na hrozby prvořadého významu (jak asi funguje česká obdoba WSI?) nám nezbude čas ani energie. Pokud by naše prostředky byly neomezené, nebo alespoň tak velké, abychom mohli čelit více závažným rizikům současně (jako je tomu v případě USA), nebyla by správná prioritizace tak klíčová. V reálném světě, s našimi omezenými zdroji, nám však případná orientace na podružný či dokonce chybný cíl znemožní efektivně čelit skutečně vážné hrozbě. V názvu prvního textu na toto téma jsem se ptal: Quo vadis? - nyní se ptám: Cui bono?