PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.12.2008

Autor: Jan Kubalčík

Kladné zpětné vazby

Možnosti, jak se pokusit zvrátit jednou nastartované neblahé trendy...


Nebudu nic definovat, dám příklad. Když nesete na tácku šálek kávy a zatřese se vám ruka, začnete na to, že ten šálek nesete, myslet. Do toho okamžiku jste třeba mysleli na něco úplně jiného. Toto soustředění způsobí, že se vaše ruka bude třást víc, nikoli míň než před tím. Čím víc se ruka třese, tím větší soustředění, čím větší soustředění, tím víc se ruka třese. To je kladná zpětná vazba.

Jednu takovou pěknou kladnou zpětnou vazbu jsme si jako Západ vyrobili (tedy přímo nás se to ještě až tak netýká...) multikulturalismem - jmenovitě rezignací na požadavek přizpůsobení přišedších migrantů našim politickým hodnotám. Čím víc jich je, tím více se jim uhýbá a čím více se jim uhýbá, tím víc jich je.

Druhá pěkná kladná zpětná vazba už je i naše (a částečně souvisí s tou první...). Je to štědrý sociální systém. Čím štědřejší je, tím více má klientů (viz např. Ch. Murray: Příliš mnoho dobra - Americká sociální politika 1950 - 1980, česky SLON, Občanský institut, 1998). Čím víc má klientů, tím štědřejší je.

Mechanismem obou předchozích příkladů je princip „jeden člověk = jeden hlas". Nedávno uplynulé krajské volby k nám zanášejí (resp. roztáčejí další kolo...) další kladnou zpětnou vazbu, jejíž mechanismus je odlišný. Spějeme k další, vyšší úrovni „marketingokracie" (viz J. Mlejnek jr.: Zvládnutý politický marketing přinesl ČSSD navíc 750 tisíc hlasů, iDnes, 20. října 2008). Jednu zpětnou vazbu tohoto typu u nás máme velmi dlouho, je zažitá a funkční. Jejím principem jsou předvolební průzkumy. Volič si vybírá tu stranu, o které se v novinách píše, že by mohla překonat 5% a 5% může prakticky překonat jen ta strana, o které se píše v novinách. Za jiný konec to chytila ČSSD, když zaplatila americkou PR agenturu. Muselo to stát fůru peněz a pozvedlo to znovu míru demagogie (jeden z plakátů ukazoval maminku s malým dítětem v náručí, k tomu nápis „Minule jsem nešla volit. Pak nám všechno zdražili."...). Zabralo to. Jistě nikoli samo o sobě, ale zabralo. Ostatní se budou muset příště zachovat obdobně, jinak nebudou mít šanci. Tím se opět zvýší váha samotných peněz v procesu politického rozhodování a sníží se, už dnes tak malá, váha myšlenek. Politické strany budou potřebovat hodně peněz, ještě víc než dnes. Čím víc jich potřebují, tím víc musí sloužit svým chlebodárcům, aby je dostaly. Čím víc slouží svým chlebodárcům, tím méně slouží občanům a tím víc musí občany demagogicky masírovat, aby získaly jejich hlas. Čím účinnější masáž potřebují vyprodukovat, tím více peněz potřebují k zaplacení profesionálních masérů.

Takovou obecnou kladnou zpětnou vazbou zastřešující výše uvedené je, že čím více moci takto současní hráči mají, tím menší je šance na nějakou změnu. Čím menší je šance na nějakou změnu, tím více si mocní dovolí, neboť nemají důvod obávat se konkurence. Jejich rostoucí bezohlednost je pak, v takto nastaveném systému, odměněna ještě větší porcí moci.

Jedním z „řešení" je ekonomický a/nebo společenský krach, bankrot, chaos, bída. Ano, půjde-li to takhle dál, když politický mainstream bude dál odmítat zabývat se tím, co lidi skutečně pálí, jednoho krásného dne prostě ti, kteří vnímají multikulturalismus jako vážné ohrožení, zvolí nějakého toho Stalina nebo Hitlera. Půjde-li to takhle dál, produktivní lidé pod neúnosnou daňovou zátěží odejdou jinam, nebo se prostě podvolí a stoupnou si také do fronty. Děti se nerodí už dnes. Pak nebude na důchody, nebude na podpory, nebude na nic... Půjde-li to takhle dál, prakticky nikdo nebude politickou reprezentaci považovat skutečně za svou. Nemá smysl se na tomto místě rozepisovat o dnešní míře desiluse z politiky, ale může to být ještě horší, ne že ne. Možnost udržet to „dokud to jde" marketingem má určitě své meze - „Všechny lidi lze klamat po určitý čas, některé lidi lze klamat po všechen čas, ale nelze klamat všechny lidi po všechen čas!" (A. Lincoln). No a pak to zkrátka praskne. Prostě revoluce. Ti, kteří k ní míří, se radují, neboť jsou to oni, pro které platí, že „čím hůř, tím líp".

Druhým řešením je reforma. Ta je však přes stávající mocné neprosaditelná. Aby vůbec měli možnost věci ovlivnit ti, kteří mají reformní a nikoli revoluční choutky, aby případně i současní mocní byli alespoň nějak motivovaní ke skutečným reformním krokům, chtělo by to pár jiných zpětných vazeb.

Jednou z možností je zvýšit váhu volebního hlasu rodičům dětí (rozšířit volební právo na děti s tím, že do jejich plnoletosti za ně volí jejich rodiče...). Napsáno toho bylo na toto téma už dost, ale nikde jsem nezaznamenal vážný protiargument, proč by to nemělo fungovat takto: čím větší váhu hlas rodičů má, tím více se o jejich hlas budou politici ucházet a tím víc budou pro podporu rodin dělat. Čím víc budou politici pro rodinu dělat, tím rodin bude víc a budou mít víc dětí. Tím víc to bude hlasů a tím víc se o ně budou politici ucházet. Třešničkou na dortu může být, že ten, kdo zakládá rodinu a vychovává děti, je přece jen o něco zodpovědnější, než průměr - proto od takových voličů budou pocházet zodpovědnější očekávání vůči jimi volené politické reprezentaci a nikoli poptávka po pustém populismu...

Další příležitostí je v zavedení dvoukolového poměrného systému (do Poslanecké sněmovny Parlamentu, do zastupitelstev krajů,...) - vol v prvním kole kterou stranu chceš, ve druhém pak vybírej už jen z těch, které prvním kolem prošly. Takto zcela mizí tak dlouho sugerovaný „strach z toho, že můj hlas propadne". Čím menší bude „sankce" za volbu dnes volebně malých stran, tím spíše se k nim náležitě politicky orientovaní voliči ve volbách přikloní. Čím víc jich to dnes udělá, tím víc bude taková strana připadat ostatním volitelná zítra. Přinese to jednak naději na změnu, ale hlavně konkurenci stávajícím mocným, což by je mohlo účinně motivovat k tomu udělat také občas něco pro občany.

Dobrým - a pevně věřím, že v důsledku úsporným - krokem by také mohlo být distribuování 100 Kč a volebních lístků, s kterými by nebylo možné volit (třeba by tam byl barevný pruh... prostě aby si volič mohl v klidu rozmyslet, komu dá hlas...) každému oprávněnému voliči. Volič by si pak za těchto 100 Kč ve volební místnosti „koupil" své skutečné volební lístky (tím mimochodem také elegantně eliminujeme vykuky, kteří „vykoupí" od voliče předem všechny jeho volební lístky kromě jednoho jediného...). Čím menší bude pravděpodobnost, že pouze po sociálních dávkách bažící voliči přijdou k volbám, tím méně se jim budou politici podbízet. Čím méně se budou politici podbízet takto nezodpovědným voličům, tím méně bude populismu. „Příležitost dělá zloděje", nebude-li dostatečná populistická nabídka, nebude ji možno ani volit.

Stejně tak by bylo velmi prospěšné zbavit volebního práva každého, kdo spáchal jakýkoli úmyslný trestný čin - a to buď na nějakou omezenou, ale dostatečně dlouhou dobu, nebo prostě na doživotí. Kdo zákon nerespektuje, nechť neovlivňuje jeho tvorbu. Tím bychom opět oslabili váhu „neodpovědných" hlasů...

Naopak posílili bychom váhu „odpovědných" hlasů, kdybychom konečně (na kolikátý pokus už vlastně?) impementovali to, co je dávno jinde s úspěchem vyzkoušeno - korespondenční volbu, s tím, že by se tento stát měl konečně čelem postavit k exilu a vrátit zadržovaná občanství (a majetky... ale to je jiné téma...). Na zvážení je v tomto kontextu samozřejmě i volba elektronická. I když je to spekulace (podobně jako v případě rodičů dětí...), dá se předpokládat, že v průměru budou ti, kteří (např.) dojíždí daleko za prací a je pro ně třeba problematické se vracet domů na volby (nebo letět přes půl kontinentu na českou ambasádu...), tedy že tito budou odpovědnějšími voliči, než doma sedící nezaměstnaní... a opět lze předpokládat, že očekávání těchto voličů vzhledem k jimi voleným politikům budou populismu prostá. V tomto kontextu zpětných vazeb skvělá nezávislost občanů ČR dlouhodobě žijících v zahraničí na tom, co zrovna naslibuje ta která česká politická garnitura, by pak mohla být přímo hojivým balzámem (kterého je však, žel Bohu, jako šafránu...). V této souvislosti si pak nemohu odpustit pro mě zcela absurdní citát Václava Klause: „Já jsem nesmírně konzervativní (sic!!! pozn. aut.) člověk a korespondenční volbu považuji za technicky i organizačně docela riskantní krok, kterému moc nevěřím a který bych ani sám nechtěl nikdy organizovat ani podstoupit. Volby jsou natolik vážnou věcí, že si na ni každý člověk čas udělat má a má obětovat sám sebe, aby se k té volební urně dostavil a aby tam fyzicky, on sám, vhodil volební lístek." (Zdroj: zde.)

No a v neposlední řadě je třeba narušit úzkou finanční napojenost politických stran na jejich chlebodárce změnou zákona o jejich financování. Takové návrhy byly předkládány v roce 1993. Je na místě tyto pokusy oprášit. Nabízejí se nejméně dvě možnosti. Ve zmíněných návrzích se zakazuje, aby byly politické strany sponzorovány státními podniky či jen podniky se státní majetkovou účastí. To je jistě správné. Na místě by však bylo rozšíření o striktní zákaz sponzoringu ze strany podniků, které jen obdrží jakoukoli veřejnou zakázku. Je jasné, že by bylo obtížné konstruovat konkrétní znění zákona tak, aby nebylo snadné jej prostě obejít... nicméně zcela jistě by se podařilo přímou neblahou kladnou zpětnou vazbu alespoň řádně zkomplikovat... Druhou možností je dary politickým stranám ze strany komerčních subjektů rázně omezit či dokonce zcela obecně vyloučit a nahradit tento způsob financování možností daňové asignace ze strany občanů. Ano, to je ošemetný princip a já jsem rozhodně pro obecně nízké daně s tím, že každý pak má mít co největší svobodu se svými prostředky po zdanění učinit co je mu libo. Na druhé straně dobrovolně(?) ze své svobody ukrajujeme, abychom z našich daní financovali armádu, policii, soudy... a děláme tak po úvaze, že se nám toto umenšení naší svobody v konečném důsledku vyplatí. Je to vždy na úvaze, čeho se vzdát, za jakých okolností a co za to získáme. Poněkud se obávám, že současný systém generuje stav, kdy jsou současné parlamentní politické strany pevně přesvědčeny, že stát je jejich - dohodí-li svým sponzorům dost veřejných kšeftů, mají vystaráno: za ty peníze už agentury voličům vtlučou do hlav co bude potřeba. Ale to jsou také peníze z daní! Jsem přesvědčen, že možností asignace by se velmi ušetřilo a daný palčivý problém by byl alespoň částečně zmírněn.

Vše zde řečené je více-méně formálního charakteru. Také se raději bavím o obsahu. Avšak obsah a forma jsou dvě kola jednoho bicyklu. Naši dnešní mocní reprezentují mizerný obsah a udržují taková pravidla, aby se s tím prakticky nedalo téměř nic dělat. Určitě je na místě rozvíjet myšlenky, jak a co dělat. „Budování, obnovování nebo reformování státu patří mezi praktické činnosti, které si nelze osvojit z krátké zkušenosti. Vyžaduje zkušenost mnohem větší než může za celý svůj život získat i ten nejchytřejší a nejpozornější člověk. Moudré směřování jakékoli reformy proto vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé." (Viktor Dobal). Ale určitě není na škodu zkoušet všechny cesty, jak dobré prosazovat, resp. jak vůbec mít tu možnost. Tou nejpřímější cestou je přesvědčit oponenta v diskusi. Jenže co když není žádná šance, aby k diskusi došlo, neboť oponent o ni nestojí, protože primárně sleduje jiné cíle? To pak vede k úvahám o cestě druhé, tedy jak změnit onu formu.

Samozřejmě že nikdo ze stávajících mocných nic z výše uvedeného nechce. A také není záruka, že když už se k příslušnému rozhodování dostane někdo „nový", poctivě se pokusí takové věci prosadit. Záruka není, ale alespoň možnost ano. To je přece jenom rozdíl od současné beznaděje.

Požehnané Vánoce a Boží požehnání v celém roce 2009!

 

19. prosince 2008

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz