PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.03.2011

Autor: Jan Kubalčík

Kdo je tady zrádce?

Reakce na text „Bátora a národní pospolitost“


Kolega Vlastimil Podracký (dále jen Autor) ve svém textu „Bátora a národní pospolitost" opět představil své kmenové vnímání národa a to, že spolu se slovenským presidentem Gašparovičem „myslí národně a cítí sociálně". Přítom se zdá, že každého, kdo s ním toto úzké pojetí nesdílí, je patrně kosmopolitou (což má být velmi příkrý odsudek, aby bylo jasno). Považte přitom: zlí kosmopolité se krvelačně vrhli na pana Bátoru až tak, že se jej musel zastat pan president! A to vše proto, že má „raději národní pospolitost, než občanskou společnost". K případu pana Bátory jsem se již vyjádřil jinde a vracet se k tomu nebudu. Smyslem tohoto textu je polemika s Autorem. Než ji však zahájím, rád bych poukázal na něco, čemu se zde dále věnovat nehodlám. Vedle „národní pospolitosti" a „občanské společnosti" stojí „politický národ". Bylo by jistě zajímavé se zamyslet nad všemi těmito pojmy a jejich vzájemnými vztahy.

S Autorem se jistě shodnu na tom, že národní pospolitost a občanská společnost se nevylučují. Hned další tvrzení Autora je však více než sporné: „...národní pospolitost se v krajním případě bez občanské společnosti obejde (třeba ve feudálním systému, v totalitním nebo diktátorském režimu), ale obejde se občanská společnost bez národní pospolitosti? Domnívám se, že ne.". Uvnitř jedné občanské společnosti přece může koexistovat více národních pospolitostí. Podstatné je aby všechny uznávaly jeden právní řád vycházející z jednoho civilizačního zdroje. Feudální systém je nesmyslný příklad už proto, že národy v dnešním slova smyslu v dané době neexistovaly (tedy pokud se oprostíme od romantizujících představ). Pokud bychom však vzali např. 19. století v českých zemích, pak národní pospolitost vzkvétala tím více, čím větší koláč si z občanského principu ukousla. Naopak totalitní nebo diktátorské režimy jsou skvělým příkladem - toho, kam národní pospolitost, pokud se zbaví občanské společnosti, může vést.

Když Autor píše, že: „Můžeme se asi poněkud přít o význam výrazu „národní pospolitost", protože může být míněn na etnickém nebo kulturním principu nebo zcela ve shodě s občanským principem.", zamlžuje pojmy a komplikuje diskusi. Není smyslem tohoto textu uvádět to na pravou míru. Nicméně národy a jejich národní pospolitosti existují. Může být, že takové společenství má „svůj stát", ale mít jej také nemusí (Kurdové). Když svůj stát nemá, žijí příslušníci takové národní pospolitosti ve státech spolu s jinými národními pospolitostmi. Totéž se samozřejmě může stát národní pospolitosti, která „svůj stát" má (Maďarsko). Čili příslušníci jednoho národa mohou teoreticky žít zároveň jako otroci i občané. Jsem přesvědčen, že největší odliv - emigrace bude z místa, kde panuje otroctví do místa, kde panuje občanský princip (přičemž tento princip, i když to terminologicky nesedí, v zásadě panuje i v dnešních konstitučních monarchiích...). Když takový otrok svým otrokářům prchá, jistě bude preferovat přidružit se k občanům své národní pospolitosti. Ale jeho hlavním motivem je zbavit se otroctví a stát se občanem. Ostatně naši vlastní emigranti, kteří za hranicemi ČSSR žádnou národní pospolitost neměli k disposici, by mohli vyprávět. To je mimo jiné také poznámkou k otázce, zda se občanská společnost obejde bez národní pospolitosti. Stali se snad z našich emigrantů příslušníci národních pospolitostí v zemích, které jim poskytly azyl? Nikoli. Přesto však mohli být a také byli (nebo jsou) plnoprávnými občany těchto zemí a žili svými občanskými životy v tamních občanských společnostech.

Jistě se může stát, že etnicky velmi blízká společenství se poněkud kulturně rozejdou a na základě těchto kulturních rozdílů založí více národních pospolitostí. Inklinace k občanskému principu přitom samozřejmě vychází z jistých kulturních, předpolitických předpokladů. Podstatné na tom však je, že dáme-li „národní pospolitosti" takový význam, že je „zcela ve shodě s občanským principem", pak zbytek autorova článku nedává žádný smysl. Je třeba udržet pojmovou distinkci. Ano, můžeme říct, že Frodo je hobit a že se chová mravně. „Být hobit" a „chovat se mravně" se prostě nevylučuje a obojí lze nalézt u téhož jedince. Ale že „někdo je hobit zcela v souladu s tím, že je mravný" je zjevný nesmysl. Analogicky: národní pospolitost a občanská společnost se nevylučují (Welšané jsou národní pospolitostí a součástí britské občanské společnosti), ale národní pospolitost míněná „zcela ve shodě s občanským principem" je spíše nonsense. Připusťme však, že může existovat společenství, pro které občanská společnost s národní pospolitostí tak splývá, že nelze rozlišit, kde končí jedno a začíná druhé, tedy že občanský princip se stal (např.) prostřednictvím kultury součástí něčeho, o čem bychom mohli hovořit jako o „národním charakteru" (nějakou takovou situaci měl možná Autor na mysli...). Já si nemyslím, že je to možné, neboť každé společenství může o svoje dobra (a mezi dobra občanská společnost rozhodně patří) přijít velmi rychle. To se však o „národním charakteru", měnícím se velmi pozvolna, pokud vůbec, rozhodně říct nedá. Přesto však připusťme, že takové společenství může existovat. Pak ovšem postrádá smysl dávat přednost jednomu před druhým a celá polemika se rozpadá, neboť přichází o své téma.

V dalším Autor pojímá občanskou společnost zjevně instrumentálně až vulgárně. Neuvědomuje si, že daleko podstatnější, než to, že „k národu se potom hlásí všichni bez ohledu na náboženství nebo politickou příslušnost", je, zda se bez ohledu na náboženství nebo politickou příslušnost všichni bez rozdílu hlásí k Ústavě - tedy obecně k právnímu řádu, k vládě zákona. Ten zákon přitom nevyrůstá ze žádného (dnešního) národa, ale z antiky umravněné křesťanstvím. To je také pravý důvod nezačlěnění Muslimů v západní Evropě. To, že se nezačlenili do národní pospolitosti je zcela vedlejší - podstatné je, že se nezačlěnili do občanské společnosti: odmítají vládu (našeho) zákona. Občanská společnost je mnohem víc, než jak si ji Autor zjednodušil a tím zkarikoval - totiž na „obyčejnou slušnost a občanské chování". Občanská společnost znamená kromě toho a hlavně zaručené svobody, rovnost před zákonem a ochranu menšin před zvůlí většiny (přesněji řečeno občanská společnost k tomu všemu velmi významně přispívá). Taková národní pospolitost nezkrocená občanskou společností sice může vykazovat nadstandardní prvky solidarity uvnitř, ale bude tolerovat svobodu sdružování pro ty, kteří patřičné nadšení pro onen národní ideál nebudou sdílet? Budou mít příslušníci národnostní menšiny zaručenu rovnost před zákonem? Tvrdím, že ji budou mít do té míry, do které ona národní pospolitost bude moderována právě občanskou společností - tedy, jak již bylo výše naznačeno, že národní pospolitost utržená ze řetězu občanské společnosti skutečně k nějaké formě autoritativního, diktátorského, či dokonce totalitního režimu přirozeně inklinuje.

Tuto inklinaci dokládá sám Autor, když píše: „Internacionalista a univerzalista potom nebrání zájmy vlastní skupiny či národa a stává se v mnohých případech zrádcem, i když se chová slušně, nestranně a humánně.". Tohle už totiž zní jako skrytá(?) výhrůžka: i když budeš individuálně mravný, můžeš být označen za zrádce (a patrně s tebou také po zásluze zatočíme...), nebudeš-li skákat, jak národ píská. Takový Maďar na Slovensku je podle Autora povinen následovat jakoukoli hanebnost, kterou nějaký budapešťský lídr případně nalinkuje. Jinak je to zrádce. A protože většina Maďarů nejsou zrádci, bylo by pro Slováky nejprospěšnější je ze Slovenska rovnou vyhnat, protože je přece jasné, že se dříve či později obrátí proti jejich „národnímu zájmu". Opět se vrátím k jedné z Autorem předložených možností národní pospolitosti, míněné „zcela ve shodě s občanským principem". Taková národní pospolitost by nikdy nemohla postupovat, jak Autor naznačuje, neboť vláda zákona a rovnost před ním minimalizuje pravděpodobnost, že člověk individuálně mravný bude stíhán (či dokonce odsouzen) jako (vlasti)zrádce. I když je totiž dané společenství případně mono-národnostní, pak je-li zároveň občanskou společností, pak (národnostně) netřeští, vyvažuje zájmy a uznává právo na výhradu svědomí. Tím se však samozřejmě neříká, že snad máme být laxní vůči tomu, když nás někdo vydává všanc nepřiteli. Otázkou však je, co je kritériem správného postupu - jak odhadujeme či poznáváme hranici mezi správným a chybným.

Podle Autora rozhoduje o tom, co je krásné, mravné a pravdivé, otázka, zda to prospívá či neprospívá „národnímu zájmu". Jiní si zase mysleli, že krásné, mravné a pravdivé je to, co prospívá vítězství předvoje proletariátu - a konzistentně s tímto názorem označili za zrádce každého, kdo takový zájem dělnické třídy nectil. Slíbil jsem sice, že se nebudu vracet k panu Bátorovi, ale okrajově musím. Nevím totiž, jak on by případně rozvedl svoji přednost, kterou dává národní pospolitosti před občanskou společností. Vím však nyní, jak to učinil Autor - a právě z obavy před takovými závěry jasně preferuji občanskou společnost. Věřím, že tak činí všichni, kteří milují svobodu a jsou skutečnými vlastenci - tedy přejí svobodu příslušníkům svého vlastního národa i všem ostatním, ať již s nimi sdílí jedno území či nikoli. Zdaří-li se ta nesamozřejmá skvělá věc, že budu moci žít jako občan mezi svými, budu velmi rád. Pokud by však setrvání ve své národní pospolitosti znamenalo degradaci, veškerá naděje, že se během mého života podaří stav zlepšit, pohasla a já to náhodou přežil, budu radši jako občan žít někde jinde.