PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.06.2013

Autor: Vlastimil Podracký

Kazajka ctnosti

Několik postřehů k aktuálnímu dění


To co nám předvedly sdělovací prostředky v případě zatčení „podezřelé" Nagyové, je absurdní divadlo. Ve společnosti, ve které jsou zločinci ihned po zatčení propouštěni na příkaz státního zástupce, utíkají do jižní Afriky těsně před příjezdem policie, ve které se policista podezřelého vraha nesmí ani dotknout, je najednou žena, která mohla spáchat snad jen přestupek proti slušnému chování, vedena v „medvědovi" jako zločinec. Úpadek společnosti se daleko nejvíce projevuje pošetilými ctnostmi. Vykonavatelé „ctnosti" však nevědí, co je to ctnost, stejně tak jako nevědí, co je to zločin. Ani sdělovací prostředky to nevědí, nevědí to politici, nevědí to ani davy na náměstích. Chtějí upalovat nevinné domnívajíce se, že dělají „pořádek".

„Pořádek" ve společnosti nepořádku

Společnost, která neumí dopadnout zloděje a vůbec zabránit krádežím, se soustřeďuje na hádání o tom, kdo z postižených ponese následek trestného činu. Nakonec to odnese ten nejslabší článek řetězu postižených. Všechny zásady jdou stranou, když mocný subjekt je okraden. Pro příklad nemusíme jít daleko. Kdysi platila zásada, že ukradené musí být vráceno. Pokud bylo náhodou nalezeno auto, které zloděj ukradl a prodal ho překupníkovi, auto se vrátilo původnímu majiteli. Překupník potom musel vymáhat peníze na zlodějovi, který se ovšem obvykle nenašel, proto měl smůlu a peníze se mu nevrátily. To ovšem neplatí, když do hry vstoupí mocný subjekt - banka. To se může stát především v případě nemovitosti. Falešný kupující si nechá přepsat nemovitost na katastrálním úřadě. Majitel o tom ani neví. Falešný majitel si půjčí od banky peníze a nemovitost zastaví. S těmi ovšem uteče někam do světa, ale to nic neznamená. Banka nesmí přijít o své peníze, proto se rozhodne k exekuci nemovitosti. Banky a exekutoři, to je dnes šlechta. Právo je na jejich straně. Nikdo se neptá, že vám byla nemovitost ukradena, že jste si od banky nic nepůjčil, že o ničem nevíte. Nemovitost se prodá exekutorské mafii, která na tom neobyčejně vydělá, banka dostane svoje peníze zpět a bývalý majitel nemovitosti má prostě smůlu a je vystěhován na ulici. Nějaká lidská práva? Nějaká nedotknutelnost majetku? Běžte vycpat! Kde žijete?

Dělání „pořádku" má už v našich novodobých dějinách svoji historii. Kdysi totiž nezaplacení pohledávky nic neznamenalo. Věřitel se musel doprošovat dlužníka, aby mu to vůbec vrátil. „Vykonavatelé" pořádku proto vymysleli exekuce. Ale hlavně vymysleli neskutečné, až nesmyslné penále za nezaplacení pohledávky. Banální pohledávka se rozroste na uvěřitelnou sumu během krátké doby. Toto penále ovšem není nějakým nástrojem „práva" či „spravedlnosti", není to pokuta, jde totiž do rukou věřiteli, věřitel tedy velmi vydělá na nezaplacení takové pohledávky. Proč by tedy vlastně chtěl, aby byla včas zaplacena? Snaží se, aby dlužník o tom vůbec nevěděl, že má něco platit, nemá žádnou povinnost něco připomínat, usmívá se na něho a dělá jako by bylo vše v pořádku. Doba ovšem běží a penále narůstá. Věřitel se usmívá, ale rysy mu ztvrdnou ve chvíli, kdy vyrukuje s pohledávkou několikanásobně navýšenou o penále. Zaplatíš? Nemáš na to? Tak přijde exekutor a celá tato banda zločinců tě obere o všechno. Nepřipomíná vám tento „pořádek" něco? Nepřipomene vám snad onu Nagyovou v kazajce? Někdo přece musí být vinen!

Ale i nedotknutelnost majetku má svoje meze. Opravdová nedotknutelnost ani ve společenském zájmu je základem vydírání. Stát chce postavit dálnici. Vlastníci pozemků se o tom dovědí a neskutečně navýší jejich ceny. Jistě, majitelům se musí slušná cena zaplatit, ale slušná, nikoliv vyděračská. Pokud se některá zásada přežene, má zcela opačný účinek. Všichni dnešní vykonavatelé „pořádku" vždy vše jen přeženou. Není to o tom, že by neměli vůbec pravdu. Přeženou to tam, kde to nejvíce bolí, kde se to dotýká nevinných lidí. V případě stavby dálnice je to také tak. Dálnice je pro lidi, a ti na vydírání majiteli pozemků opět jen doplatí. Vysokou cenu dálnic (u nás snad nejvyšší ve světě) zaplatíme všichni.

Co je to vlastně spravedlnost?

Jak řídit společnost? Dát práva věřitelům na úkor dlužníků, nebo opačně? Bude mít přednostní právo banka nebo občan? Bude právo občana - majitele pozemku tak přehnané, že bude poškozovat ostatní občany, protože nepostaví dálnici, dokonce ani most, a možná ani protipovodňové opatření? Platí nějaké „nepřekročitelné" zásady?

Musí platit jednoduché zásady: Třeba že majetek je posvátný a má přednost před penězi, to znamená, že ukradené se vrací majiteli a všechny dohody uzavřené zlodějem jsou neplatné. A to vždy. Nebo existence presumpce neviny a vina se musí dokazovat. Na nikoho se nesmí nastražit léčka, všechno musí být transparentní a všichni musí být o stavu věcí informováni. Tedy i ten, kdo něco dluží, musí být upozorněn, že to dluží a to třeba i několikrát se vším vysvětlením proč a zač. Pokud se neupozorní, neplatí pokuta (pouze snad úrok z částky). Pokuty musí být přiměřené a jejich rozsah nemůže být spekulativně využíván, tedy by je měl dostávat stát, věřitel jen přiměřenou náhradu (úrok). Běžné pochybení (zapomenutí, nedodržení termínu) by mělo mít jen tomu odpovídající pokutu. Když někdo zapomene doma jízdenku na tramvaj, nebude přece platit pokutu jako černý pasažér, pouze snad nějakou administrativní náhradu.

Ale hlavní věc: musí být vymahatelná spravedlnost. To především znamená rychlé rozhodnutí soudu. V občanskoprávním řízení by na první instanci měl být smírčí samosoudce, který stranám vše vysvětlí a bude se snažit je přimět k mimosoudní dohodě. Občanskoprávní řízení se nemohou vléct léta.

Přesto však musí být výjimky i z tohoto stavu. Těmi jsou společenské zájmy. Ty musí být jasně definované. Tam musí stát v zájmu občanů konat třeba i mimo tyto zásady, vždy ovšem naprosto odůvodněně a v žádném případě ne v zájmu soukromých podniků.

Nicméně i tak je zapotřebí, aby poměry byly ustálené. Občané musí žít v prostředí ustálených pravidel, která se budou učit už ve škole a která jim vydrží na celý život. To je důležitější než cokoliv jiného. Taková ustálená pravidla vytvářel kdysi tradiční řád, který rozvrátili u nás komunisté a v západní Evropě různé revoluce mladých, které probíhaly od šedesátých let. Hodnoty se zvrátily. Není úcta k práci. Nátlakové skupiny a mafiánské kamarily si vydobývají svoje výhody. Střední třída vyrostlá z poctivě vydělaných peněz se tenčí, je okrádána a to už jen finančním sektorem, stálou inflací a finanční nejistotou.

Druhým pólem musí být skutečná demokracie. Tu nevytvoří sebelepší volební systém, protože ten sám o sobě demokracií není. Tu tvoří občanská společnost, svojí aktivitou. Nikoliv ovšem mafiánské a nátlakové spolky, jak propagoval kdysi prezident Havel, ale angažovaní občané v rámci demokratických struktur. V rámci velkých lidových stran se statisíci členů, které budou mít vnitřní demokracii a dají na kandidátky ty správné lidi, které občané znají a vědí, co od nich lze očekávat.

Pokud nebudou tyto dva fungující póly státu, nebude funkční ani spravedlnost, vládnout budou mafie, bohaté subjekty (banky, monopoly) a soudcokracie - mafie soudců a státních zástupců.

Globální ekonomický systém je dnes silnější než politické orgány. Od vlády nelze očekávat, že vše vyřeší. Přít se o to, jakou formu demokracie zvolit, jaké osobnosti do politiky dát, je mnohdy směšné tváří v tvář světové krizi, úpadku finančních domů a obrovské finanční síle mezinárodních monopolů. Trvat stále na vyřešení některých věcí vládou, která už pravomoci nemá, je hloupé. Volání po odstoupení vlády z důvodů hospodářské krize a jejích dopadů je trapné nepochopení současného světa podporované někdy médii a populistickými politiky. Globalizaci nejde řešit ani na ulici, ani v parlamentu, ani v demokratických volbách. Stojí nade vším.