FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Jak vyprávět dějiny ve školách
Článek publikovaný v Konzervativních listech
Jeden náš renomovaný, dnes už nežijící historik, říkával, že dějiny jsou takové, jak se vyprávějí. Pokud je to myšleno doslovně, pak s tím těžko mohu souhlasit. Dějiny jsou takové, jaké byly. Ale způsob jejich vyprávění zásadně rozhoduje o tom, jaké poučení si z nich vezmou současné a budoucí generace; to pak může podstatně ovlivnit jejich jednání. Může tedy lidi orientovat, a také dezorientovat. Vůbec bychom neměli číst něco, co přináší smyšlená fakta anebo nebere v úvahu všechna fakta relevantní (co se nehodí, škrtněte). Zde jde o vyslovený podvod; i když však podvody vyloučíme, stále zbývá dostatek stupňů volnosti pro hodnocení dějinných událostí, pro úvahy o správnosti a přínosnosti těch či oněch rozhodnutí a činů, jakož i kvalit osob, jež byly hybateli dějin.
Toto všechno jsem si uvědomil, když jsem byl poprvé v životě konfrontován se snahou vyprávět příběh husitství jinak, než jak to činily knížky pro mládež z první a eventuelně třetí republiky (komunistický dějepis nepočítám, ten se ode mne jen odrážel). Po počátečním zděšení jsem se pokusil jít alespoň trochu do hloubky a obrázek byl úplně jiný. Sotva budu kdy odmítat obdiv k Husově statečnosti a soudím, že jeho násilná smrt vyžadovala důstojnou odpověď. Odpověď však, a o tom nebyla v mých knížkách ani zmínka, byla devastující, plná vražd a pustošení. Naštěstí se našla v rámci samotného husitství síla, která ve spolupráci s dalšími učinila tomuto řádění přítrž.
Čas běžel dál, po pobělohorském povinném odmítání utrakvismu se podmínky pro věcnou diskusi postupně zlepšily, jenže v 19. a 20. století došlo ke skutečnému neštěstí. Dva čeští politici, mimo jakoukoli pochybnost moudří a ušlechtilí, se rozhodli, s vydatnou pomocí jednoho podprůměrného spisovatele, označit husitskou éru za vrchol českých dějin. Proti všem, měli jsme pravdu proti celé Evropě a máme ji i dnes, to má zalezlé pod kůží většina Čechů. Celá Evropa nám chce ubližovat, Lisabon není nic jiného než snaha 26 států vedených Německem nás zdeptat (a desítka dalších států se tlačí do EU jen proto, aby se deptání mohly zúčastnit), ale my si Česko rozvracet nedáme. Podporujeme politika, v jehož pravomoci je rozbití EU a který ji téměř jistě využije.
Ta konfrontace diametrálně odlišných přístupů k jedné z nejdůležitějších etap našich dějin mě logicky přivedla k otázce, kdo má v demokratické zemi rozhodovat o tom, jak se bude daný příběh vyprávět dětem. Nalezení správné odpovědi má prvořadou důležitost pro budoucnost národa, ale není to vůbec snadné. Moje pracovní řešení je, že by se mělo uložit učitelům, aby žákům, sine ira et studio, stručně pověděli o hlavních existujících výkladech kontroverzních témat (těch, která respektují nesporná fakta). Aniž by se jim bránilo sdělit, co o věci soudí oni sami.
Tehdy, v prvních chvílích oné konfrontace, jsem napsal dosti zlobná slova, že totiž demokraté si nesmí nechat ukrást své dějiny (totiž ty husitské). Jenže ke krádežím dochází jinde. Na to myslím vždy, když projíždím Horním Maršovem. Jeho hlavní třída nese jméno Josefa II. Je to ale jev zcela ojedinělý. A v souvislosti s odmítáním podvodů mne nadchlo milé moravské město Mikulov, jež jsem navštívil koncem května. Při hledání v plánu města jsem narazil na ulici Republikánské obrany. To byla Republikanische Wehr, paramilitární organizace německých sociálních demokratů v ČSR, která v roce 1938 nastoupila v síle deseti tisíc mužů spolu s naší armádou na naše hranice. O tom téměř nikdo neví. Pochopitelně: co se nehodí, škrtněte.
