PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.11.2008

Autor: Tomáš Kaláb

Jak dál s EU? – průběžná reakce

Reakce na text D. Drápala "Jak dál s EU?"


Na text Dana Drápala reaguje průběžně Tomáš Kaláb (TK).

 

Na úvod tohoto článku připomenu, že jsem hlasoval proti vstupu do Evropské unie. Námitky, které jsem proti Evropské unii měl tehdy, platí i dnes: Vadí mi především její protikřesťanské zaměření. Vadí mi její levicová, protirodinná agenda. Vadí mi snaha přimět členské státy, aby přijaly v současné době převažující ideologii, podporující vyšší zaměstnanost žen s malými dětmi, vnucování propotratových iniciativ a přijímání předpokladu, že mezi muži a ženami jsou pouze nepodstatné fyzické a fyziologické rozdíly. Vadí mně její multikulturalistická agenda. Vadí mi i řada dalších dílčích věcí, třeba pokrytectví ve vztahu k chudším zemím: Na jedné straně je finančně podporujeme, na druhé straně jim znemožňujeme, aby na našich trzích prodávaly své produkty, které dokáží vyprodukovat levněji než my. Podobných věcí by se našlo více.

TK: Východisko máme prakticky stejné - nesouhlas se současným liberálně-socialistickým zaměřením EU.

 

Nicméně mám vážné pochybnosti nad českými euroskeptiky s panem prezidentem Klausem v čele. Obávám se, že pověst „potížistů", kterou si v Evropské unii vytváříme, nás zavádí do slepé uličky.

TK: Ale už zde se začínáme rozcházet - Autor zde začíná přebírat terminologii „jediných spravedlivých", kteří všechny nesouhlasící s „hlavním proudem integrace" označují jako „potížisty". Uvědomme si, že stejně tak jako „potížisty" vnímal režim disidenty v 80. letech...

 

Ať chceme nebo nechceme, Evropa směřuje k integraci. Obávám se, že tento trend nezastavíme, a domnívám se, že pokud by se snaha tento trend zastavit setkala se zdarem, mělo by to dlouhodobě tragické následky. (Mé námitky se tedy týkají Evropské unie v její současné podobě a v ní převažující ideologie, nikoli integrace jako takové.)

TK: Buďme prosím realisty a nazývejme věci pravými jmény - integrace se dá s trochou nadsázky nazvat mírovou kolonizací středovýchodní Evropy a dotáhnutí toho, co se silou nepodařilo Napoleonovi či německým militaristům.

 

Alternativou k integrované Evropě je Evropa rozdrobená na některé větší a spoustu menších států. Z hlediska velmocenských ambicí Ruska je rozdrobenost na malé státy krajně, ale opravdu krajně nevýhodná. Samozřejmě pro nás. Čína pro nás nepředstavuje geopolitickou hrozbu, nicméně ekonomicky se s rostoucí Čínou budeme muset vyrovnávat, a i ve vztahu s Čínou bude jen dobře, bude-li Evropa integrovaná.

Když jsme jako národ v referendu schválili vstup do Evropské unie a když jsme se k ní následně připojili, bral jsem to jako svou prohru. Nicméně je třeba umět i prohrávat a v nově nastalé situaci zvolit ta nejlepší možná řešení.

Na skutečnost se můžeme dívat realisticky nebo ideologicky. Můžeme se třeba ptát našeho Ústavního soudu, zda přijetím Lisabonské smlouvy neztrácíme suverenitu. Ať už Ústavní soud rozhodne jakkoli, budu tvrdit, že ztrácíme. Nikoli de iure, ale de facto. Nicméně budeme „suverénnější", pokud Lisabonskou smlouvu neschválíme? De iure ano, de facto ani náhodou. Budeme-li jediní, kteří „budou dělat potíže", připravíme se o veškeré dostupné možnosti Evropskou unii ovlivňovat zevnitř. Ti, co bijí na poplach před „ztrátou suverenity" (např. europoslanci pan Zahradil, pan Železný a paní Bobošíková, abych jmenoval alespoň některé) se nás snaží oklamat.

TK: Stejně tak se nás snaží oklamat zastánci integrace - opravdu si po těch několika málo letech zkušeností myslíte, že budeme moci EU „ovlivňovat zevnitř?" Možná v naprosto nedůležitých otázkách, které budou pod rozlišovací možnosti velké čtyřky, ale v zásadních věcech ani náhodou - je dojemné sledovat rozhodná, téměř by se dalo říci silácká vyjádření např. zmiňovaných Poláků k určité agendě před odjezdem do Bruselu a po následném osvědčeném ekonomickém vydírání se při vlastním jednání po původním názoru „slehne země".

 

Děsí nás tím, že přijdeme o to, co sice de iure máme, de facto ale už dávno nemáme. Evropa se prostě bude integrovat, ať se nám to líbí či ne. Problém je v tom, že z pozice potížisty, který vetuje prakticky vše, nebudeme mít na její budoucí utváření žádný vliv.

TK: Federalisté nás zase vábí na něco, co nikdy mít nebudeme - totiž vliv na zásadní směřování EU.

 

Vyjednávání v rámci Evropské unie je záležitostí kompromisů, hledání spojenců někdy dlouhodobých, někdy ad hoc. Může se nám to nelíbit, možná bychom byli rádi, aby se politika dělala jinak, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme udělat. (Ostatně ani ten těžkopádný způsob mi nepřipadá tak odpudivý. Téměř do konce dvacátého století se evropská politika nedělala cestou vyjednávání a kompromisů, ale vždy se nějaký stát - či koalice států - snažil ty druhé převálcovat. A teklo při tom mnoho krve.)

Podobně je tomu s přijetím Eura. Ač oba tábory - ti, kdo jsou pro Euro, i ti, kdo jsou proti Euru - argumentují mimo jiné i současnou finanční krizí (podle jedněch bychom na tom byli lépe, kdybychom euro měli, podle druhých naopak), domnívám se, že shodou okolností tato krize k našemu přijetí či nepřijetí eura nemá mnoho co říci. Jistě, některé národní státy eurozóny se zachovaly na počátku krize velmi sobecky, což je pádný argument proti přijetí eura. Nicméně dostaneme-li se do situace, že budeme obklopeni státy eurozóny - a je téměř jisté, že tato situace nastane nejpozději 1. 1. 2013 - bude iluzorní myslet si, že bychom dokázali obstát, kdyby nás Evropa chtěla nějak „potrestat".

TK: Kdepak je najednou ta laskavá všeobjímající „matička Evropa"? Ano, to je přesně ono, velmoci nás mají v hrsti nikoli vojenským, ale ekonomickým vydíráním, kterým neposlušné členy vždy dostanou tam, kam oni chtějí; pokud náhodou někdy nechají rozhodnutí na občanech, jednoduše je budou opakovat tak dlouho, dokud výsledek nebude příznivý atd. atd. Nemyslím, že bychom i po roce 2013 zůstali jedinou zemí bez eura, pokud se ovšem pan Sarkozy a velká čtyřka nerozhodnou jinak...

 

Spekulanti si budou moci s naší korunou pohrávat dle libosti - nespoléhejme na její „sílu"!

Otázka samostatné České republiky na straně jedné a České republiky integrované do Evropy na straně druhé pro mě není otázka spásy. Kdyby byla Česká republika státem, udatně hájícím křesťanské hodnoty, pak bych byl pro to ji hájit „až do těch hrdel a statků", samozřejmě i za cenu zchudnutí. Nebylo by to poprvé, co bychom se postavili „proti všem". Nicméně právě ti europoslanci, které jsem zmiňoval, hájí zcela jiné hodnoty než křesťanské. Prakticky stojím před volbou mezi velkým státem s levicově liberální protikřesťanskou ideologií a malým národním státem, jenž si neví rady s korupcí a není schopen zajistit dodržování vlastních zákonů. Ne, tato volba mě na barikády nežene.

Kdybych si byl jist, že proti levicově liberální agendě budeme moci lépe bojovat na bázi národního státu, stálo by to za určité oběti. Mám ale za to, že určité hodnoty bychom mohli lépe prosazovat v Unii ve spojenectví dejme tomu s Polskem a Irskem, případně dalšími státy. Náš euroskepticismus dělá hodně hluku, praktických výsledků však příliš nemá a mít ani nemůže. Těch totiž mohou dosáhnout spíše lidé ochotní vyjednávat, než lidé vykřikující prázdná hesla o národních zájmech. (Právě definice těch národních zájmů mi u těchto lidí velmi chybí.)

Jako odpovědnější bych viděl přijít s konkrétními návrhy, jak v evropské integraci postupovat jinak než doposud, než jen na Evropskou unii nadávat a provolávat, že jsme proti.

TK: Nemyslím, že ti, kdož jsou proti, by neměli konkrétní návrhy - viz prezident Klaus. Vytvoření společného evropského ekonomického prostoru s minimem regulací a volným pohybem zboží, kapitálu a služeb (což některé státy dosud populisticky porušují). Jedině toto znamená zachování českého státu, jinak budeme vposledku jedním z evropských regionů...

 

Ty konkrétní návrhy by samozřejmě musely být realistické. Ano, politika je umění možného, ať se nám to líbí nebo ne. A pro ty realistické posuny bychom pak museli hledat spojence. Současný český euroskepticismus nás ale zavádí do neplodné izolace.

TK: A kde je ona demokracie??? Disidenti se také dostávali do izolace vůči pracujícímu lidu!

 

Pak o nás nebudou stát ani ti, kteří by nás - při našem trochu prozíravějším postoji - za spojence rádi přijali.

 

3. listopadu 2008

Dan Drápal

 

4. listopadu 2008

Tomáš Kaláb