Autor: Roman Joch

Islám, svoboda slova a zrada západních vzdělanců

Kdysi dávno, před více než čtyřmi lety, když v islámském světě vraždná a žhářská lůza řádila (záminkou ji byl karikovaný Mohamed), uspořádal Český rozhlas 6 diskusi na téma „Islám a karikatury" (13.2.2006). Diskutovali v ní prof. Luboš Kropáček (orientalista a křesťan), prof. Tomáš Halík (sociolog a křesťan) a Dr. Petr Pelikán (orientalista a muslim).

Telefonicky jsem byl požádán o svůj pohled na věc formou kratičkého vstupu do diskuse výše zmíněných ctihodných pánů. Řekl jsem:

„V této situaci je naprosto zásadní, aby Evropa a celý západní svět zaujaly postoj rezolutní, aby důrazně lpěly na vlastní svobodě slova, svobodě projevu, svobodě tisku. Totiž ony bouře muslimů po celém světě proti karikaturám proroka Mohameda jsou pokrytecké a navíc zinscenované.

Pokrytecké jsou proto, neboť údajně oněm demonstrantům vadí zobrazování proroka Mohameda s bombou na hlavě coby turbanem. Pokud jim ale tohle vadí, rozhodně by jim muselo mnohem více vadit, když mnozí jiní muslimové podnikají sebevražedné teroristické útoky a jiní muslimové proti nim neprotestují.

Domnívám se, že ony karikatury neurážely islám. Ony kritizovaly fanatismus - a především fanatismus, který má smrtící účinky vůči nevinným.

Za druhé jsou pokrytecké z toho důvodu, že ty nejhorší obrázky nezveřejnily dánské noviny, ale rozšiřoval je v muslimském světě dánský imám Ahmad Abu Laban. Byly to karikatury, které zobrazovaly pohlavní styk mezi psem a Mohamedem. Tuto karikaturu dánské noviny nezobrazily. Ale onen dánský imám je v islámském světě rozšiřoval za účelem vyvolání nenávisti vůči západní společnosti, vůči Dánsku.

Domnívám se, že kdyby nyní Evropa ustoupila, časem by přišly další požadavky a jedno náboženství - islám - by mělo imunitu a privilegium, jaké by nemělo žádné jiné. Časem by nemohla být žádná ani věcná kritika čehokoli, co se týká islámského světa a jeho praktik. Proto je důležité, aby Evropa trvala na svobodě slova, na svých vlastních tradičních svobodách."

Na můj názor reagovali diskutující takto:

Prof. Halík: „Já myslím, že takovýhle postoj by vedl jenom k tomu, že by se ten konflikt těch dvou světů vyhrocoval. Já si myslím, že nejde o to dnes dramaticky lpět na svobodě slova, ale uvědomit si tu určitou odpovědnost za to slovo a snažit se přece jenom v tom současném světě se dívat také očima těch druhých."

Prof. Kropáček: „V podstatě pan Joch klade důraz na to, že Evropa nesmí ustupovat. Otázka, z čeho nesmí ustupovat, zazněl takový názor, že nesmí ustupovat z obhajoby svobody slova. Zní to krásně, ale co se tím vlastně myslí? Nemyslí pan Joch tou svobodou prostě zvůli, neodpovědné slovo, zlé slovo, které rozdmýchává nepřátelství mezi lidmi? Já se obávám, že ano."

Dr. Pelikán: „Potřeba je říct, že žádný muslim ten prvotní fakt, tu urážku Proroka nepřejde smířlivě. Ať už je to autorita nebo prostý muslim. To prostě nejde... A tady zase nutno souhlasit s panem Jochem. Prostě to je nekompatibilita těch dvou světů... ... islám se na to dívá tak, že tento svět stvořil a pravidla pro něj určil jeden jediný Bůh, který vyžaduje, aby se tak chovalo celé lidstvo. A oblast, která se tak nechová, je stále Dar al-Harb, tedy oblast války, která má být k islámu přivedena. Pro svůj vlastní prospěch, ať po dobrém nebo po zlém."

Můj komentář: muselo uplynout 2400 let od Sokrata a 650 let od založení Karlovy university, aby dva její profesoři dospěli k závěrům, že prý dnes nejde o to dramaticky lpět na svobodě slova (Halík), a že obhajoba svobody slova znamená zvůli, neodpovědné slovo, zlé slovo (Kropáček).

Smutné. Chtělo by se říct: „Bez komentáře."

Ale tomu pokušení mávnout nad tím rukou bychom podlehnout neměli. Kvůli, ehm, ano -  svobodě, naší, i těch po nás. 

Profesore Halíku, o to lpět na svobodě slova jde vždy, nejen dnes; i když dnes více než před 10-15 lety. Ne dramaticky, leč věcně, avšak rezolutně, rozhodně. Je ostudou, když někdo, natož universitní profesor, prohlásí, že nejde o to lpět na svobodě slova.

Profesore Kropáčku, ne, svobodou slova se nemyslí zvůle, neodpovědné slovo, zlé slovo; myslí se jí svoboda slova, jež zahrnuje i kritiku těch, kdo pod záminkou a se zvoláním „Alláhu akbar!" vraždí nevinné; a rozumí se jí taky věcné a racionální objasnění našim muslimským spoluobčanům, proč mnozí z nás islám za pravé náboženství nepovažují, proč jej považujeme jen za pouhý výmysl Mohamedův, jenž nebyl žádným Božím prorokem, nýbrž jen nepříliš obdivuhodnou postavou arabské pustiny 7. století našeho letopočtu. A pod svobodou slova také rozumíme, že toto věcné a racionální objasnění musí naši muslimští spoluobčané v klidu a míru snést, byť s ním budou samozřejmě ostře nesouhlasit, ale přesto nemají žádné právo nám uřezávat hlavy, a když se o to pokusí, budou po zásluze a po právu potrestáni. 

Velice respektuji a oceňuji, že dr. Pelikán byl tak otevřený a jasně, všem srozumitelně sdělil, jak se věci mají. Vážím si jej a respektuji jej - byť s jeho náboženstvím a jeho nároky samozřejmě nesouhlasím. Ve světle jeho doznání působí profesoři Halík a Kropáček jako - jako kdo, vlastně?

Jako naivní, nevědomí napomahači cílevědomých fanatiků a hrdlořezů? Jako ty tři dobrácké sošky čínských opiček, které si zakrývají oči, uši a ústa na znamení svého postoje „Nevidím zlo, neslyším zlo, nepromluvím proti zlu"?

Po listopadu ´89 jsem netušil, že hrozba vůči elementární svobodě slova přijde tak rychle a tak snadno. Samozřejmě, věděl jsem, že hrozba vůči svobodě přijde v budoucnu ještě mnohokrát, neboť svoboda není nikdy zajištěná navěky a zápas za její ochranu je zápasem věčným; jak říkával prezident Reagan, „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci."

Ano, svoboda je zajištěna dopředu vždy jen na jednu generaci - tu, která si ji zajistí a ochrání a udrží. Úkol opět a opět chránit svobodu je úkolem věčným, vždy pro každou novou generaci.

Takže, že ten čas přijde, to jsem věděl, ale věru jsem netušil, že přijde tak brzo.

Přišel. Zápas za zachování svobodného politického či náboženského projevu je tady a teď, před námi, a nelze se mu vyhnout. Je jen smutné, že ctihodní profesoři - vlastně Vichy profesoři - to nevidí. 

Nuže co, budeme se muset obejít bez jejich pomoci. A Vichy, Vichy v tomto kontextu neznamená ani lázně ani kosmetiku, nýbrž historicky známou kaskádu tří na sebe neochvějně navazujících kroků:

Appeasement - kapitulace - kolaborace.

Někteří z nás však, svým temperamentem, vzděláním a přesvědčením, nepatří k Vichy, nýbrž k Résistance.