PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

26.09.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

"Investigativní" žurnalistika v postkomunistickém vydání

Kauza "Morava"


Motto: „Zlo nelze potírat zlem."

Naše doba je smutným časem duchovního úpadku. Proces rozkladu hodnot v evropské civilizaci souběžně sledoval vývoj vědy a vymoženosti technologií - ty usnadňovaly život a zvyšovaly životní úroveň milionů lidí. Pohodlí demoralizuje, lidé přestávají slyšet a přemýšlet.

Technologický úspěch vymožeností vědy vrcholí v evropské civilizaci prosazením se totalitních technologií v politice. Moci nad společností se chápou třetiřadé „talenty" - lidská morální a intelektuální spodina. Výsledkem byl nacismus a komunismus.

Rovnováha mezi preferencí hmotných vymožeností a vírou v náboženské, filosofické a etické hodnoty života se převrátila. Vytratily se hodnoty, které držely biologického ďábla v nás v uměřenosti a pokoře. Vytratily se hodnoty, které po tisíciletí zajišťovaly setrvalost lidského rodu v čase. Kultura, která povznášela člověka nad hmotné biologické „já", podlehla pudům.

Komunismus navršil společenskou krizi, začalo upadat i to, co nazývali hmotnou „kulturou". „Nejlepší" společenský řád, založený na materiálních „hodnotách", neobstál v soutěži s hmotnou kulturou Západu.

Zločineckou vrstvu, kterou komunismus stvořil, ohrožovalo, že neobstál v soutěži vojenských a mocenských technologií. Ztratili schopnost vojensky vydírat okolní svět.

Politický proces, který v rozměrech Sovětské říše byl nazván „pádem komunismu", v našich poměrech „sametovou revolucí", nebyl revoluční změnou. Nedošlo k výměně „elit" ovládajících společnost, změny technologie vládnutí byly formální.

Privatizace, ve své podstatě znamenala převod strategického majetku a strategicky rozhodujícího objemu majetku státu do rukou „právnických osob" a „státních společností". Konkrétní odpovědný vlastník je fakticky neidentifikovatelný. Společnosti jsou ovládány mocenskými uskupeními, jejichž základ tvoří bývalá „technologická elita", která dříve ovládala komunistický stát.

Politická „pluralita" byla vytvořena tak, že v samém počátku „revoluce", zdroje pro investice do politiky měli jenom lidé a mocenské skupiny, které nám vládly v době komunismu politickým nástrojem a mechanismem jediné existující politické strany. V počátečním období sametové revoluce - díky monopolu ekonomických zdrojů, informací, připravených kádrů, obsazení státních úřadů, policie, soudů svými lidmi - zabránili ustavení se autentické pluralitní politické scény.

Po realizaci „svého" způsobu privatizace, se kterým souběžně proběhlo ovládnutí médií, mají dnes ve svých rukách všechny mocenské páky, s nimiž mohou o něco složitější technologií manipulovat celou společnost - opět fakticky totalitním způsobem.

„Tržní hospodářství" je prázdnou fikcí, když je možno, aby jedna mocenská skupina mohla podle své vůle ovlivňovat a řídit chování a jednání politických subjektů a orgánů státu. Monopolem ovládání rozhodujícího objemu majetku mohou po určitý čas beztrestně porušovat všechna pravidla. Společnost je nesvéprávná a demoralizovaná, neschopná si vynutit dodržování jakýchkoli civilizovaných norem.

Základním rozdílem mezi tím, co samo sebe nazývalo komunismem a jeho dnešní podobou, tu směle můžeme nazvat „postkomunismem", rozdíl je prostý a výmluvný - je v zásadě tento: Za „legálního" komunismu bylo možno ještě formálně dohledat odpovědnou osobu, či úřad. Po linii i spektru úředních institucí, i po linii státostrany - ještě šlo nalézt člověka, nebo úřad, který formálně nesl odpovědnost. Postkomunismus zdokonalil svou „pluralitně-totalitní" technologii řízení „demokratickou" vymožeností: v jakémkoli oboru činnosti již nelze dohledat osobu, či instituci, která by se k odpovědnosti hlásila. Komunismus se sametově-revoluční cestou přesublimoval v legální gangsterismus.

To, co nám politici, novináři, podnikavci, investigativci (jak si všichni říkají), na scéně předvádějí, je „standardní" produkt nastavené technologie „přirozeného" jednání a chování.

V časech státostrany bylo kvalifikací ke vstupu do úzkého kruhu vyvolených nečestné jednání a spoluúčast na zločinech. To byl princip, který tu tlupu svazoval dohromady. Plynule a „tvůrčím" způsobem tuto zásadu rozvinuli „kormidelníci" sametové revoluce.

Byla to úmyslná neochota zákonem stanovit jakákoli pravidla v privatizaci i u ostatních klíčových procesů „ přechodu" z komunismu. Kdo neměl zábrany, chtěl se stát bohatým, postoupit v kariéře - ten využil možností jedinečné doby, stal se spoluviníkem a je vydíratelný. Jako poslanec Parlamentu v rozhodujícím období devadesátých let jsem měl příležitost technologii „úpravy" aktérů, účastníků toho politického a společenského procesu k použitelnosti z přímého pohledu vidět.

Na samém počátku devadesátých let se ještě sem tam i v té lidské bídě dostal do politiky jedinec, který usiloval o skutečnou změnu. Veřejnosti ucpali oči i uši prázdnými kecy o sametovém splynutí duší, cestě k blahobytu přes privatizaci a ekonomickou reformu. Zaniklo pár varovných hlasů, které se i ve sněmovně ozvaly a žádaly důsledné potrestání zla. Tyto hlasy se díky „svobodným" novinářům, „poctivě" hledajícím pravdu, nedostaly ani za zdi sněmovny.

Veřejnost takové věci nezajímaly, ústředním problémem debat v hospodách i na veřejnosti nebylo to, co se skutečně na scéně i za ní odehrává; byly to platy poslanců, jejich požitky, a podobné „důležité" věci...

První měsíce v Parlamentu jsem měl plat pět tisíc, do roku 1996 šestnáct tisíc. Do té doby jsem neměl ani svoji židli, natož kancelář, ve které bych ji mohl postavit. Až po roku 1996 se platy poslanců zvýšily nad třicet tisíc měsíčně - to již měli ve sněmovně své loutky.

V těch letech jsem se rozešel s většinou své rodiny, když mi sestra s mužem řekli, že všichni kradou a já taky. Odpověděl jsem, „znáte mne celý život, žádný z vás už nepřekročí práh mého domu". Na vlastní kůži jsem zažil systematický a promyšlený tlak, jak mne zkorumpovat a dostat - i s pokusy o fyzickou likvidaci. Podporu jsem nemohl čekat nikde a u nikoho. To, co se označuje za veřejnost, si rádo říká „slušní lidé" - jako celek odmítli přemýšlet, natož převzít na sebe jakoukoli odpovědnost.

S Vlastimilem Tlustým jsem byl šest let členem parlamentního zemědělského výboru, měl jsem příležitost jej poznat. Vlasta Tlustý byl za legálního komunismu členem jejich strany - chtěl dělat kariéru. Prvé devadesáté roky prosazoval v zemědělství správný způsob reformy: restituce a obnovu soukromých hospodářství - zemědělských farem. Když jsme prohráli, tak z toho vycouval - chtěl pokračovat v kariéře.

Samozřejmě se staral i o sebe, aby z toho něco měl. Proto mohl zůstat v politice. Byl použitelný a vydíratelný. Nezapomenu, jak vícekrát v zemědělském výboru napadl Josefa Luxe za jeho činnost na ministerstvu zemědělství. Většinou měl pravdu. Skončilo to vždy tak, že Pepino Lux s ním, obrazně řečeno, vytíral špinavou podlahu. Tlustý byl vydíratelný, dalo se na něj leccos vytáhnout, Josef Lux, co se týče intrik a hajzlovin, byl jednička. Uměl zneužít každou slabinu protivníka a nestyděl se ničeho. Až mi bývalo Tlustého líto.

S Vlastimilem Tlustým jsem se naposledy setkal v roce 1999 na sešlosti bývalých členů zemědělského výboru v Hluboké nad Vltavou. Nepodal jsem mu ruku a řekl, že šmejdům ruce nepodávám. Přesto si dosud myslím, že na rozdíl od ostatních „velikánů", které vidím pohybovat se po politické scéně, by Vlastimil Tlustý měl vůli prosazovat rozumné a obecně prospěšné věci.

V současné mediálně předváděné kauze nepřekročil svůj stín. Nepochopil a asi není schopen si uvědomit, že s profesionálními padouchy není dobré soutěžit v jejich disciplíně. Opět s ním vytírají podlahu ti, kteří jsou horší než on sám.

S lidmi, kteří se dnes živí novinařinou, mám své zkušenosti - žádné pozitivní. Pro ty, kteří v branži přežili, platí doslovně postkomunisticko tržní „koho chleba jíš, toho píseň zpívej".

Otec „investigativce" Janka Kroupy Dan byl jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Byl jsem prvým venkovským členem ODA a jejím poslancem v Parlamentu. Dan hlásal konzervatismus, přesto mu nevadilo spojit se s kýmkoli, jen aby se udržel v politice. Když byla ODA likvidována, nebyl jsem již jejím členem, přijal Dan úlohu šéfa. Pro veřejnost, která nevěděla, o co jde, zastřešil svým jménem partičku banditů, kteří byli do ODA vstoupeni s profesionálním úkolem ji zlikvidovat. Vyneslo mu to, že v politice přežil o pár let déle, pak ho stejně zařízli.

Janek Kroupa chce žít, hraje roli „investigativce". Kdyby měl i jen profesionální cit, co nesmí udělat, co není lidsky i profesně „estetické". Kdyby měl přehled o tom, co a jak se na scéně i za ní hraje - nikdy by do takového případu nemohl vlézt, natož aby jej svým „tvůrčím" způsobem rozvinul. Udělal, co si „kormidelníci" přáli, posvinil to, čemu se v civilizovanějších zemích říká investigativní novinařina a zamazal sám sebe. Zvýšil svou „kvalifikaci", jistě ještě dostane zakázky k rozvíjení svého talentu, než ho chlebodárci ušpiněného zaříznou.

Na závěr malou poznámečku: Vlastíkova kauza nebyl originál, jen napodobil případ z polovice devadesátých let, jistě i jemu známý. Metodiku, kterou dnes tolik skloňovaní „podnikatelé" na nejmenovaném státním podniku dostali šéfa velice důležitého ústředního úřadu. Při jisté přátelské akci jej ožrali a opilému strčili do postele mladou kozatou krásku - všechno si nafilmovali. Potom mu dnešní ctihodný velkopodnikatel řekl, „jsi takhle veliký hovno, takhle malý hmyz".

Jsme křehké, humánní duše, máme starosti s právy teploušů a našich romských bratrů, povinnosti a odpovědnost, ani jejich ani naše nás nezajímá, zlo již nejsme schopni rozeznat, natož se mu bránit.

 

18. září 2008 v Třeštici

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz