PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.01.2012

Autor: Vlastimil Podracký

Gruša a jeho Beneš

Nad knihou Jiřího Gruši "Beneš jako Rakušan"


Poslední kniha Jiřího Gruši se věnuje prezidentu Benešovi: Beneš jako Rakušan. Gruša vloni zemřel po napsání této knihy a jejím německém vydání. Překlad do češtiny museli již dokončit jiní. Ale domnívám se, že Gruša tím učinil výraznou tečku za svým dílem, jejím napsáním vyřkl poslední větu a potom už mohl klidně odejít z tohoto světa. Gruša totiž o Benešovi píše především Němcům.

Je asi obtížné člověkovi v německém prostředí obhajovat české názory a nepodléhat německým mýtům o Češích, do kterých obzvláště emigrant z komunistické doby snadno sklouzne, protože se, vzhledem k nepříjemné komunistické zkušenosti, zdají být reálné. Když někdo zažil nesmyslný a násilný komunistický režim realizovaný Čechy, těžko přijímá myšlenku, že to ti lidé „dělat museli", že s tím nebyli ztotožněni. Samozřejmě, že Němci, kterým jsou vyčítány obrovské zločiny za druhé světové války, rádi přijmou myšlenku, že nejsou takoví jen oni. Mýtus o českém nacionalismu, který končil vyhnáním Němců, je těžko vyvratitelný národu, který podlehl nejhoršímu typu nacionalismu a těžko přijímá myšlenku, že šlo o pomstu, odvetu za německé zlo, nikoliv o nějaký cílený ideologicky motivovaný čin.

Gruša tyto německé mýty dobře zná a snaží se vysvětlit velmi diplomaticky podstatnou myšlenku: Ve starorakouském prostředí se velké zlo nerodí, pouze se reaguje na velké zlo ze západu a východu. I Beneš byl vlastně odchovanec starého císařství.

Gruša jako Čech

Jiří Gruša příjemně překvapuje nezávislostí, objektivním pohledem a snahou Němcům vysvětlit české postoje. Ve své knize o Benešovi uvádí věci, které německé mýty spíše bourají. K bourání mýtů si vzal jako beranidlo Beneše, kontroverzního politika v německém prostředí často proklínaného, na kterého se svádí všechno možné. Dělá to velmi opatrně, aby nevypadal jako obhájce Čechů. Především Beneše předvádí jako Rakušana ze starého Rakouska, majícího normální kakánské (starorakouské) zvyky a kakánsky myslícího. Tím hned na začátku bourá mýtus o Benešovi zaujatém komunistovi a nacionalistovi a hned dodává, jak mnohem lépe se ujaly socialisticky totalitní myšlenky v Německu, zatímco Beneš zůstával vlastně věren jakési kakánské mírnosti, pohodlnosti a vzájemnosti. Dokonce Hitler, narozený ve stejné oblasti, musel odejít vykonat své velké zlo jinam, doma by ho nevygeneroval. Gruša také obhajuje první republiku, že Němce neutlačovala a kakánci Masaryk a Beneš spíše pokračovali v praxi starého Rakouska, pouze role národů se vyměnily a Němci zažívali pouze to, co dělali Čechům v předchozím období starého mocnářství, což samozřejmě nebylo nic moc špatného. Konečně si užili podřízeného postavení, které vlastně nedokázali strávit a do náruče nacismu je nahnala pýcha, nikoliv český útlak. To je dost silná rána do ztrouchnivělých mýtů od člověka, který si v německém prostředí získal oblibu snahou o omluvu sudetským Němcům. Gruša dokonce nechválí a neomlouvá Henleina, jak je v novém protičeském tažení různých „přepisovačů historie" dnes v módě.

Beneš není samozřejmě v německém prostředí uznáván ani jako protinacistický bojovník, je mu pouze vytýkána spolupráce se SSSR, jakoby nic jiného nebylo. V tomto kontextu bývá i obviňován ze zosnování atentátu na Haydricha, jako z nějakého teroristického činu a mnohdy se to srovnává s dnešními teroristy (dokonce svého času i vdova po Haydrichovi podala trestní oznámení na atentátníky a Beneše). To jen dokazuje, jak úpornou práci musel Gruša podstoupit vysvětlováním, že protektorátní režim byl neregulérní. To samozřejmě není jen tak samo od sebe, německé mýty plédují, že Češi se měli za války jako v bavlnce oproti jiným národům. Zde je opět nutné vysvětlení, že to bylo jen díky tomu, že muži nemuseli na frontu, spojenci je až na výjimky nebombardovali a fronta se jich většinou nedotkla, tedy nikoliv péčí Němců, ale spíše shodou okolností. Jinak byli Češi krutě vykořisťováni a odboj tvrdě potlačován s desetitisíci mrtvých, což byla likvidace české inteligence, která potom nepochybně scházela v protikomunistickém rozhodování po válce a určitě se to projevilo i krutostí k Němcům. Gruša to ovšem všechno podává jakoby mimochodem na pozadí vysvětlování určité spřízněnosti poměrů českých a rakouských.

Gruša jako Rakušan

Gruša opakuje všechny zásadní Benešovy hříchy, které samozřejmě všichni uznávají. Spolupráce se SSSR, ustupování komunistům a postupné předání moci. Vyhnání sudetských Němců byla pomsta, přesto však upozorňuje, že nejvíce zločinů na Němcích nebylo nějak organizováno, což byl důsledek chaotických poměrů a pomstychtivé lůzy. Také uvádí stanovisko západních spojenců, které se dnes velmi často zamlčuje, kteří s odsunem souhlasili, možná si jej pouze představovali jinak a v jiném rozsahu. Gruša to dovede dosti takticky podat, mluví o jednání Beneše s Churchillem ohledně poválečného Československa, ve kterém Churchill naznačuje, že pokud Mnichovská dohoda pozbude platnosti a pokud má být Československo stabilní stát, musí přece „něco udělat" s tak velkou nespolehlivou německou menšinou. Odmítnutím Mnichovské dohody bylo přece jasné, že Němci v Československu zůstat nemohou, celá situace by se mohla opakovat a mezinárodně by takový stát nebyl stabilní. Konečně to potvrdila i Postupimská konference.

Beneš je potom už uváděn jako vazal SSSR, který není schopen se postavit totalitní moci a Gruša jen mírní vykreslování Čechů jako nějakých protokomunistů už od prehistorie. Trošku chybí vysvětlení prostředí a ducha doby, že totéž se odehrávalo po válce v celé Evropě a komunisté byli na postupu všude v Němci původně okupovaných zemích a pouze nadlidské úsilí Američanů a jejich pomoc zabránila obrovské komunistické revoluci v Itálii a Francii. Dokonce i v Anglii vznikla silná socialistická vláda, která nebyla o moc mírnější, než poválečná v ČSR.

Benešovo kvazikomunistické přesvědčení patřilo k běžnému blouznění západních intelektuálů té doby a příklon k SSSR byl zcela jistě dán špatnou zkušeností se západními velmocemi, jejich nezájmem o středoevropský prostor a jeho obranu. Beneš stále tvrdil, podobně jako jiní pováleční demokraté, že se SSSR časem změní a demokratizuje a příklon k němu považoval za epochální rozhodnutí nikoliv jen momentální oportunismus. Fatálním faktorem se měla stát ruská obrana Čechů proti Němcům, které považoval za latentní nepřátele a nedovedl si představit, že se to může změnit. Toto přesvědčení Gruša jen lehce zmiňuje, přestože mělo rozhodující význam. Přesto vysvětluje Beneše spíše jako kakánka, nikoliv nenávistného křečovitého ideologického pomatence, jak by ho mnozí rádi viděli.

Potom ale všechno působí trochu nevěrohodně: proč by se tak choval Beneš - kakánek, humanista, demokrat a pozdější protinacistický bojovník? To mu snad něco padlo na hlavu? Svádět to na jeho socialistické či snad protokomunistické přesvědčení už před válkou je od věci a je to největší omyl všech, kteří takto hovoří. Stejného přesvědčení byla tenkrát většina západní inteligence a politiků. Beneš navíc měl po zkušenostech z Němců strach a chtěl se zařadit někam, kde bude národ v bezpečí. Domníval se, že nějaké oběti v dočasném totalitním režimu se takto vyplatí.

Beneš se nemýlil, Rusko se skutečně demokratizovalo, jednak ovšem jen částečně a jednak trochu pozdě. Mezitím uběhla ona epocha a stalo se mnoho věcí, se kterými nepočítal. Epochální rozhodnutí dnes vypadá jinak než v tehdejším prognostickém výhledu. To nás ovšem nemůže omlouvat v nepochopení tehdejší doby a závěrech příliš ovlivněných dnešními představami.

Závěr

Podpora skutečnosti, že Češi a jejich politici se chovali spíše jako odchovanci Rakouska než nějak křečovitě nacionalisticky a komunisticky, postavit proti sobě německou poslušnost a nesmiřitelnost s kakánskou mírností, pohodlností a sklonem ke švejkování, je myšlenka mající svoje místo v historickém rozjímání. Na jedné straně fanaticky organizované zlo na východě i západě, které by v kakánských poměrech nikdy nevzniklo, na druhé starorakouské poměry, ve kterých se na vnější zlo musí nějak reagovat a to obvykle úměrně tomu, co obsahuje a přináší. Hrbení hřbetů a snaha „nějak vyjít" se zlem, které přišlo zvnějšku. Největším imanentním kakánským zlem je jen pomsta za zradu klidných sousedských poměrů a využití příležitosti ke krádežím. Na pozadí všeho toho jako stabilní kulisa je neuskutečnitelný a předem ztracený sen o návratu do šťastného dětství za stařičkého mocnáře, kterého na nějakou dobu suploval i prezident Masaryk. Prostě kakánská touha po klidu a spořádaných poměrech občas rušená o to zběsilejší pomstou na těch, kteří tuto idylu narušili a kakánské poměry zradili, a eliminace všech vlivů, které by klid do budoucna rušily.

Gruša jinak bohužel opakuje stále některá klišé plédovaná i u nás a která jistě rádi slyší Rakušané a Němci, a které jim viditelně účelově „podmazávají". Třeba o husitech jako lupičích, nikoliv o náboženských fanaticích, bořitelích katedrál. České národní obrození, které se nějak vynořilo ze země bez příčiny, snad jen jako výraz zaostalosti a nedostatku pragmatismu. Ještěže alespoň mírní mýtus o tom, že Češi jediní rozbili stabilní a vynikající Rakousko, nehlásá, že první válku vlastně vyvolali Rusové, nikoliv císař František Josef, a jiné vyložené lži hlásané v rámci módní akce „přepisování dějin". V tomto světle je Grušova kniha přínosem pravdě.