PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.12.2009

Autor: Vlastimil Podracký

Globalizace nemusí být koncem dějin


Dá se říci, že současný ekonomický systém dosáhl dokonalosti, která nikdy nebyla. Vyvolává lidskou iniciativu, zaplavuje svět hromadami výrobků, řeší postupně i bídu zaostalého světa a nahrazuje lidskou práci stroji. Globální ekonomika a její materiální výhody položily i komunistické režimy. Tyto režimy nepadly proto, že byly nedemokratické, nedodržovaly lidská práva a omezovaly lidskou svobodu. Byly zničeny ekonomicky, ať už v oblasti vojenské techniky nebo příkladem prosperujícího svobodného světa. Lidé, kteří cinkali klíči v době Velkého listopadu na náměstích, převážně neměli ani tak na mysli nějaké morální hodnoty, ale hlavně chtěli žít jako na Západě.

 

Historicky nejlepší ze špatných systémů

Účastníci procesu globalizace, kterými je současná generace, si možná ani neuvědomují zásadní změny, kterými přesto velmi rychle procházejí. Přestože se výroba velmi omezila, životní úroveň stoupá. Zastavilo se mnoho výrobních podniků, prázdné haly hyzdí dřívější průmyslová města, ale lidé práci většinou mají a zase nevydělávají tak špatně. Kupujeme výrobky z celého světa a nevadí to, dokonce to vypadá, že nic nevyrábíme, živíme se službami, ale přesto se nic neděje. Co se vlastně stalo?

Dělnické profese ve výrobě byly nahrazeny novými technologiemi, které nepotřebují početnou pracovní sílu, zůstávají ještě nějaké montovny vyžadující pracovníky, ale opravdová strojírenská výroba už existuje v mnohem menší míře. Pokud bychom zkoumali původ všech strojírenských výrobků, zjistili bychom, že základní díly (motory, ložiska, ozubená kola) pochází někde ze zaostalého světa, obvykle z Číny, pokud nejde rovnou o celý výrobek. Tedy nejen technologie nahradily lidskou práci, ale také levná pracovní síla v tzv. třetím světě.

Ale vzbuzuje pochyby, zda je to vůbec možné. Nelze nic nevyrábět a jen kupovat. Dluhy je sice možno dělat, určitě i v tomto případě roste dluh, ale naprostou většinu oné práce je nutno zaplatit. Kdo to platí?

Tady je nutno začít od začátku a podívat se na vývoj, který to způsobil. V době, kdy u nás panovala hluboká totalita, na Západě začal proces přesunu výroby do zaostalých zemí. Anglie přestala být velmocí ve výrobě lodí, Liverpoolské doky se přeměnily v museum všeho možného, včetně hudební skupiny Beatles. Průmysl se přesunul do Pakistánu, přesto se nic nestalo, život šel dál. Angličané totiž vlastnili ony podniky, které se přesunuly, a těmi vlastníky nebyli převážně kapitalisté, ale zcela obyčejní lidé. Akcie těchto podniků vlastnily různé fondy a banky. Zisky šly a dosud jdou akcionářům, bankám a fondům, potažmo tedy lidem ve vyspělé zemi. Na tom jsou založeny důchodové fondy, vyplácí se dividendy a banky mohou vyplácet úroky. Také stát může dávat daně a přiživovat se na této prosperitě. Celý proces byl výhodnější než výroba v Anglii, kde byly vysoké mzdy a problémy s ekologickými aktivisty.

Peníze ze zisků jdou tedy do hospodářství země, jejíž občané podniky vlastní. Ony totiž ty výrobky ze zaostalých zemí zase tak mnoho nestojí, a většina peněz se vydá za služby v rámci vlastní země. Tak se vyspělé země stávají rentiéry světa. Služby musí být stále větší a větší, musí se zaměstnávat ti lidé, kteří fondy a peníze v bankách nemají a platit jim, jinak by se systém zhroutil. Jedině služby dokáží z rentiéra vymáčknout peníze. Všechno to perfektně funguje. Malí výrobci se předělali na malé poskytovatele služeb, velcí odešli ze země, ale zisky jdou domů. To je zjednodušeně vyjádřený model globální ekonomiky.

Česká republika je někde mezi. Poskytuje ve značné míře služby směrem k západním zemím, má některé výrobny a služby si zajišťuje vlastními lidmi. K tomu je nutno podotknout, že globální ekonomika je sice pro všechny účastníky výhodná, ale musí to být účastníci zařazení do systému, v zájmu stability musí vyznávat stejné hodnoty a mezi ty přednostně patří zaměření na materiální prospěch. Systém je velmi křehký. Co by se stalo kdyby se zpochybnil peněžní systém, kdyby přestaly platit peníze, kdyby úspory v bankách se najednou staly jen prázdnými čísly na výpisech z účtů, kdyby nebylo možno uplatnit svoje práva na disposici s penězi? Všechno by se zhroutilo, vyspělé země by totiž ztratily veškerou vládu nad svými podniky. Proto je nutno tento systém držet i politicky a mocensky. Obvykle dochází ke konsensu. Ale vně tohoto systému stojí některé státy, zvláště ty, které vlastní naftu, jsou schopny existovat mimo a mohou se stát zdrojem jiných ideologií a mocenského vlivu.

Je to zatím historicky nejlepší systém, který sice mnozí považují za špatný, ale lepší se zatím nenašel. Zároveň jsou země vzájemně ekonomicky propojeny tak, že si nikdo zařazený do systému nepřeje úpadek toho druhého, protože by na tom také prodělal. Jakékoliv rozdávání chudým zemím se neosvědčilo, vedlo jen k závislosti na poskytovaných dávkách, odvádělo od práce a snahy. Rozdávání v podstatě nikdy nic nevyřešilo a není důvod se domnívat, že je schopno někdy vyřešit. Každý si musí peníze odpracovat, jen tak je to správné morálně, a jen tak je to funkční.

 

Ekologické a morální konotace

Aby systém fungoval, je nutno stále více vyrábět a plýtvat. Pokud by nebyla výroba, nezaměstnali by se lidé, nebyly by zisky, fondy by nevyplácely peníze důchodcům atd. Také by nebyly ani navazující služby a tím by vznikla nezaměstnanost. Pokud si koupím myčku nádobí, musím kupovat poměrně drahý chemický čisticí přípravek, také elektrická energie něco stojí a vody se spotřebuje velké množství, i opraváři mají občas práci. Podobně veliké auto. Obrovské množství potravin s prošlou záruční lhůtou se likviduje. Zde vzniká základ ekologických problémů. Naše planeta má jen omezené energetické zdroje a snese jen určitou zátěž znečištění. Proto jsou liberální ekonomové s ekology v neustálém sporu, který se jen omezeně řeší ústupky ekologům, třeba výrobou „ekologického" chemického přípravku, který ovšem nikdo nekupuje, protože je drahý a obvykle i méně účinný.

Plýtvání a nadměrné služby mají svoje morální konotace. Dříve pekař na rohu ulice mohl odhadnout kolik chlebů si lidé koupí, také tyto chleby lidé potřebovali, aby se uživili, více méně je tedy koupit museli. Tak měl pekař zajištěnu práci, pokud nebyl vyložený hospodářský úpadek a hlad. Jenže v době, kdy se plýtvání stalo součástí systému, je nutno nabídnout lidem a přesvědčit je, že si musí koupit věci navíc, třeba i nepotřebné, prostě se musí stále kupovat (pekař potom prodává také sladké pečivo a zákusky, na kterých vydělává více než na chlebu). Protože lidé nějaké peníze vlastní, musí se z nich „vyždímat" i na nepotřebné věci nebo služby. V podstatě je to dáno objemem peněz, které jsou navíc nad nutnou spotřebu. Kdyby to tak nebylo, i pekař by asi měl velké problémy, protože jen na chlebu by nevydělal, nemluvě o jiných komoditách, které jsou založeny jenom na nadbytečných věcech. V bohatších zemích je obvykle těchto peněz více a tak je také více služeb, většinou nepotřebných, které si lidé kupují. K tomu přibývá i moderní technika, na kterou si lidé zvykli a už ji musí mít: auta, mobilní telefony, počítače, televize. I zde je možno v době krize šetřit, prodloužit dobu inovace, kterou se ovšem zase výrobci snaží účelově zkrátit sníženou trvanlivostí výrobků.

Celková výchova jde ke stále větší spotřebě a využívání služeb. V Česku si ještě lidé umývají okna sami. To se ve vyspělých zemích převážně neděje. Dokonce se domnívám, že lidé by to ani neuměli. Podobně i jiné běžné práce. Rozmařilé potřeby už lidé nevnímají a považovali by za nepředstavitelnou újmu žít v zemi, kde tyto potřeby lidé nemají.

Vzdělávání je jednou ze služeb, do maturity je jistě správné vzdělání podporovat státem. Do jaké míry je však potřebné vysokoškolské vzdělání? Vznikají stále další a další vysoké školy, propagace jdou k přesvědčování, jak je vzdělání důležité. Ve skutečnosti globální ekonomika vyřadila z práce především kvalifikované lidi. V montovnách jsou potřební jen manuální pracovníci, jinak jen prodejci a „přesvědčovatelé" zákazníků, že jejich výrobek je ten nejlepší. Reklama zaměstnává spoustu lidí, stejně tak neetický prodej. Ve výzkumných ústavech je zapotřebí jen omezený počet lidí, řemeslníci jsou potřební jen ve službách, které nebyly nahrazeny moderními výrobky (třeba stavebnictví) a vůbec ve výrobcích na zakázku. Většina služeb nepotřebuje ani výuční list, důležitější je flexibilita, tedy schopnost přizpůsobit se měnícím podmínkám. Vysokoškolské vzdělání je jen jakási chiméra, jakási prý investice, která se většinou nevyužije. Ale zaměstnají se tím lidé a navíc studenti nepracují a nepřekáží jiným na pracovním trhu. Vysokoškolské vzdělávání lze považovat z velké části za jeden ze způsobů plýtvání penězi a časem.

Ty práce, na které je možno najmout pracovníky ze zaostalého světa, nebo lze do zaostalých zemí přesunout, jsou nízko ohodnocené. Ohodnocení práce je totiž snižováno konkurencí pracovníků v zaostalých zemích nebo přistěhovalců odtamtud, globalizovaný svět nedovoluje nějaké výrazné odlišnosti v odměňování práce, jak se mnozí domnívají. To platí i o zemědělcích, kteří vzdorují velmi těžce globální konkurenci. Protože vysoce kvalifikovaných prací je málo, jsou dobře placené jen různé prodeje a podnikání, machinace s penězi, některé služby vyžadující kontakt se zákazníky, právní služby, nevýrobní práce vynucené na základě zákona (třeba revize elektrických zařízení) apod. Aby ekonomika fungovala, na práci být založena nemůže, protože práce vytvářející hmatatelné hodnoty tvoří jen malý rozsah ekonomické činnosti, jen malý objem finančních prostředků a daní z nich. Naopak mnohé z prací vytvářejících hodnoty musí být dotovány (zemědělství). Je to paradox vyspělých zemí, že základem ekonomiky není vytváření hodnot, ale rentiérství, ať už v Česku nebo v EU a na to navazující „ždímání peněz z rentiérů". Příklonem k EU jsme se vlastně dostali blíže k rentiérům a mohli se přiživit na službách jim. Tím bohatneme, ale pravděpodobně nebudeme nikdy na jejich úrovni, protože nemáme onen rentiérský základ, ono vlastnictví výhodných a vysoce výdělečných světových podniků. O to nás ošidila komunistická politika, která náš průmysl zbavila světového trhu a po pádu režimu i sovětského. Prací, onou nízce hodnocenou činností, to můžeme jen obtížně dohnat. To bychom opravdu museli „makat" jako Vietnamci, a to se neděje. Proto spíše zbohatnou Vietnamci a Číňané.

Přesto je stále fiktivní přelidněnost, lidé jakoby nejsou potřební. Snad ne ani tím, že by obecně nebyla práce, ale není jistota. Nejistota zaměstnání vzniká tím, že většinu výrobků a služeb lidé nepotřebují. Snadno se jich vzdají. Stačí jen nějaká psychologická příčina, třeba jen informace, že se blíží hospodářská krize, lidé si onu zbytečnou službu nekoupí a hned je nezaměstnanost. Ti výrobci a poskytovatelé, kteří „psychologickou" krizi přežijí, jsou obvykle ti méně etičtí, ti prolhanější a drzejší.

Ždímání peněz z rentiérů a vůbec bohatých navozuje zcela jinou atmosféru, než bývala tenkrát, když spotřebitel výrobce nutně potřeboval, aby mu zajistil životní potřeby. Vztah býval partnerský. Dnešní vztahy v principu být partnerské nemohou. Takový nerovný vztah evokuje zcela jiné ovzduší, které se těžko s něčím srovnává. Vytváří se mocenská řada: Na začátku je zákazník mající peníze, dále je prodejce nebo zprostředkovatel, který je nadřízen výrobci nebo dalšímu obchodníkovi, či výrobci, který je opět nadřízen subdodavatelům. Ten, který stojí blíže k penězům, je nadřízen tomu následujícímu. Vyšší nemusí tomu nižšímu zaplatit, potom se vleče celým řetězcem platební neschopnost. Nemorálnější vyhrává, nezaplatí, nelze to vymáhat, protože mocnější si obvykle vynutil výhodné smluvní podmínky. Pokud by někdo z „nižších" chtěl rovné smluvní podmínky, zakázku nedostane. V tomto řetězci, kde jde o to, kdo převážnou část peněz od zákazníka strčí do kapsy, hrají už roli jen nemorální manévry, využívání a vytváření závislosti, aby zaplatil, vlastně jakéhosi těžko nazvatelného jednání, které snad ani není vydírání, ale jen jakési „zajišťování", aby celá transakce dobře proběhla. Nejsou použitelní poctiví lidé. Poctivost není nikterak jistá i u viditelných poctivců, a v podstatě se ani nevyžaduje. Nejlepší jsou „špinaví lidé", tedy takoví, kterým se může hrozit, že se na něj „něco" ví, potom je požadovaný postoj vymahatelný.

Tento tlak, tento stálý stres z nejistoty se stává jedním z důležitých činitelů lidských životních rozhodnutí. Především jedinou jistotou jsou peníze a to jakýmkoliv způsobem získané. Když má člověk přiměřeně peněz, nemusí pracovat nebo může dělat jen práce na základě libovůle, a tak se zbaví stresu. Proto je zapotřebí vydělat velké peníze, ne malé. Potom je obvykle práce tím posledním jak získat peníze. Jsou přece i jiné způsoby! Nebudu zde polemizovat jaké, ty obvykle záleží na tom jak daleko od etiky se člověk nalézá a čeho je schopen. Této nejistoty není zbavena ani většina úředníků a politici již vůbec ne, a tak se snaží využít svého postavení k nahrabání peněz, aby nemuseli napříště stres zažívat a byli do smrti zajištěni. Pokleslý právní systém, možnost cokoliv vysoudit, každého odsoudit, vytváří nejistotu i u lidí, kteří by jistotu mít mohli, třeba některá úřednická místa. Vždyť i právníci a soudci patří do „služeb" a musí mít nějaké zaměstnání. Proto také snaha, aby právní systém byl co nejméně přehledný. Další a další „lidská práva", třeba antidiskriminační zákon, prezidentem Klausem odmítnutá nová evropská listina práv, vytváří další a další poptávku po právních službách, stále více je možností se soudit a něco vysoudit a tím nemuset hledat práci a zažívat s tím spojené stresy. Tato snaha na rozrůstání neproduktivních činností je zřetelná všude a v EU a narůstá i s ekologickými požadavky.

Další možností, jak se zbavit stresu, je nezaložit rodinu nebo ji minimalizovat. Obvykle mladý člověk dlouho studuje, potom čeká na dobře placenou práci, která stále nepřichází, přitom konzumní návyky nedovolují vést šetrný život. Prací se moc peněz nevydělá, to by vyžadovalo řadu let uskrovňování, ale to odporuje celému ideovému a psychologickému prostředí modernity. Celé prostředí od rodiny odvádí, včetně rodičů onoho mladého člověka, kteří obvykle, materialisticky zaměření, ani nějak vnoučata nepotřebují, hlavně aby se mladí měli dobře. Mít se dobře bez stresů (nemluvím už o práci) volí také některé ženy, navzdory feministickým názorům, výhodným sňatkem. Někdy i muži. Obvykle nejde o založení rodiny, ale o službu,  způsob jak „vymáčknout" peníze z toho, kdo je má; prostě pokračování globalizovaného světa až do postele.

Nejistota vyvolává stálé tíhnutí lidí k rovnostářství. Lidé povědomě cítí, že systém není dobrý a snadno naletí nějaké rovnostářské ideologii. Zde je nebezpečí návratu různých totalitních režimů.

 

Ideologické souvislosti

Domnívat se, že se lze od globálního světa nějak odpoutat, uzavřít do hranic a stanovit si jiná pravidla, je nebezpečný omyl. Nepřežili bychom ani rok. To si mohou dovolit velké země schopné vnitřním trhem většinu potřeb zajistit a nejspíše ty, které těží strategické suroviny.

Globální kapitalizmus vytváří určité prostředí, které je obecně nemorální. Zloděje dělá nejspíše příležitost, tedy systém, který zlodějinu podporuje. Přesto nikdo není nucen být zlodějem. Globální kapitalizmus nediktuje striktně nějaké morální podmínky a svoboda, kterou přináší, nám dovoluje jednat i jinak; naopak je výhodné se vzepřít reklamě a vnucování, nekoupit předražený a mizerný výrobek. Kdo má morální sílu tak učinit, zvítězí.

To neplatí jen pro jednotlivý výrobek, ale pro celý systém. Ideologii globalizace, jak říkám nepsaným pravidlům globálnímu kapitalizmu, je možno se postavit pouze morálně. Trochu rozporuplně, nicméně zcela reálně platí, že nad morálním úpadkem, který globální kapitalizmus vytváří, je možno zvítězit opakem, než sám předkládá. Prací, poctivostí, vytvářením rezervních prostředků, odmítnutím dluhů, odmítnutím plýtvání, solidaritou a morálními pravidly, tedy konzervativními opatřeními. Návod mohou dát ti, kteří se už na začátku globalizace s tímto fenoménem setkali a měli ještě morální étos se mu postavit, dovolil bych si jmenovat Masaryka a Baťu (T.G.Masaryk: Jak pracovat? Jan Baťa: V těžkých časech, Román života). To samozřejmě platí pro jednotlivce, nicméně na státní úrovni musí být realizováno morálními politiky, kteří nebudou jen „slibovači" zářných zítřků, vykradači státní pokladny a rozhazovači na dluh. K tomu je potřebná občanská solidarita a loajalita.

Dědictvím komunizmu není skutečnost, že bychom snad nepřijali ideologii globalizace, naopak, přejali jsme ji v euforii až příliš. Na Západě totiž je možno právě pozorovat více zachovaných konzervativních hodnot, které této ideologii dovedou účinněji vzdorovat. Evropská unie je ovšem politickým apologetem ideologie globalizace, protože idea evropského sjednocení je založena na volném trhu, otevřených hranicích a volném přesunu lidí, proto odtamtud přímo žádné morální normy nečekejme. Naopak správně se chovají Poláci, kteří si zachovávají svoje konzervativní hodnoty (dokonce ve školách kříž), což je dobrý základ k vytvoření obranného morálního systému. V návaznosti na polský příklad, nepřijetí dodatku k LS naší republikou na základě iniciativy presidenta Klause je taktéž dobrým počinem, jak se vyhnout závislosti, a vytváří možnost zavedení morální obrany. Největší chybou by bylo podléhat Evropské unii a v předklonu s úctou přijímat pravidla, která nám nedovolí si vytvořit vlastní morální systém. Prostě vzepřít se propagacím a vnucování, ponechat si vlastní rozum, je vždy jen výhodné a to nejen v globálním světě.