PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.08.2009

Autor: Karel Ledvinka

Fúze nemocnic

Otevřený dopis hejtmanu Pardubického kraje mgr. Radko Martínkovi.


Vážený pan

Mgr. Radko Martínek

hejtman Pardubického kraje

 

Komenského nám.125

532 11  Pardubice

 

posta@ pardubickykraj.cz

 

 

Otevřený dopis prostřednictvím Mf DNES - pardubická redakce

Redaktor David Pulpán

Redpa @ mfdnes.cz

 

Na vědomí:     Mf DNES - do rukou šéfredaktora ing. Roberta Čásenského

sefredaktor@mfdnes.cz

Litomyšlská nemocnice - do rukou ředitele MUDr. Libora Vylíčila

                                                nemocnice@lit.cz

 

 

Úvodem podotýkám, že do 22. července 2009 - tedy téměř 69 let, jsem nebyl, s výjimkou několika drobností, víceméně nemocen.

Sám svojí nedbalostí (nevhodná obuv) jsem si ve svém bytě způsobil těžké zranění - tříštivou zlomeninu stehenní kosti pod kyčelním kloubem.

Manželka vytočila na telefonu číslo 155 a ani ne za 10 minut (máme štěstí, že ve Vysokém Mýtě má detašované stanoviště) dojela RZP. Osádka zjistila zhruba co mi je a po poradě s dispečinkem mi aplikovala uklidňující injekci. Za pomoci místních hasičů mě snesli ve speciálním lůžku do sanitky, která mě převezla do Litomyšlské nemocnice - naštěstí.

Popisovat opravdovou bolest při cestě pro toho, kdo to zažil, je zbytečné; pro toho, kdo to nezažil, za nesvěřitelné.

V nemocnici mě udělali rentgenové snímky, zjistili přesnou diagnózu a za necelou hodinu od úrazu mě už v lokálním umrtvení vyvrtali díru pod kolenem, do které vložili jakýsi čep, který vložili do jakéhosi přístroje, na který zavěsili jakési závaží. Úlevu, kdy vám rozlámané kosti přestanou o sebe drhnout, neumím popsat.

Druhý den následoval operace. Moje noha „obdržela" titanový hřeb a šrouby, a po 3 hodinách jsem se probudil na Jednotce intenzivní péče. Kolem byl personál, který mě vítal a povzbuzoval - a to bez výjimky. Po dvou dnech na JIP jsem „udělal místo" pro dalšího pacienta a byl přeložen na chirurgické oddělení. Měl jsem možnost získat nadstandardní pokoj, takže jsem si ho rád zaplatil. Nic totiž nemůže nahradit ten slastný pocit, když po poměrně dlouhé době můžete jít sám na záchod. Tedy úplně sám ne - to byste nezvládl, sestřičky vám pomohou. Ale stojí to za to.

Díky skvělé léčbě a péči jsem byl brzy propuštěn do domácího ošetřování.

Po propuštění jsem považoval za svoji povinnost poděkovat prostřednictvím ředitele nemocnice všem, kteří se o mne starali. V dnešní době, plné krizí a blbé nálady, je obdivuhodné, že existuje tým lidí, kteří vedle skvělé odborné erudice dokáží pomoci překonat v té chvíli zcela bezmocnému člověku nejhorší chvíle bolesti a vytvořit klima téměř rodinné -oni jsou opravdu skvělí - a znovu říkám - všichni. Abych na nikoho nezapomněl, což by mě velmi mrzelo, nebudu je vyjmenovávat. S dvěma výjimkami - MUDr. Martin Serbák a MUDr. Jaroslav Bělehrádek - profesní špičky a lidsky - fantazie.

Závěrem mi dovolte přičinit malou osobní poznámku: Díky mému „televiznímu ksichtu" z 90. let mě později někteří lidé poznávali s otázkou: „Jste vy ten místopředseda a poslanec Parlamentu? Vždyť vy se chováte normálně.". Všichni, opakuji všichni zaměstnanci Litomyšlské nemocnice se ke mně chovali jako ke každému jinému pacientovi. Za což jim jsem opravdu vděčen. Díky!

Dopis připravený a ejhle! Je přede mnou článek pana redaktora Davida Pulpána v příloze Mladé fronty dnes pro pardubický kraj z 23. července 2009 nazvaného: „Fúze nemocnic?" I s vyjádřením několika zúčastněných - mimo jiné pana hejtmana Radko Martínka: „Něco se s těmi nemocnicemi musí udělat".

V té chvíli se ve mně projevila občanská odpovědnost. A proto jsem se rozhodl svůj víceméně osobní děkovný dopis personálu Litomyšlské nemocnice rozšířit o vlastní občanské stanovisko k této problematice.

S panem hejtmanem se osobně znám. Proto doufám, že mohu vyjádřit názor, že jsme se vždy, přes rozdílnou politickou orientaci, oboustranně dost respektovali. Právě proto, ale i proto, že jsem se ve své ústavní funkci pilně zabýval ekonomikou zdravotnictví, ale také i proto, co jsem v posledních několika dnech prožil, si dovoluji s plánem ČSSD na sloučení nemocnic ve Svitavách a Litomyšli polemizovat. Zdůvodnění svých postojů chci (samozřejmě zjednodušeně) opřít o svá stanoviska k financování zdravotnictví.

 

Několik slov úvodem!

Mezi těmi, kteří v prvních porevolučních 90tých letech hledali nejlepší model financování zdravotnictví, jsem byl příznivcem tzv. klasického pojišťovacího systému (zjednodušeně řečeno - pacient obdrží od lékaře či nemocnice účet za zdravotní službu a pacient ho následně proplatí sám - nadstandard, nebo nechá proplatit u své zdravotní pojišťovny - základní pojištění či nadstandardní pojišťění. Nikdo mě dosud nepřesvědčil o tom, že to není nejtransparentnější a nejednodušší systém financování zdravotnictví. Pro tento model se tehdy nenašla většinová podpora a já jsem toto rozhodnutí jako demokratický politik respektoval.

 

A pokračuji

            Trvám na tom, že financování zdravotnictví musí vycházet z určitých předpokladů. Především v zavedení standardů do systému - tedy kde se léčí, jak se léčí, čím se léčí a co patří do systému povinného zdravotního pojišťění a také zavedení nutných bonusů.

Trvám na určení rozsahu péče z veřejného zdravotního pojišťění s tím, že nadstandard si má platit pacient přímo ze svého nebo ze svého nadstandardního zdravotního pojišťění.

Trvám na finanční spoluúčasti pacienta na veškeré zdravotní péči, na laciné více, na drahé málo, nebo nic, s tím, že možná insolvence pacienta je sociálním a ne zdravotním problémem.

Jsem přesvědčen, že základním pilířem zdravotnictví musí být ne obvodní, ale rodinný lékař (praktik pro dospělé, a praktik pro děti a mládež). Právě ve vztahu rodinný lékař - pacient se automaticky vytváří klima důvěry, tolik potřebná k dobré zdravotní péči. Rodinný lékař, který v rámci tzv. kapitace (hrazené ze všeobecného zdravotního pojišťění) zajišťuje nejlevnější zdravotní péči vzhledem k poměrně malým fixním nákladům a menší náročností péče. Stát má ale důležitý úkol - určit takový počet pacientů u rodinného lékaře, aby ten mohl nejen léčit, ale současně provázet svého pacienta všemi složitostmi zdravotní péče. Do tohoto pilíře by měl být zahrnut systém bonusů pro pacienta i lékaře (třeba prevence, zdravý životní styl a pod.....).

Podobnou funkci pak vykonává druhý pilíř - ambulantní odborníci. Zde je daleko důležitější stanovení standardů péče a umožnění nadstandardů pro pacienty, kteří lidsky či jinak nevyhovuje ten terénní odborný lékař, doporučený lékařem rodinným, či považuje za nutné ověřit si správnost diagnózy či způsobu léčby u více odborníků. Ano, proč ne, ale ne ze všeobecného zdravotního pojištění.

Třetím pilířem jsou kliniky - tedy nemocnice zřizované státem, které mají být špičkově vybaveny špičkovými odborníky, špičkovou technikou, provádějící vedle špičkové medicíny i vědu a vzdělávání v oboru. Ekonomicky platí zásada, že tato část zdravotní péče má být zajišťována z prostředků solidárního všeobecného zdravotního pojišťění neboť tato špičková péče musí být dostupná pro všechny občany, zdravotní pojištění je povinné a navíc žádný jedinec si nemůže dovolit takovou péči zaplatit. I v tomto případě považuji za absolutní demagogii argumentovat, že v každém kraji musí být klinika. Nemusí!! Jakékoliv partikulární zájmy by měli jít stranou. Česká republika si takový luxus nemůže, vzhledem ke své ekonomice, dovolit. Pokud však si někdo chce zřídit soukromou kliniku pro soukromníky či nadstandardně pojištěné spoluobčany, meze by se mu klást neměly.

Čtvrtým pilířem je RZP - tedy z hlediska financí státní útvar, který pomůže každému, kdo se do kritického zdravotního stavu dostane a po nezbytném úkonu stabilizace ho předá příslušnému zdravotnímu zařízení.

Pátým pilířem jsou územní nemocnice, zřizované nebo provozované samosprávou, jejímž hlavním cílem je schopnost poskytovat odbornou péči v oblastech, pro které je nemohou zajišťovat kliniky, protože by taková péče, díky velmi vysokým fixním nákladům klinik, byla příliš drahá a tudíž velmi nehospodárná. Územní nemocnice musí také tuto péči poskytovat dostupnou v čase a jejich standard by se měl vyvíjet podle počtu občanů spádového území.

V celém materiálu jsem se nezmínil o soukromých zdravotnických zařízeních zřizovaných pro naše spoluobčany (míním i Evropany, či jiné cizince) s nadstandardním pojišťěním či občany, kteří si hradí zdravotní péči mimo systém povinného zdravotního pojišťění. Pojem vlastnictví nemá vůbec nic společného s touto tématikou.

 

Vážený pane hejtmane,

Souhlasím s vámi, že se něco musí udělat s nemocnicemi. Nejen s nimi a nejen s celým zdravotnictvím. Jsem přesvědčen, že pokud neopustíme nedějinnou degradaci života do pouhého přežívání a užívání si a nepřejdeme k životu nesamozřejmé pravdy bez korupce a politikaření a nebudeme-li si schopni alespoň na určitou dobu trochu uskrovnit ve svých požadavcích (jednou na počet wc v nemocnicích, jednou na luxusní dovolenou apod...), tak naše budoucnost nebude dobrá. Uznávám, že toto je ale tématika daleko širší než ambice mého dopisu.

My oba bydlíme ve městech, kterým státní orgány více méně nemocnice zrušily. My oba jsme skřípěli zuby. Ale uznali jsme argumenty o odborných finančních i personálních možnostech státu, kraje i obcí. Zachovali jsme se občansky.

Dovoluji si věřit, že tento dopis nebudete chápat jako politický pamflet či předvolební akci. Není důvod, neboť politicky činný nejsem. Dovoluji si věřit, že tento dopis budete ochoten chápat jako pokus pomoci dobrému či zamezit špatnému rozhodnutí od člověka, který se touto problematikou dlouhodobě zabýval a hlavně od pacienta s čerstvými zkušenostmi s českým zdravotnictvím.

Dovolím si následně shrnout svá doporučení:

  • 1) Pokuste se prosadit, aby centrální orgány konečně 12 let po zrušení okresních úřadů zrušily okresy ve správním pojetí. Pomůže to všem; ve zdravotnictví minimálně tím, že to nemůže svádět klaciné demagogii - vkaždém okresu jeden špitál.
  • 2) Pokuste se prosadit vcentrálních orgánech zvýšení tlaku proti zneužívání lékařské i odborné zdravotní péče, i proti plýtvání léky. Nebojte se plošných poplatků skompenzací nějakým způsobem handicapovaným spoluobčanům sociálními a nikoliv zdravotními přídavky.
  • 3) Prosaďte vyšší využití drahé zdravotní techniky - ta přeci nesmí zahálet jako dosud.
  • 4) Snižte fixní náklady na administrativu. Pokud vám analýza ukáže, že na řízení 2 nemocnic, vzdálených od sebe několik kilometrů, stačí jedno administrativní vedení, tak to druhé zrušte a je zcela jedno, zda se jedná o Svitavy - Litomyšl či Pardubice - Chrudim. Sice se moc neušetří, ale vypadá to hezky.
  • 5) Zrušte ambulantní oddělení všech nemocnic pro příchozí pacienty, které jsou díky vysokým fixním nákladům nemocnic pro ekonomiku zdravotnictví jako celku ekonomicky nevýhodná, přesto, že pro nemocnice výhodná jsou. Ale poskytování jakékoliv péče vdražších zařízeních, než je nutné, je neomluvitelnou hloupostí.
  • 6) Přesvěčte centrální orgány kurychlenému přijetí zdravotních standardů a bonusů, což podle mnoha světových analýz může přinést úsporu až 11 % přímých nákladů.
  • 7) Za základní problém nákladů jsou její náklady fixní. Ať již jde o kapitálové (kde rozhodující roli hraje dnes nákladná rekonstrukce budov a nákupy stále se modernizujících přístrojů), tak i provozní náklady (neboť medicinský pokrok je fantastický). Poměřte obě nákladové složky spříjmy u všech nemocnic vkraji a jejich oddělení (tedy včetně zrušených nemocnic ve Vysokém Mýtě, Moravské Třebové, Poličce a dalších zdravotnických zařízeních provozovaných krajem) 10 roků zpět a dejte ji nám, občanům vnějakém denníku (třeba MFd) knakouknutí. Možná vám občanská podpora dodá sílu kradikálním krokům, možná vás občanská podpora odradí od nějakých neuvážených kroků.
  • 8) Dobře vím, že povinností krajských nemocnic je zajišťovat i obory, které jsou podle stávajících standardů méně „efektivní". Buď předělejte standardy, nebo soustřeďte tuto činnost do jedné či dvou nemocnic vkraji.
  • 9) Dejte veřejnosti také nahlédnout prostřednictvím tisku do vytíženosti kapacit nemocnic i jejich jednotlivých oddělení, ať občané vědí, kolik je na jednoho pacienta lékařů, ostatního zdravotního personálu apod. Tím nechci říci, že všechny tyto údaje nemáte kdispozici - chraň Bůh. Ale pokud jakékoliv argumenty kvašemu rozhodnutí zrušit třeba méně efektivní oddělení bez předchozího vysvětlení občanům se musí logicky obrátit proti vám. Přece máte své zkušenosti se zdravotními poplatky.
  • 10) Kfinancování zdravotnictví uvádím takový obyčejný příklad:

Jdu po městě, zafouká vítr, do oka mi spadne smítko. Tlačí to, bolí to. Jdu ke svému rodinnému lékaři - sice tam chvíli čekám, ale celou společnost (tedy všechny nás) stojí tento úkon 76 Kč.

Nebudu čekat u rodinného lékaře, zajdu k očaři. Pak to stojí každého z nás 138 Kč.

Zajdu do nemocnice - je to jednoduší. Pak to stojí každého z nás 649 Kč.

Mám známého na klinice. Pak to stojí každého z nás 1814 Kč.

Jak jsme již uvedl, je to tím, že každé zdravotnické zařízení má jiné fixní náklady, což je logické. Ale už vůbec logické není, že rozdíl mezi nejlevnější a přitom stejně kvalitní péčí musí platit všichni občané a ne pouze ten, kdo tento nadstandard volí.

 

Vážený pane hejtmane!

Závěrem vás prosím, abyste odmítl politická (čtěte volební) řešení, neboť ony jsou, a logicky musí být, díky délce politických mandátů, krátkodobá.

V úvodu dopisu při popisu mého nedobrovolného pobytu v Litomyšlské nemocnici jsme mluvil o podmínkách této nemocnice a hlavně o skvělém chirurgickém týmu, který ne jenom pro dobré jméno nemocnice, či kraje, ale i České republiky a hlavně pak pro pacienty udělal, dělá a v budoucnu může udělat hodně dobrého. V případě, kdy by došlo k rozbití tohoto týmu z jakýchkoliv důvodů, považoval bych to za zločin. A to nejen za zločin politický.

Každý, kdo rozhoduje o budoucnosti zdravotnictví ať politicky či odborně, ať ve státní správě či samosprávě, by měl mít na mysli, že se každému z nás může stát třeba to, co se stalo mně osobně - a dokonce to může být něco mnohem horšího. Může se to stát třeba 15 km od nemocnice, kterou chce politik finančně, technicky, personálně, dokonce politicky volebně, či jinak omezit a ten dotyčný bude muset kvůli tomu jet o 20 km dál či o 15 minut déle - a nedojede. To je podle mého skromného názoru limit, který politik, pokud má mozek, nesmí nikdy překročit. Zjednodušeně řečeno - má se chovat občansky.

Jsem přesvědčen, že pokud by se vám podařilo naplnit alespoň něco z toho, o čem jsme si dovolil vám dnes napsat, tak s těmi nemocnicemi možná zas tak mnoho nebudete muset dělat.

 

Za pochopení děkuje.

 

 

 

                                                                                            Karel Ledvinka

                                                                                            SNP 607/4

                                                                                            566 01

                                                                                            Vysoké Mýto

                                                                                            V letech 1990 - 1998                                                                                                  místopředseda a poslanec

                                                                                            PSP ČR

 

Ve Vysoké Mýtě, dne 3. 8. 2009

P.S.: Pokud se domníváte, že můj dopis je pouhý blábol nemocného člověka a vděčného pacienta, tak ho klidně hoďte do koše.