PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 4.

Čtvrté pokračování devítidílné úvahy.


Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

 

4. Teorie II. - levice a pravice

Je vůbec klasifikace politického spektra na levici a pravici smysluplná? Je, ale pouze za předpokladu, že toto dělení se lidem vyplatí, že klasifikace bude srozumitelná a jednoduchá a současně odpoví na nejdůležitější otázku, která lidi zajímá.Tou politickou otázkou je otázka, co, proč a jak má stát (politická reprezentace prostřednictvím státních institucí, tedy veřejné správy) činit s hospodářstvím.

Tato otázka totiž společnost opravdu dělí na dvě formace. Jedna tvrdí, že primárním úkolem státu je pečovat o materiální blahobyt občanů a zajišťovat ho, že stát má aktivně zasahovat do ekonomiky za tímto účelem a rovněž za účelem větší materiální rovnosti, která je žádoucím ideálem. Zároveň tvrdí, že zásahy státu do ekonomiky jsou toto všechno schopny zajistit. Druhá tvrdí opak, tj. že není primárním úkolem státu zajišťovat materiální blahobyt svých občanů, že stát nemá zasahovat do ekonomiky a že materiální rovnost občanů není nutně žádoucím ideálem. První formace je dnes nazývána levicí, druhá pravicí. Toto dělení je zásadní, fundamentální a stálé, proto rozlišování na levici a pravici je nejenom smysluplné, ale i relevantní.

Levice se domnívá, že materiální rovnost je ideálem sama o sobě, pravice se to nedomnívá. Rozdíl v hodnocení vhodnosti rovnosti je dán odlišnými koncepcemi spravedlnosti. Podle levice je spravedlnost vlastností stavu, zatímco podle pravice je spravedlnost vlastností činu a konání. Levici stačí jediný pohled na stav společnosti, aby mohla konstatovat, zda je to stav spravedlivý, či nespravedlivý. Tím kritériem je nerovnost: je-li ve společnosti materiální nerovnost, je společnost levicí označena za nespravedlivou. Podle pravice samotný stav společnosti, bez ohledu na to, zda je společnost materiálně rovná, nebo zda jsou v ní materiální nerovnosti, nic nevypovídá o spravedlnosti. Spravedlnost podle pravice se vztahuje na konání; spravedlivý je tedy stav, který je důsledkem spravedlivého konání, naopak nespravedlivý je ten, k jehož vzniku vedlo nespravedlivé chování. Není-li tedy materiální stav společnosti důsledkem nespravedlivého, tj. nelegálního, či nelegitimního jednání (krádeže, porušení smluv, apod.), nemůže být označen za nespravedlivý, ač by byl sebevíce nerovný. Za takový by mohl být označen pouze tehdy, byly-li by dokázány zločiny, které k jeho vzniku vedly. Proto materiální rovnost podle pravice není považována za žádoucí ideál, neboť její existence či neexistence je zcela irelevantní. Pravice navíc říká, že v důsledku náhody, štěstí, rozdílných vlastností, daností a schopností lidí, jakož i jejich různých pocitů, vášní a sympatií, bude materiální stav společnosti nutně nerovný. To znamená, že svoboda a rovnost jsou protikladné ideály. Svoboda je totiž slučitelná pouze s rovností před zákonem. Pravice považuje dosahování rovnosti ve společnosti prostřednictvím státem prováděné redistribuce bohatství za primárně nespravedlivé. Nejen proto, že státem prováděná konfiskace majetku jedněch ve prospěch druhých je zmenšením svobody, nýbrž takové přerozdělování majetku, kdyby nebylo vykonáváno státem, ale jednotlivci, či skupinami, by bylo považováno za obyčejnou krádež. Proto pravice tvrdí, že stát nemá žádnou legitimaci, aby mohl porušovat právo a spravedlnost. V dilematu rovnost nebo svoboda si tedy levice vybírá rovnost a pravice svobodu. Toto rozlišení je opět relevantní.

Levice je přesvědčena o tom, že státní řízení ekonomiky je schopno nejen vyrovnávat materiální rozdíly ve společnosti, ale navíc je schopno zajistit větší bohatství pro celou společnost. Podle pravice ekonomická praxe potvrdila pravý opak. Státem řízená ekonomika sice může zajistit rovnoměrnější rozdělení bohatství, ale vede to k menší produkci a efektivnosti. Praxe ukázala, že to vede ke stagnaci a dále k celkovému úpadku, který nakonec nejvíce postihne ty nejchudší vrstvy obyvatelstva. Podle pravice žádní státní plánovači nemohou mít dostatek nutných informací o aktuálním stavu ekonomiky, neboť relevantní informace jsou rozprostřeny na trhu mezi jednotlivými účastníky. Navíc je podle pravice levicový model „vyšší daně - vyšší státní výdaje" nesmyslný především proto, že stát všechny peníze, které od lidí na daních vybere, lidem nevrátí, protože velkou část z těchto daní spotřebuje na chod velkého státního aparátu. Při nižším výběru daní zůstane lidem více jejich peněz a oni je mohou použít podle vlastního uvážení. Levice dále tvrdí, že i kdyby snad státní programy nepřinesly absolutní zlepšení, že to alespoň vyvolá ve společnosti přesvědčení o větší spravedlnosti. Pravice tvrdí, že většina těchto programů jednak vyvolává u svých příjemců stav trvalé závislosti na státu a jednak v nich ničí ty návyky a dovednosti, které jim umožňovaly je využít a zajistit tak sebe i svou rodinu a tím je demotivuje.

Rozlišení mezi levicí a pravicí je nejen o postojích k bohatství, ale i filozofické. A tím je jejich naprosto odlišné, protikladné chápání lidské přirozenosti. Levice a pravice totiž dávají odlišné odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná lidská přirozenost? Je lidská přirozenost proměnlivá a tedy změnitelná? Do jaké míry je člověk dobrý? Má svobodnou vůli?

Pravice zastává židovsko-křesťanské pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách, levice je ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím. Pravice se domnívá, že existuje něco jako neměnná lidská přirozenost a že tato není příkladně dobrá. Podle křesťanského dogmatu člověk není od své přirozenosti dobrý, člověk je bytost nedokonalá a je náchylná podléhat pokušením a v jejich důsledku se dopouštět často i špatného jednání. Kromě toho je lidská přirozenost obdařena i svobodnou vůlí. Proto je člověk za své jednání odpovědný, protože si ho sám svobodně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby a proto za to, co si volí, nese plnou odpovědnost. Častokrát je to i zlo a nikoli dobro, které si volí. Volba je však jeho a proto nese za ni plnou odpovědnost.

Levice tvrdí, že člověk je od své přirozenosti dobrý a zlo, které ve společnosti existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, které korumpují dobrou lidskou přirozenost. A nebo, alternativně, levice tvrdí, že člověk nemá žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho obklopují a formují. Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je dobrý, je změnitelný k lepšímu změnou vnějších vztahů ve společnosti - tedy vytvořením jeho nové, lepší přirozenosti.

Z těchto rozdílných koncepcí a jejich zdůvodnění lze nahlédnout, že pravice ze svého předpokladu nezměnitelné a nedokonalé lidské přirozenosti vyvozuje požadavek omezeného státu s limitovanými a přesně vytčenými pravomocemi. Levice naopak zdůrazňuje že člověk je přirozeně dobrý, nebo že je možné ho změnit a co tomu brání, jsou vnější společenské vztahy. Proto je pro levici úkolem číslo jedna tyto vztahy a normy měnit. A nástrojem, který to může provést, je stát. Tedy stát má být aktivním tvůrcem nového člověka podle norem, které tento stát určí.

Levice, přesvědčená o tom, že lidská přirozenost je determinovaná vnějšími společenskými vztahy a silami, musí dospět k závěru popření svobodné vůle člověka. Svobodná vůle je totiž slučitelná pouze s představou, že přirozenost člověka není determinovaná prostředím, ve kterém žije. Podle toho pak svobodná vůle člověka není až tak vzácnou hodnotou, neboť ji lze, v zájmu dosažení lepšího člověka i ignorovat. Levice svým důrazem na změnitelnost a možnou dokonalost lidských bytostí vlastně umožňuje představu jakéhosi ráje na zemi, stavu stálého štěstí. To samozřejmě pravice odmítá a naopak uznává stálou existenci lidského utrpení, bolesti a strádání. Pro levici je příznačné vkládání velkých nadějí v možnost učinit lidi šťastnými politickou manipulací, čili pozitivní akcí státu. Pravice se domnívá, že člověk má svobodnou vůli a tudíž neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout. Levice se naopak domnívá, že člověk je bez stálé přirozenosti. Z toho vyplývá, že proti vůli většiny ve skutečnosti nemá svobodnou vůli. Toto konstatování je opět zásadní a tudíž rozlišování poltického spektra na levici a pravici je opět smysluplné.

Pravice bývá často vnímána jako obhajoba statu quo, tedy existující podoby společnosti, zatímco levice jako revoluční síla usiluje o reformu. Toto vnímání je nepřesné. Levice přichází s programem radikální (třeba i revoluční) politické, ekonomické i společenské přestavby společnosti, pravice uznává, že stávající podoba společnosti není ideální, ale radikální, dokonce revoluční akty změny společnosti odmítá. Moderní levice se začala formovat nástupem socialistického hnutí. Socialismus je ústředním a nejsilnějším proudem levice a jeho nástup znamenal přeskupení do té doby existující politické scény, dělené na liberály a konzervativce. Socialismus, s mnoha prvky liberalismu vytvořil moderní levici, a z hlavní části konzervatismu (úcta k tradiční podobě společnosti a rodiny) a části liberalismu (svobodný trh a omezený stát) se utvořila moderní pravice.

Posledním a zásadním rozdílem mezi levicí a pravicí je postoj k západní civilizaci. Levice je projevem existenciálního nesouhlasu se západní civilizací, zatímco pravice je přesvědčena, že i když nejde o ideální společnost, jde o společnost nejlepší. Proti tezi levice, že všechny civilizace a kultury jsou si vnitřně rovné a stejně hodnotné, klade pravice tvrzení opačné, že totiž západní civilizace byla skutečně schopna více, než kterákoli jiná, nahlédnout platné pravdy o správném politickém a společenském uspořádání. Shrnuto: levice v 21. století bude představovat existenciální odcizení se západní civilizaci a pravice bude jejím existenciálním potvrzením.

Proto považuji klasifikaci politického spektra na levici a pravici nejen za smysluplné, ale i za správné.

 

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování - část 5. publikována 10.5.