Autor: Tomáš Kaláb

Fenomén Kosova

Dne 2.2.2007 představil zvláštní zmocněnec GT OSN M. Ahtisaari v Bělehradě a Prištině plán řešení finálního statusu Kosova. MZV ČR vyjadřuje návrhu plnou podporu. Považuje jej za vyvážený kompromis...

---

V úterý 6.2.2007 zveřejnilo Ministerstvo zahraničních věcí prohlášení k návrhu na řešení statutu jihosrbské provincie Kosovo. Postoj ČR je konzistentní s postojem mezinárodních institucí, USA a Evropské unie. O to nyní především jde, ničím se nevymykat z řady demokratických států, zvláště má-li jiná velmoc, Rusko, opačný názor. Z hlediska současnosti je to pochopitelné.

Dopřejme si ale luxus historického „kdyby" a trochy fabulace a promítněme současnou situaci do konce třicátých let v demokratickém Československu. To již několik let čelí agresivní propagandě strany, která je ideologicky řízena a financována ze zahraničí a která si dělá nároky být mluvčím části československých obyvatel. V momentě, kdy se množí teroristické útoky v českém pohraničí, je do této oblasti vyslána armáda, aby zjednala pořádek a ochránila zdejší menšinové (české) obyvatelstvo. Že to nebude lehký úkol bojovat proti rozptýleným záškodníkům, bylo jasné od prvopočátku, a armádní akce v českém pohraničí se prodlužuje. To pochopitelně nese nelibě sousední stát, který poukazuje na systematickou likvidaci německé menšiny a u tehdejších mocností Anglie, Francie a Společnosti národů požaduje okamžité stažení československé armády ze svých pohraničních oblastí. Po pevné reakci československé vlády, že armáda je nutná k obnovení pořádku a nastolení práva se nakonec Společnost národů odhodlá k akci. Jednotky Společnosti národů po letecké kampani donutí československou armádu k ústupu a obsadí veškeré pohraniční oblasti, které jsou od té doby s názvem Sudety pod mezinárodní správou. Přes značnou vojenskou přítomnost se objevují nadále násilné útoky proti českému obyvatelstvu, které je nuceno opouštět své domovy a stěhovat se do vnitrozemí.

Po pěti letech, kdy nedošlo k podstatnému zlepšení situace, je Společností národů vypracován plán na řešení finálního statutu Sudet. Plán je současně představen v Praze a Reichenbergu (postaru Liberci) a ač výslovně nezmiňuje nezávislost Sudet, přiznává jim právo na státní symboly, vstup do mezinárodních organizací a možnost uzavírání mezinárodních smluv. V Reichenbergu jsou pochopitelně nadšeni a rádi kývnou na podmínku zákazu sloučení s jakýmkoli okolním státem. V Praze naopak zavládne skepse a rozčarování, neodbytný pocit nespravedlnosti a zrady...

Tolik poněkud převyprávěný exkurz do historie, která se sice nekonala, kolik však chybělo, aby výše předestřená vize byla pravdivou. Podobnost s uvedeným mottem je samozřejmě čistě náhodná a pravděpodobně to tak berou i současní vládní představitelé. Nebrat si poučení z historie je ovšem hrubá chyba, která se v budoucnu může vymstít.

 

7. února 2007

 

Tomáš Kaláb

---