PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.01.2012

Autor: Dan Drápal

Federalizace nebo izolace?

Předpokládám, že euro padne. ... Bude ale potřeba postarat se o to, aby nepadly ty dobré věci, které nám sjednocování Evropy přineslo.


V tom městě byl jeden chudý mudrc a ten je svou moudrostí zachránil.

Kazatel 9,15 (překlad B21)

 

V minulém týdnu se odehrála přestřelka mezi prezidentem Václavem Klausem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Předmětem sporu je náš příspěvek Mezinárodnímu měnovému fondu na případnou záchranu eura. Prezident je proti, protože se bojí federalizace Evropy, ministr zahraničí je pro, protože se bojí naší izolace v rámci Evropy. I naše média líčila volbu, před níž stojíme - totiž zda se do konce března připojíme či nepřipojíme - jako osudovou volbu mezi federalizací Evropy či naší izolací od ostatních zemí Evropské unie a především od jejího „eurového" jádra. Odpůrci federalizace tvrdí, že Německo a Francie chce špatný projekt eura využít (ne-li přímo zneužít) k urychlenému vytvoření fiskální unie, jež by znamenala další omezení suverenity České republiky a další krok k federalizaci Evropy. Zastánci pokusů zachránit euro tvrdí, že pro Českou politiku bude krajně nevýhodné ocitnout se mimo hlavní evropský proud. Pokud se nepřipojíme, nikdo se nás už na náš názor nebude ptát.

          Mají tyto dva směry uvažování něco společného? Zdá se mi, že ano - byť jde pouze o něco negativního. Oba dva totiž postrádají ambici Evropě něčím podstatným přispět. V obou těchto pohledech hraje naše země pouze pasivní úlohu a našim politikům by mělo jít hlavně o to, aby se jí něco nestalo, tj. aby „nebyla federalizována" nebo aby naopak „nebyla izolována". Zastánci obou směrů implicitně považují naši republiku za malou zemi, která si nemůže moc vyskakovat a která si musí především dát pozor, aby nepřišla zkrátka.

          Jistě, nejsme velmoc. Ale nejsme tak malí, jak si o sobě tak rádi myslíme. U mé generace přispělo k dojmu malosti rozdělení Československa: Jsme menší, než jsme byli. Nicméně patříme k větším státům Evropské unie - ze sedmadvaceti jsme desátí největší. Jsme větší, než si připadáme. To ovšem není rozhodující.

          S myšlenkou, co dál, může přijít i někdo jiný než Angela Merkelová nebo Nicolas Sarkozy. A věřte nevěřte, dobrá a odvážná myšlenka není tak docela bez šance. Vycházím z nezvratného přesvědčení, že lze mít vizi pro euroatlantickou civilizaci. Vycházím z přesvědčení, že evropské národy sdílejí (ano, ještě stále) určité hodnoty, jež stojí za to bránit. Protože vidím hodnotu Evropy, věřím, že i pro Evropu jako celek existuje smysluplná cesta.

          V 15. až 17. století nebylo vůbec jasné, zda evropská civilizace nepodlehne Osmanské říši. A ačkoli se to málo ví, k záchraně Evropy vydatně přispěl jeden středomořský pidistáteček: Ostrov Rhodos, ovládaný řádem johanitů (později začali být známi jako maltézští rytíři). Číst historii tohoto řádu a jeho dlouholetého a úspěšného vzdoru obrovské přesile je samo o sobě povznášející.

          To, zda jsme či nejsme velcí, opravdu není nejdůležitější. Je to jen pár týdnů, co jsme se rozloučili s Václavem Havlem. Ať už ho jako politika hodnotíme jakkoli, nelze popřít, že byl inspirací pro mnohé bojovníky za svobodu v nejrůznějších částech světa. Něčím byl a něco dělal, a nenaříkal si na to, že je příslušníkem malého národa. Pokud přijdeme s přitažlivým programem pro Evropu, máme šanci, protože Evropa zřejmě v současné době příliš mnoho inspirujících politiků se smysluplnou vizí nemá. Ale i kdybychom přišli s dobrým programem a neuspěli, bylo by to pořád lepší než hájit pomyslnou „suverenitu" státu s nefunkční armádou, nefunkční policií a nefunkční justicí.

          Osobně jsem přesvědčen, že spor mezi „federalisty" a „izolacionisty" vyřeší sám čas velmi rychle. I kdybychom se k paktu na záchranu eura připojili, začalo by to pro nás být relevantní až v době, kdy bychom vstupovali do eurozóny. Domnívám se, že současná krize bude natolik hluboká, že pokud euro přežije, tak jen v radikálně pozměněné podobě.

          Předpokládám, že euro padne. A dokonce si myslím, že v dané situaci je to dobře pro všechny zúčastněné. Bude ale potřeba postarat se o to, aby nepadly ty dobré věci, které nám sjednocování Evropy přineslo. Aby nezvítězil protekcionismus, aby dále neoslabilo NATO, aby byla zachována (a ještě prohloubena) spolupráce všude tam, kde je to užitečné. Bude třeba hledat cesty, jak napomoci tomu, aby se chudší nestávali stále chudšími. Když uvážíme, jaká byla ještě v sedmdesátých letech bída v Řecku nebo v Portugalsku, jsem za Evropskou unii vděčný - byť bylo chybou, že se Řekům více nezdůraznilo, že lhát se nemá. Mít chudé státy v sousedství totiž není nikdy žádné terno. A bude třeba zabránit Rusku, aby se opět nezmocnilo Pobaltí.

          Ano, Evropa je v krizi, euro je v krizi. Škodolibě poznamenávat, že „my jsme to říkali", je stejně málo konstruktivní jako prohlašovat současnou krizi za bezmála konec světa. Je načase, aby se po celé generaci šedivých politiků bez víry i charismatu objevil někdo, kdo má pozitivní vizi, jak dál. A proč by to nemohl být zrovna Čech? Máme navíc, než být jen kritiky či fňukaly!