PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.11.2011

Autor: Dan Drápal

Evropská unie: Přituhuje

Aby bylo jasno: Mně se Evropská unie nelíbí. Ale nad jejími potížemi a nad eventualitou jejího rozpadu nejásám.


Trochu mi to připomíná rok 1913. Evropa měla tehdy za sebou 43 mírových let, kdy se válčilo vlastně jen na Balkáně. Tehdy by si asi nikdo nevsadil na to, že následujícího roku vypukne strašlivý požár, který si vyžádá miliony mrtvých.

          Vzpomněl jsem si na to, když kdosi v diskusi o mém nedávném článku „Co po Evropské unii" napsal, že Evropská unie se dozajista nerozpadne.

          Vyslovil jsem v něm obavy, že nikdo nemá připravený nějaký plán, co by se mělo dít po rozpadu Evropské unie. Od té doby jsem si ověřil, že naše politické strany se na tuto eventualitu skutečně nijak nepřipravují.

          Tento článek si nečiní nárok, že s takovým plánem přijde. Přesto chce přispět k diskusi na toto téma. Chci se dotknout tří faktorů.

          Prvním z nich je srovnávání Evropské unie se Sovětským svazem nebo Varšavskou smlouvou. Radikální kritici někdy tvrdí, že mezi Evropskou unií a tehdejším komunistickým blokem vlastně není rozdíl. Považuji tato tvrzení za nepravdivá a nebezpečná. Já si jako šedesátiletý člověk, který prožil větší část svého života pod komunistickou vládou, pochopitelně uvědomuji absurditu takových tvrzení. Mohla by ale splést mladší lidi, kteří onu dobu nezažili.

          Patrně to bude některým čtenářům připadat banální, ale dovolím si upozornit na některé významné rozdíly.

          Za komunismu mi byl na sedm let odebrán pas jen proto, že jsem se zúčastnil demonstrace 21. srpna 1969. Po vstupu do Evropské unie a po vstupu naší země do „Schengenu" mohu cestovat po naprosté většině Evropy pouze s občankou.

          Za komunismu nepřipadalo v úvahu, abych publikoval jakýkoli politický článek. Nyní mohu publikovat dle libosti.

          Za komunismu by mi za sebemenší kritiku či pokus o vtip na účet „představitelů spřátelených zemí" hrozilo vězení naostro. Nyní mohu kritizovat a zesměšňovat jakéhokoli evropského politika.

          Za komunismu nebylo některé zboží k sehnání vůbec a jiné jen ve frontách. Bez fronty jste dostali jen zboží nekvalitní, o které nebyl velký zájem. Pokud netoužíte po nejnovějším iPodu, dnes žádnou frontu na zboží nepoznáte.

          Pokud jste za komunismu dávali najevo „nesprávné" názory, vaše děti se nemusely dostat na studia. Dnes si to mladá generace nedovede představit.

          Existuje tisíc dalších podobných důvodů, abychom byli velice opatrní při srovnávání Evropské unie s bývalým komunistickým blokem. O lidech, kteří tak činí, mám dojem, že je pálí dobré bydlo.

          Druhým faktorem je otázka suverenity. Máme dokonce stranu, která má toto slovo v názvu. Vede ji žena, která je dost inteligentní na to, abych se o ní mohl domnívat, že se pokouší zavést naše občany nevědomky. Myslím, že dobře ví, co dělá.

          Česká republika v řadě ohledů suverénní zemí není a být nemůže, a to bez ohledu na to, je-li či není-li v Evropské unii. A v současné chvíli dokonce platí, že v rámci Evropské unie má skutečné suverenity více, než by měla mimo ni.

          V současnosti - i když dobře vím, že tomu tak nemusí být navěky - rozhoduje o síle a suverenitě zemí především jejich ekonomika. Naše ekonomika je v současnosti bytostně závislá na Německu a těžko tomu bude v dohledné době jinak. Kdybychom se dostali se svým největším a nejmocnějším sousedem do zásadního sporu, může nás ekonomicky zlikvidovat do několika týdnů. Armáda bude klidně moci zůstat v kasárnách. Být mimo Evropskou unii znamená ztratit i ty relativně malé možnosti věci ovlivnit. A snít v rámci Evropské unie o jakési ose Londýn - Praha - Stockholm mi připadá opravdu směšné. S oběma těmito zeměmi nás momentálně spojují nahodilosti, nikoli nějaké systémové prvky. Pokud skutečně chceme suverenitu a nechceme skončit jako Severní Korea, museli bychom občanům říci, že existují hodnoty, kvůli kterým nám stojí za to opravdu radikálně zchudnout. Já osobně bych byl pro - ale obávám se, že nesdílím hodnoty paní Bobošíkové. Na sen o suverenitě zapomeňme. Místo toho hledejme co nejintenzivněji cesty k tomu, aby náš hlas byl slyšet - ehm, tedy tam, kde máme co říci. Pro inspiraci doporučuji obrátit se k našim severním sousedům.

          Třetím faktorem ve hře, na který chci upozornit, je promýšlení, co tedy vlastně dál. Mnozí kritici Evropské unie jsou v tomto ohledu pozoruhodně skoupí na slovo. Výjimkou je Milan Knížák, který nedávno v Lidových novinách otevřeně doporučil rozpuštění Evropské unie: „Jsem přesvědčen, že rozpad EU, který by odstranil zbytečnou bruselskou administrativu ... a který by srovnal vztahy mezi státy na úroveň dobrých, samostatných sousedů a partnerů, by Evropě pomohl." Jsem rád, že to pan Knížák takto jasně řekl. Ovšem nemohu se nepozastavit nad jeho naivitou. Rozpad něčeho zpravidla vztahy na úroveň dobrých sousedů nesrovná. Když už si někdo libuje v analogiích se Sovětským svazem, mohl by si položit otázku, zda mezi Pobaltím, Ruskem a kavkazskými státy existují dobré sousedské vztahy. A to raději ani nebudu připomínat rozpad bývalé Jugoslávie... Rozpad Společnosti národů před druhou světovou válkou také žádné dobro nevěstil. Staromilcům zase můžeme připomenout rozpad Rakouska-Uherska... Kde bere pan Knížák jistotu, že by rozpad Evropské unie dopadl dobře, je mi opravdu záhadou.

          Aby bylo jasno: Mně se Evropská unie nelíbí. Nelíbí se mi její postoj k Izraeli. Nelíbí se mi její netolerance k jiným názorům - viz Rocco Buttiglione. Nelíbí se mi tlak na zavádění propotratových zákonů a homosexuální agendy. A tak bych mohl pokračovat. Ale nejásám nad jejími potížemi a nad eventualitou jejího rozpadu. Mohl by mít ještě horší následky, než rozpad carského Ruska. A to vám byl, panečku, fukot.