PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.03.2009

Autor: Vlastimil Podracký

Evropa neví kam směřuje, my nevíme co chceme

Ad Lisabonská smlouva.


Tímto nadpisem krátce charakterizuji situaci, která je v současnosti v době přijímání Lisabonské smlouvy. S diskusí o přijetí Lisabonské smlouvy se dostává na přetřes otázka národních zájmů a ohrožení českého státu, potažmo národa, ztrátou samostatnosti. Jestliže se máme stát součástí nějakého celku, musíme se nejen tázat co nám to přinese a zda se nestaneme opomíjenou provincií, ale též jaká společná ohrožení s tímto celkem budeme muset snášet.

 

Nic než ekonomika

Paradigma současné Evropy včetně České republiky je založeno na ideové bezcílnosti. Už hned po listopadu 89 bylo vedeno veškeré jednání jen na získání co nejvyššího ekonomického statusu, ať už osobního nebo skupinového. Celkové směřování se zbavilo jakýchkoliv ideálů, kromě likvidace komunistického dědictví v hospodářské oblasti. Dalším cílem bylo dostat se do Evropy. Opět to byl jen ekonomický cíl, nikdy jsem neslyšel nějaký jiný důvod než jen dosažení životní úrovně západoevropských zemí včetně snad dalších ekonomických ukazatelů. To nebyla jen rétorika populistických politiků, ale tento čistě utilitární význam Evropské unie se dostal do podvědomí celého národa. V okamžiku, kdy se najednou chce něco jiného, jako je třeba důvěra v evropské partnery, společně sdílené hodnoty, ideály sjednocené Evropy, nelze tomu rozumět, protože nic takového se nikdy neobjevilo, ani nevysvětlovalo.

Stále přežívá jakási představa, že jsme postkomunistický stát, myslíme jinak než lidé ve staré Evropě, stále nějak pokulháváme za nimi. Jenže to už není pravda. Mnoho mladých lidí prošlo zahraničními školami, mnozí na Západě pracovali, mnozí již v úřadech nahradili staré komunistické úředníky; vždyť už je to dvacet let, co žijeme pod vlivem „zářného vzoru" starých evropských národů. To se přece musí nějak projevit! A ejhle, ono to vypadá, jako bychom byli na začátku. Jsou to opravdu jen nějaké zatuchlé poměry?

Vždyť se už ze Západu toho tolik převzalo v oblasti legislativy (mnohdy i s nechutí), vždyť tu máme převahu zahraničního kapitálu a postkomunističtí tuneláři (i netuneláři), kteří se kdysi na začátku chopili státního majetku, zmizeli, někteří do vězení, někteří na Bahamy nebo Seyshely, jiní se transformovali do smíšených podniků a další opět si užívají milionů za prodej svých podniků zahraničnímu kapitálu. Copak se takový obrovský vliv neprojeví? Asi ne, ono totiž není, co by se projevovalo. Na Západě to totiž není příliš odlišné. Kdyby byl Západ nějakým výrazným kladným ideovým vzorem, muselo by se to vzhledem k přejímání západních způsobů života už podstatně projevit.

Že by se za těch dvacet let postkomunizmu nějak poměry zlepšovaly, se nedá říci. Řeknu jednoduchý příklad: V polovině devadesátých let jsem byl svědkem jednání stavebního úřadu, kde byli staří úředníci z komunistické éry (většinou ovšem nebyli komunisté), kteří jednali jaksi normálně, vyřídili záležitost sice za dlouhou dobu, liknavě, ale bez „dotací" nebo „všimného", přimhouřili oči nad nedostatky a nic za to nechtěli. Dnes už tam většinou nejsou, jsou tam jiní, většinou mladší (určitě nemohli stihnout členství v KSČ) a jejich chování tu nebudu popisovat, abych náhodou nenarazil. Jen připomenu, že něco prosadit je pro obyčejného člověka obrovský problém, zatímco zahraniční supermarket si může dovolit cokoliv. Přitom se právní prostředí jistě zlepšilo, ale nikoliv morální. Určitě je obtížné vyjmenovat příčiny, asi nelze obviňovat Západ z nějakých cílených kroků, ale přesto, tento vývoj mohl zvenčí ovlivnit jedině západní vzor, jiný nebyl. To, že je to na Západě náhodou v některých oblastech lepší, je spíše jen setrvačností konzervativních poměrů nepřerušených komunistickým režimem, nikoliv pozitivním směřováním. Domnívám se dokonce, že ti, kteří měli na nás nějaký vliv, ani nechtěli abychom dožívající konzervativní vzory ze Západu přijímali, vždy jen podstrkovali spíše nové ideje levicového liberalizmu, pro nás, stejně jako pro ně, spíše zhoubné (genderový feminizmus, rovnost sexuálních orientací, rovnost dítěte s dospělým, legalizace potratů, antidiskriminační zákon zavádějící zbytečné spory a paralyzující hospodářský život, apod.).

Potom se nedivme, že vznikají rozpaky: proč do Evropy? Ekonomicky jsme už s Evropou zajedno, hranice jsou otevřené, cíle směřování od r. 1989 bylo dosaženo a dál se v této oblasti už se jít nedá (pouze toho využívat a zvyšovat jen ekonomické ukazatele). Další cíl není potřebný.

 

Evropa neví kam směřuje

Každé sjednocování musí být založeno na nějakých společných hodnotách. Zároveň ovšem musí být jasné, že jsou tyto hodnoty ohroženy, že je nutno je společně bránit, že politické sjednocení je iniciativa ke společné obraně. My určitě máme jisté společné hodnoty s Evropou, ale není důvod se o ně obávat. Obranu je možno zajistit v rámci NATO. Naopak Evropa nám vnucuje spíše ony levicově liberální hodnoty, které budí v našich lidech rozpaky. Co tedy máme bránit? Kde je nějaké vnější ohrožení?

Směřování ke sjednocení Evropy je sice definice směru, ale nikoliv definice cíle. Je nutno určit podobu příští Evropy. Podoba to musí být jasná, aby každý věděl, co ho čeká. Možná, že někde hluboko v šuplíku evropských úředníků je nějaký plán uspořádání budoucí Evropy, ale je přísně tajen. Možná by mohl postrašit členské země, možná by se tam našly jako obyčejné provincie, což by ještě nemuselo být nejhorší, ale také bez šance něco ovlivnit ze svého osudu. Ale možná také evropské úředníky přeceňuji, možná opravdu nic nemají, nic neví a tak jen sem tam zkusí nějakou tu Lisabonskou smlouvu, jako v ruletě - projde, neprojde. A ejhle, ono to projde, evropské vlády nepostřehnou skryté úmysly, třeba omezení rozhodovacích pravomocí malých národů, nebo nad tím mávnou rukou jako nad nepodstatnou věcí.

Bude Evropa superstrátem s federativními republikami jako USA? Nebo bude složena z vysoce samostatných národů, které budou mít jen společnou obranu a volný trh? Nic z toho není jasné. Nic se neví. Ale právě takový plán by se měl schvalovat jako první a nějaké Lisabonské smlouvy by měly být jen postupnými kroky k jeho naplnění.

 

My nevíme co chceme

Předběžná opatrnost je jistě na místě, asi se nic nestane, když si ponecháme co největší možnost rozhodování o svých kulturních a etických hodnotách a nenecháme si už ze zásady nic vnucovat.

Jenže je s podivem jednání některých polických nebo kulturních subjektů, které nechtějí podlehnout evropskému sjednocovacímu procesu, ale nemají co postavit proti němu. Dokonce si ani nejsou vědomi, že pokud nepodlehneme Evropě zcela a necháme si nějakou samostatnost, musíme ji naplnit. Ale ta náplň chybí. Není ani sebemenší náznak nějaké opoziční ideje, pro kterou by národ autenticky horoval a postavil na ní základ odporu těsné integraci (Irové a Poláci mají zákaz potratů a některé křesťanské etické hodnoty). U nás jen zcela okrajově existují některé opoziční myšlenky, obvykle konzervativní, zatím nesouvislé, eklektické a velmi tiše pronášené. Občas se objeví nějaký nejasný odpor k jednotlivostem, nic zásadního, nic systémového. Za takové situace, když prostě není na čem stavět, je těžko přesvědčit národ, že odpor je vůbec potřebný.

Proto je zapotřebí samostatnost naplnit, předložit ideu, která bude lepší než evropská, kterou národ schválí a bude ji naplňovat. To je obtížný úkol a s úsměvem musím konstatovat, že si nedovedu představit dnešní politiky něco takového vypracovat a prosazovat. Nicméně jen tak můžeme dokázat, že samostatnost nemáme jen tak pro nic za nic. Ona by se totiž stejně, bez náplně, brzy zhroutila a veškerá současná snaha by byla marná.

 

15. března 2009

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz