PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

26.04.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Karel Ledvinka

Ekonomická řešení krizí - část 6.

Závěrečná část šestidílné úvahy


4. Závěr

Ekonomická věda není uceleným učením, které dává jediný možný pohled na ekonomickou realitu, která ji obklopuje. Ekonomická věda není jednotná. Vzniká a postupně se vyvíjí řada teorií, které nám dávají často i protikladná doporučení pro řešení makroekonomických a mikroekonomických problémů, pro vládní zásahy, či jiné kroky jiných institucí. Využitelnost ekonomických teorií v praxi a jejich přínos je možné většinou hodnotit až s časovým odstupem. Také proto se velmi obtížně předpovídá budoucí ekonomický výhled.

Jak je ekonomická věda zajímavá, jak rozdílné jsou pohledy ekonomů na budoucnost ekonomiky a jak není úplně předvídatelný ekonomický vývoj, chci dokumentovat na výňatku z mé studie, nazvané „Názor na budoucnost světové ekonomiky a souvislosti pro ekonomiku České republiky", uveřejněné v ekonomické příloze č. 1. Newsletteru (2000):

Ekonomické debaty se u nás v České republice po roce 1989 proměnily v boj mezi monetaristickým postojem Václava Klause a keynesiánstvím Miloše Zemana. Bohužel to byla jenom akademická debata; ale v negativním slova smyslu. Míním tím nejen dva jmenované pány, ale také jejich „podporovatele" z akademické i novinářské obce, o politické raději nemluvím. Jen si vzpomeňte, jak jiné názory byly nemilosrdně smeteny ze stolu. Právě v této „pseudoakademické" debatě mohlo dojít k pro ně výhodnému (pro občany nevýhodnému) zastavení transformace. Spontánní síla finančních toků je ale obrovská. Jakmile ji někde omezíte, má to negativní vliv na tok zboží a investic. Logicky došlo v roce 1997 k ekonomické recesi. Nebylo to žádné individuální pochybení v čase, ať už vlády v pozdním souhlasu s uvolněním měnového kursu, či špatném nastavení měnových parametrů centrální bankou při odeznívání recese, ale bylo to chybné politické rozhodnutí o zastavení reforem v roce 1996. Byl to nesmyslný politický zásah do ekonomiky. ...

Od mnoha světově uznávaných ekonomů (např. Milton Friedman), ale také od světově uznávaných praktických ekonomů (např. Alan Greenspan) a dalších se očekávalo, že v roce 1997 budou předvídat ekonomický vývoj příštího období, hlavně pokud se týká vlivu politiky na ekonomiku a ekonomickou vědu. Opravdu tomu tak bylo. „Prognózovali"politici z celého světa. Já jsem si vybral a sledoval americké vědce. Proč právě Američany? Především proto, že v 90.letech byly USA pokud jde o růst ekonomiky na světovém vrcholu zcela suverénní a zdá se, že to bude ještě chvíli trvat. Dále proto, že američtí ekonomičtí vědci jsou ke svým vládám velmi kritičtí. Co jsem od nich převzal do svých úvah?

Takže jsou podle nich vyhlídky pro příští desetiletí nadějné? Zdá se, že ano. Bude-li ve světě prosperita, a bude-li pokračovat ozdravný proces světové ekonomiky, to záleží především na tom, zda bude trvat ekonomický rozkvět USA. Tedy nízká nezaměstnanost, skoro nulová inflace, vysoké ceny akcií, a tudíž vysoké zisky středních a vyšších společenských vrstev a jejich penzijních fondů. Zdá se navíc, že ekonomiky rozvojových zemí a zemí v porecesním období budou pokračovat v ozdravných procesech rychleji, než se očekávalo. Zachování a prohloubení volného obchodu umožní snad konečně rozvojovým zemím vytvářet přebytky. To by měl být klíčový rys ekonomických dějů nastávajících 10 let.

Pokud jde o ekonomické uspořádání, budou spíš než čistá forma leassez-faire převládat smíšené ekonomiky. To znamená, že většinu rozhodování při dělení zdrojů budou provádět ziskové podnikatelské subjekty, které budou mezi sebou soutěžit, kam své zisky umístí. To znamená, že základní funkcí vlád a centrálních bank musí být soustředění se na makroekonomická stabilizační opatření. Tedy na daně a moc, plynoucí z rozpočtové politiky; to bude ten správný přístup a způsob, kterým demokratické režimy budou vyrovnávat závažné nerovnosti příležitostí a příjmů.

Klíčové však zůstane, zda poroste životní úroveň středních vrstev společnosti. Aby tomu tak bylo, musí být ekonomický růst založen na lepším vzdělání a na rychlejším šíření nových technologií, které zvednou, díky čistící funkci trhu, mzdy.

Všichni odborníci, které jsem si vybral, mají samozřejmě také obavy. Především z možnosti „přehřátí" americké ekonomiky. Ona může vyprázdněním pracovních příležitostí zvyšovat náklady na mzdy a ceny zboží. Logicky by zareagoval FED (americká centrální banka). Aby zpomalil inflaci, zhorší úvěrové podmínky. Tím se vyvolá další nedostatek pracovních příležitostí. Horší je však druhé nebezpečí. Ekonomové ho nazývají spekulativní bublinou. Musíme si uvědomit, že američtí spotřebitelé, podnikající na kapitálovém trhu sami, či prostřednictvím svých důchodových či investičních fondů, mají v posledním období zisky až 20 %. A stejný kapitálový výnos očekávají i dále. Tím ovšem může dojít k „umělé úpravě cen akcií". A pokud by opravdu došlo k cenovému nadhodnocení, může to vyvolat rychlou ztrátu ekonomické výkonnosti, velké problémy komerčních bank, které klientům na tyto riskantní operace půjčily finanční prostředky, k výraznému propadu cen akcií a dokonce k recesi

Žádný ze zmiňovaných odborníků se však nedomnívá, že by to mohlo vyvolat stejně silnou krizi, jaká byla v letech 1929-1933. Všichni předpokládají, že právě globální spolupráce, globální pohledy a demokratické režimy dokáží zkrotit případné nerovnováhy. Díky získání bohatých zkušeností, celosvětové spolupráci a také pochopení investorů „zvyknout" si raději na nižší, ale dlouhodobější kapitálové zisky. Já osobně, po zkušenostech z let 1996-1997 v české ekonomice, jsem v tomto směru pesimističtější.

Pak je zde však samozřejmě také možnost politické nestability, hlavně v rozvojovém světě. Například zaslepený fundamentalismus, či podobné nedemokratické projevy mohou ekonomický vývoj významně ohrozit. Ale i zde je podle ekonomických odborných špiček silná záruka, že demokratický a globální svět by si dokázal i s tímto nebezpečím poradit.

I pro nás v České republice by měly být závěry hodnocení těchto slovutných a uznávaných odborníků silným poučením. Žádné třetí cesty, ani žádné speciální české návody a izolace. Naopak. Je třeba využít nejmodernějších výsledků ekonomické vědy!

V úvodu jsem napsal, že budoucí ekonomické úspěchy jsou založeny na ekonomické svobodě, ekonomické výkonnosti, na míře zaměstnanosti a na míře inflace .A nyní dodávám: na míře zadlužení. Neboť nynější oživení je kompenzováno budoucím zadlužením.

Co si z těchto úvah vzít pro Českou republiku? V ještě nedaleké minulosti (jistě to platí pro první republiku) dbaly státy, rodiny, obce i jednotlivci především na to, aby žili rozumně, měli vyrovnané rozpočty, přemýšleli o budoucnosti - zkrátka žili šetrně. Jakmile se však objevil nový neoliberální a socializující hodnotový systém, uvedlo to do života jednotlivců,rodin , obcí i států systém žití na dluh. Pokud si to neuvědomíme, můžeme mít v budoucnosti velké problémy. A pozor! Neplatí to jen pro Českou republiku."

Pro svoji různorodost je ekonomická věda vědou demokratickou. Pro uplatnění ve společnosti potřebuje i ona demokracii. Víme dobře, že demokracie stojí na třech pilířích: politickém, ekonomickém a morálně kulturním, které musí mezi sebou spolupracovat, ale také musí být personálně odděleny. Politický a ekonomický pilíř musí být plně liberální (především pro svobodný přístup k nim), kulturně morální pilíř musí být naopak konzervativní.

Je evidentní, že

Ekonomice se povede dobře v časech, kdy v politice nebude vládnout neoliberalismus (kde si každý může dělat co chce) ani neosocialismus (posilující roli státu na úkor občanských svobod).

Ekonomice se povede dobře v časech, kdy se lidé rozhodnou opustit nedějinnou degradaci života do podoby pouhého přežívání a užívání si a přejdou k životu nesamozřejmé pravdy, otevřenosti a jí odpovídajícímu svobodnému jednání.

Ekonomice se povede dobře v časech návratu k vládě zákona, slušnosti, morálky, úcty k lidskému společenství, majetku a zájmům.

Naplní-li se tento čas, kdy se bude dobře dařit ekonomii, bude se o to lépe dařit i ekonomické vědě. A jistě se bude ekonomickými prostředky účinněji bojovat i v dobách krizí.

Měl-li bych si vybrat, která ekonomická teorie je mi nejbližší, volil bych učení jednoho z největších myslitelů 20. století Friedricha von Hayeka. Neboť on první a v ucelené podobě přišel do ekonomické vědy s myšlenkou svobody - svobody člověka, svobody ekonomie a svobody ekonomické vědy.

Svoji práci si dovolím ukončit citátem světové kapacity ekonomické vědy, nositele Nobelovy ceny (1970) Paula A. Samuelsona (1915-2009):

Nejdůležitější ekonomickou otázkou, před kterou stojí vyspělé ekonomiky není co, jak a pro koho? Ale k čemu? Pro co budeme využívat bohatství, vytvořené ekonomickou činností lidí? Pro zbraně, nebo pro charitu? Pro vzdělání, nebo pro kožichy? V dalším rozvoji ekonomie bychom měli použít vedle mozku i srdce. Srdce má své důvody, které rozum nezná. Ekonomie, která stojí mezi uměním a vědou, může porazit společné nepřátele lidstva tím, že skloubí důvody, vyvozené z historie s úmysly, jež vycházejí ze srdce".

 

Ve Vysokém Mýtě, listopad 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany