PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.04.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Karel Ledvinka

Ekonomická řešení krizí - část 5.

Pátá část šestidílné úvahy - pokračování kapitoly o krizi a řešení


3. Krize a její řešení ekonomickými postupy II.

Je nutné také zmínit čistě politické vlivy na hospodářskou politiku v jednotlivých hospodářských cyklech. Musíme totiž počítat s výrazným vlivem voleb. Volební tlaky totiž mohou vést při politickém rozhodování ke krátkozrakosti nebo krátkým rozhodovacím horizontům, vycházejících z délky jednotlivých volebních mandátů a předvolebních slibů v boji o voliče. Syndrom krátkých horizontů je nejlépe vidět vždy ve volebních letech nesmyslným tlakem na vládní výdaje. Parlament, president, vláda, ekonomičtí experti, zástupci podnikatelů: ti všichni vždy souhlasí s tím, že vysoký rozpočtový deficit škodí úsporám, investicím a zbytečně ubírá volné zdroje pro zajištění následné dluhové služby. Prakticky vždy všichni souhlasí s tím, že pokud se rozpočtový deficit nebude snižovat, ohrozí to budoucí prosperitu. Přesto parlament není schopen přijmout nezbytné kroky. Co je zdrojem tohoto selhání? Problém je totiž v tom, že snížení deficitu vyžaduje provést bolestné kroky dnes, aby se zlepšila ekonomika v budoucnu. Momentálně by se musely snížit výdaje, aby se zvýšily úspory, investice a produktivita, nebo zvýšit daně. Parlament však má vždy problémy s přijetím těchto kroků. Uchazeči o politickou přízeň se domnívají, že voliči věnují více pozornosti zvyšování daní nebo rozpočtovým škrtům, než dlouhodobému prospěchu ze snížení rozpočtových deficitů. Proto se Parlament rozhoduje pro metodu opětovných odkladů, především ze strachu o ztrátu voličských hlasů většiny. Tento defekt je případem nereprezentačního hlasování, neboť svůj hlas dávají pouze ti, kteří žijí dnes. Tendence mít na zřeteli pouze příští volby vede politiky k zavádění a podporování programů s krátkými dobami návratnosti a k vyhýbání se projektům s okamžitými náklady a rozptýlenými budoucími přínosy. Hlavně v dobách krizí se tato politická zbabělost nejvíce negativně projevuje v řešení hospodářských krizí ekonomickými prostředky a nejvíce postihuje dlouhodobé výhledy ekonomiky. Pouze opravdoví státníci se spolu s ekonomy zabývají korekcemi tržních selhání a dokáží zkoumat způsoby, jak se vyhýbat vládním selháním. Bohužel: je jich jen velmi málo!

Konjunktura je obdobím, kdy se všechno daří. Hrubý domácí produkt, jako první základní ekonomický indikátor, stoupá,výrobci jsou schopni prodat své výrobky a zboží, nabízejí je za přijatelné ceny, odběratelé je kupují... to znamená, že i druhý základní ekonomický indikátor, což je inflace, je díky rovnováze nabídky, poptávky a ceny, dostatečně neměnný. Z této situace vznikají další pracovní příležitosti, což vede k větší zaměstnanosti a tím pádem k menší nezaměstnanosti, čímž je příznivý i třetí základní ekonomický indikátor. Rovnovážný stav tří indikátorů je příznivý i pro ten čtvrtý, kterým je počet peněz v ekonomice, což umožňuje stabilní úroveň úrokových sazeb a dostatek možností finančně zabezpečovat investování i zvyšovat úspory. Vládám tento stav umožňuje hospodaření s vyrovnanými, nebo dokonce přebytkovými rozpočty a tím se vytvářejí i vhodné podmínky pro dobrou obchodní bilanci státu.

Hospodářské podmínky však nejsou nikdy stálé. Konjunkturu může vystřídat panika, nebo katastrofa. Potom hospodářská expanze ustupuje recesi. Hrubý domácí produkt klesá, stejně jako zaměstnanost a reálné důchody. Inflace a zisky se snižují a lidé jsou často propouštěni z práce. Nakonec je dosaženo dolního bodu obratu a začíná zase postupné zotavení. To může být pomalé nebo rychlé. Může být neúplné, ale může být i tak silné, že vede k nové konjunktuře. Tato nová prosperita může znamenat trvalejší zvýšenou hladinu poptávky, nové pracovní příležitosti a zvyšování životní úrovně. Může také ale znamenat rychlé inflační vzedmutí cen a spekulace, následované dalším poklesem. Takové vzestupné a sestupné pohyby produktů, cen, úrokových sazeb a zaměstnanosti tvoří hospodářský cyklus.

Dále si musíme zodpovědět otázku, jak hospodářské cykly zapadají do analýzy agregátní nabídky a poptávky? Klesá v recesi produkt v důsledku posunu poptávky způsobeného poklesem investic či vládních výdajů? Nebo pokles produktu odráží snížení schopnosti ekonomiky vyrábět, které nastává po poklesu potencionálního produktu? Potenciální produkt je dlouhodobě udržitelná výše reálného hrubého domácího produktu, při níž je v ekonomice dosahováno vysoké zaměstnanosti. Potenciální produkt je ale také maximální hladinou produktů, které lze dosáhnout, aniž dochází k napětí v produkční kapacitě země a k vyvolání inflačních tendencí. Když skutečný produkt převýší potenciální, začnou růst stále rychleji ceny a proto nelze takovou výši produktu dlouho udržet. Je jasné, že výše potenciálního produktu určuje agregátní nabídku. V obdobích, kdy se naopak zdroje plně nevyužívají, vedou přírůstky poptávky spíše k růstu produktu, než cen.

Hospodářský cyklus tedy vzniká, jestliže se urychlí nebo zpomalí hospodářská aktivita. Hospodářské cykly vznikají tedy proto, že se zvětšuje nebo zmenšuje mezera mezi potenciálním a reálným hrubým domácím produktem. Ale není to jen otázkou produktu, neboť hospodářské cykly se přelévají i do zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Jaká bude v hospodářských krizích nezaměstnanost? Tak, jak klesají objednávky a produkce, jsou pracovníci propouštěni ze zaměstnání. Strnulost mezd brání pracovníkům, aby rychle nalézali nové pracovní příležitosti při nižších mzdových sazbách. Jednoduše řečeno: míra nezaměstnanosti roste.

V období od konce 2. světové války až do roku 1980 ekonomové a politici zdůrazňovali úlohu agregátní poptávky pro pochopení hospodářského cyklu a při prosazování korigující proticyklické politiky. Kdykoli rostla nezaměstnanost, volalo se po snížení daní nebo po růstu výdajů. Kdykoli hrozila inflace, volalo se po zpřísnění fiskální a měnové politiky. Později však celá řada ekonomů a politiků začla tuto orientaci na řízení poptávky kritizovat, neboť poukazovali na příklady, kdy krátkodobá opatření fiskální politiky ohrožovala životaschopnost ekonomiky. Právě proto se vytvořila nová skupina ekonomů, prosazujících ekonomii strany nabídky. Tato skupina zdůrazňovala význam ekonomických podnětů k tomu, aby lidé více pracovali ve volné soutěži a více šetřili. Dále zpochybňovala úlohu řízení poptávky, jako léčby choroby pomalého ekonomického růstu a klesajícího růstu produktivity.

Keynesiánská ekonomie tvrdí, že v krátkém období jsou národní produkt a zaměstnanost primárně určováni poptávkou. A i proto říká, že k odstranění nežádoucí úrovně nezaměstnanosti nebo inflace jsou nutné monetární i fiskální změny. Nová ekonomie naopak obhajovala velký důraz na faktory, které by urychlily růst potenciálního produktu, jako jsou zvýšené úspory a investice, reforma regulace a snížení zdanění kapitálových důchodů. Makroekonomickou politiku zakládala spíše z hlediska dlouhodobého ekonomického růstu, než s ohledem na krátkodobou stabilizaci. Ekonomové strany nabídky se navíc domnívali, že vlády se v ekonomice staly příliš aktivní a že do ní vkládají příliš mnoho politiky. Jako poslední úvaha ekonomie strany nabídky se objevila obhajoba rozsáhlých daňových škrtů. Tvrdila, že je lepší povzbuzovat produktivitu nebo nabídku, místo manipulace s agregátní poptávkou.

Žádné dva hospodářské cykly nejsou stejné. Přesto mají některé věci společné. Dnešní věda rozděluje cykly na fáze. Vrcholy a dna představují body obratu, recese a expanze jsou fázemi hlavními. Společnými věcmi jsou některé opakující se stavy. Např. často prudce klesají spotřebitelské nákupy, zatímco firemní zásoby se nečekaně zvyšují. Firmy reagují snížením výroby. Brzy poté klesají investice do budov a zařízení. Při poklesu poptávky se nejprve zkracuje průměrný pracovní týden a teprve poté dochází k propouštění. S poklesem produktu se snižuje poptávka a klesají ceny surovin. Zisky firem prudce klesají, což vede k poklesu cen akcií. Snižuje-li se poptávka po úvěrech, klesají úrokové sazby... a podobně. Stejné projevy jako u recese platí i pro konjunkturu; ale v zrcadlovém obraze. Jedním z typických rysů je skutečnost, že nákupy investičních a jiných dlouhodobých statků mají tendenci prudce růst v období expanze a hluboce klesat v recesi. Je to logické, neboť víme, že nákup nového auta lze odložit, jestliže prodloužíme životnost starého; ale životně nezbytné statky (jako třeba potraviny, které se kazí) nemůžeme uchovávat, až poklesnou ceny. To potvrzuje fakt, že většina teorií hospodářského cyklu dnes podtrhuje význam statků dlouhodobého užití.

Teorie hospodářského cyklu můžeme rozdělit do 2 skupin: Vnější teorie nacházejí příčiny ve výkyvech něčeho vně ekonomického systému (klimatu, ve válkách, revolucích, volbách, v objevech nalezišť surovin či zdrojů, ve vědeckých průlomech a pod). Vnitřní teorie hledají mechanismy uvnitř ekonomického systému (takové, které vyvolávají sebegenerující hospodářské cykly, a to tak, že každá expanze plodí recesi a pokles a každý pokles plodí oživení a expanzi). Jedním z příkladů je cyklus politický. Tento názor vychází z pozorování, že makroekonomickou politiku určují volení představitelé, kteří se mohou pokoušet manipulovat ekonomikou tak, aby podpořili své volební vyhlídky.

Protože výkyvy v hospodářské aktivitě jsou značné a mají výrazné dopady na zisky podniků a na ekonomický blahobyt, jsou léčby krizí a předvídání výkyvů jedním z nejdůležitějších úkolů ekonomů. Vědí-li např. firmy, že se blíží hospodářský pokles, mohou omezit investice, produkci a zaměstnanost. A obdobně, jestliže tvůrci hospodářské politiky vidí, že se blíží spekulativně vyvolaná konjunktura, mohou přijmout monetární a fiskální opatření, která ekonomiku zbrzdí. Protože hospodářské cykly ale nejsou mechanickým opakováním minulosti, je vlastní úsudek nezbytnou součástí dobré prognózy. Prognózy ale často bývají zcela chybné. Síla ekonomických prognóz je ale v tom, že stále více používají vědecké techniky, které výsledky výrazně zlepšují. Možná i proto firmy i vlády platí za prognózy ohromné peníze. Stále však platí, že výsledky jsou často velmi chabé.

Stejně jako se střídají vlny prosperity a recese, mění se i všeobecný názor na nevyhnutelnost hospodářských cyklů. Když bývaly recese časté, pohlíželo se na ně jako na nevyhnutelné. V poslední době se nám připomněly otřesy, které vychýlily smíšenou ekonomiku jak do konjunktury, tak do recese. Ekonomie ale prokázala, že prostřednictvím monetární a fiskální politiky lze zabránit příležitostným hospodářským recesím, aby se nenabalovaly jako sněhové koule a přerostly do trvalého hlubokého poklesu. Dále je zde voličský tlak, aby každá politická strana, která má vládní odpovědnost, přijímala odpovědnost za přijetí expanzivních opatřená k léčbě dlouhodobých depresí. Čekají-li marxisté stále na zhroucení kapitalismu, čekají marně. Poslední výsledky použití ekonomických nástrojů v boji proti hospodářským krizím se zdají být úspěšné. Jde jen o to, aby nebyly politicky zneužity. Na štěstí celosvětově vítězí demokracie!

V posledních letech se vyvinula nová teorie rovnovážného hospodářského cyklu. Tato teorie říká, že zaměstnanci pracují usilovněji a firmy vyrábějí více, protože mylně vnímají relativní ceny. Má se tedy za to, že firmy posunují své nabídky vzhůru, protože si myslí, že jejich ceny v období konjunktury vzrostly, zatímco ve skutečnosti vzrostla celková cenová hladina celé ekonomiky. Podle této teorie si lidé utvářejí „racionální" očekávání a jsou dobrými prognostiky budoucích událostí. Ale poslední vývoj v letech 2008 -9 jasně ukázal, že i tato teorie může být zneužita a tudíž zcela zpochybněna.

Současná krize nám jasně ukázala, že léčba hospodářských krizí se musí soustředit na rovnovážný hospodářský cyklus - tedy ekonomicky se chovat v každé fázi cyklu. Zjednodušeně řečeno, více myslet na budoucnost, než na současnost.

Zákruty a zvraty ekonomické historie slouží jako upřímné varování. Žádný teoretik nedokáže předpovědět budoucí výsledek spletitých ekonomických, společenských a politických faktorů. Je však jisté, že dnes již ekonomická věda ví, jak se v jednotlivých fázích máme chovat. Jako jednotlivci, jako firmy, jako státy, jako společenství.

 

Jen musíme chtít!

 

Ve Vysokém Mýtě, listopad 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

 

Závěrečná šestá publikovaná 26.4.