Autor: Čestmír Hofhanzl

Dvacet let sametu – 1989 až 2009

Na lži se nedá stavět nic pozitivního a trvalého, v jejích následcích se lze jenom utopit.

---

Komunizmus je nemravná představa role a místa člověka v tomto světě. Jako filozofický systém byl komunizmus zkaženým plodem svobody myšlení. Když přestaly být živé a platit zpětné vazby křesťanské morálky, otevřela se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i Česko - Slovenským Gottwaldům, Husákům a Klausům.

Podle věrozvěstů komunismu je základní motivací a potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To je vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci komunistické říše zajistili „věčné" trvání své „dokonalé" organizace lidských věcí, nadvládu nad člověkem - pokusili se „biologickým strojům", za které člověka považovali, vzít duši. Pokusili se zničit a vykořenit náboženství, vše, co člověka pozdvihovalo z jeho biologické funkčnosti. Pokusili se vzít životu to, co mu dávalo vyšší smysl a udržovalo lidský rod v čase.

Nedílnou součástí toho nelidského systému bylo systémově uplatňované násilí, to zajišťovalo jeho trvání. Svobodu myšlení se provozovatelé lidumilného řádu pokusili potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Výsledkem „ideálního" způsobu řešení všech problémů lidské společnosti a světa byl tristní úpadek společností, ve kterých komunismus dlouhodoběji panoval. Ten lidumilný řád po sobě všude zanechal milióny mrtvých a morálně rozvrácenou společnost.

Z pudu sebezáchovy se dědicové a kormidelníci komunismu pokusili o „sametovou" opravu svého neřádu. Dobře věděli, že v dnešním malém, vzájemně propojeném světě, nemohou svou říši od podnětů okolního světa izolovat. Sametově „revoluční" reforma se neměla v žádném případě dotknout základních principů, ze kterých ta zločinná ideologie vycházela, ani zásad, podle kterých byl systém v praxi provozován. Smyslem a cílem „reformy" byl pokus o zvýšení hospodářské výkonnosti „společenského stroje", který ovládali. Chtěli dát vyšší motivaci svým soukmenovcům, i motivovat plebs k větší pracovitosti.

Pravidla nejen právního prostředí byla nastavována tak, aby si informovaní a trénovaní soukmenovci v privatizaci rozkradli, co šlo. Základním signálem sametové revoluce bylo nepsané a nevyslovené vyhlášení, že zločin a zneužití se v běhu „sametové reformy" nebude trestat. Součástí toho signálu bylo i vypuštění zločinců z věznic. Plebsu, většině z nás pohrobků komunismu, dali „Listinu práv a svobod". „Papír", který v prostředí, ze kterého za čtyřicet let komunismus a v následujících letech jeho reformátoři vymyli z individuální paměti i společenské mentality pojem morálních norem, tedy co se nedělá a co za určitých okolností udělat musím. „Papír", který v prostředí, jehož základní normou je dialektika a relativizmus, bude podle potřeby využit a zneužit silnějšími a mocnějšími. Ta vznešená prohlášení budou platit, jen když se to bude hodit.

Společnosti, která vyrostla z komunismu, která ve své většině přijala komunistické „hodnoty", stačil příslib zvýšení životní úrovně. Shovívavost, že nebudou biti přímo po hubě a v hospodě si budou moci vyprávět, co hrdlo a uvadlá mysl ráčí. Velmi málo lidí žádalo záruky. Potrestání zločinců, odstavení od moci a vlivu těch, kdo komunismus tvořili, na poměrech parazitovali. Minimum bylo těch, kteří žádali zákonné, systémové záruky - obnovu společenského étosu.

Sametový průběh „reformy" si „revolucionáři" pojistili zhýčkaným, polovzdělaným synkem předkomunistické nobility. Václav Havel sehrál roli nejvyššího „estéta, moralisty a mravokárce". Pro nezasvěcené hrál svoji roli věrohodně. Nevěděl a nechtěl vědět, to patřilo k roli, že součástí světa je i peklo, že zlo, má-li být udrženo v míře, musí být nekompromisně trestáno. Zvláště, když půl století bylo ono samo normou. Tak, jako „Listina práv", byly pojistkou komunistické společenské reformy krásné, prázdné kecy.

Na investici do politiky měli zdroje a peníze jen oni, lidé, kteří před sametovým „přeskokem" totalitní variantu nejlepšího ze všech lidských pořádků řídili a spravovali. Oni a jejich lidé měli nejlepší pozici na startovní čáře k privatizaci státního majetku. Drželi rozhodující místa v „pluralitní" politice, státní správě, policii, soudnictví. Ve všech oborech řízení a organizace společnosti ani na okamžik je nevypustili ze svých spárů. Tak byla v samém počátku „pravdy a lásky" nastavena cesta k „vítězství lži a nenávisti".

Všichni ti zločinci nenesli žádné riziko, stačilo se přátelsky tvářit, nějaký čas necenit zuby a postupně měli vše nazpět ve svých rukách a kapsách. „Proti nim" stál politicky negramotný plebs, který více, než dvě generace oni sami vychovávali k pasivitě, nezájmu o veřejné věci, k nevíře ve vyšší smysl lidské existence. V syrové skutečnosti: proti té účelově technologické změně „modernizace" totalitního vládnutí a řízení biologických lidských robotů nestál nikdo. Téměř ani jedinci nedokázali překročit svůj stín a alespoň pojmenovat, co se děje. Mravní nihilizmus rozložil všechny.

Heslem privatizace byl slogan: „nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník", vše musí být zprivatizováno. Ve skutečnosti privatizaci nastavili tak, že strategický majetek a rozhodující objem celkového majetku „vlastní" dnes podivné společnosti, jejichž skutečný vlastník není znám. Oficiálními vlastníky těch společností jsou lepí mladíci s nakadeřenými vlasy - „bílí koně", jejichž fiktivní majetek je udáván v miliardách. Opakuje se fenomén, který v počátcích ruského komunismu, na počátku dvacátých let minulého století, skvěle popsali ruští satirikové Ilf a Petrov v románu Zlaté tele. Tehdy se jim říkalo „sitz předseda".

Špatná práce úřadů se přičítá korupci a zkaženosti úředníků. Měl jsem příležitost vidět, jak se systém ustavoval a rozbíhal. Na počátku většina úředníků chtěla a byla ochotna pracovat poctivě. Kdo se chtěl na svém místě udržet, musel se přizpůsobit nastaveným „normám". Šlendrián a korupce byly nastaveny od shora. Na svém místě přežil ten, kdo se přizpůsobil nepsaným normám „sametové revoluční dialektiky" - co, kdy, jak a komu.

„Pluralitní demokratická" politika v postkomunistické zemi, kde půl století byla společnost ostře rozdělena na vládnoucí rasu a plebs, kde vládnoucí rasa nebyla rozehnána a odstavena od moci a zdrojů, je fikcí. Jediným viditelným rozdílem v postkomunistické variantě „panování" je to, že dřívější „předvoj pracujících" dnes můžeme nazvat „politickým národem". Stejní lidé, stejná společenská vrstva, která dělala totalitní politiku za komunistů, se profesionálně zabývá a zaměstnává politikou v postkomunistické fázi „pluralitně -totalitní" změny technologie panování.

V původní „tradiční" formě komunistického panování, mohli být vládnoucí předvojoví kormidelníci ještě relativně „křišťálovými" charaktery, nemuseli se přetvařovat a tolik lhát. Dnešní „totalitní demokraté" každou buňkou svého lidského stroje žijí a fungují rozpolcenou existenci. Dělají „jako" co dělat nesmí a nechtějí. Dělají, „jako" že se dohadují, jednají v zájmu státu, veřejnosti - to je i plebsu. Přitom vědí, že zájem jejich kasty to není. Vědí, že každé skutečné řešení problému otevírá cestu k jejich odstranění od moci a ztrátu privilegií.

Nejviditelnějším plodem dvacetiletí sametové reformy komunismu je zhmotnění lži, na které stála celá existence komunismu. Ve zlé - totalitní fázi vývoje „nejlepšího ze všech řádů" prováděli všechny své intriky a hajzloviny kormidelníci za oponou. Navenek plebsu vysílali jen nákazy, zákazy a příkazy. Plebs dlouho nevěděl, co a jak se děje, obával se „Strany" jako Peruna Hromovládného. Jak se blbosti vršily, začínal mít plebs z projevů „geniality" předvoje pracujících srandu. O tom, proč je „genialita" stále zjevnější a roste, nepřemýšlel a nevěděl. Neměl mu to ani kdo říct. Mravně ta zlá totalita více rozkládala její tvůrce, správce, instalatéry, všechny, kdo na ní parazitovali. Výsledkem jejich mravního rozkladu byla geniální koncepce „pravdy a lásky".

Nemravnost totalitního komunismu se do mentality plebsu zapsala a projevila tak, že zůstal na úrovni dítěte, které vyrostlo ve špatné rodině. Proto měl tak spontánní radost z divadla sametu: netušil, že svět je složitější. Nevěděl, co je odpovědnost, z čeho roste trvalý úspěch a jistota. I proto se tak rychle zklamal a ztratil víru ve vše.

Sametová pluralizace znamenala, že to, co se odehrávalo ve zlé totalitě za zdmi Ústředního výboru a sekretariátů, se dnes jako divadelní kus předvádí ve Sněmovně, nebo na obrazovce Telescreenu. Hraje se to jako divadelní představení, scénář a režie jsou, stejně jako za zlého dřevního komunismu, mimo scénu - mimo prkna, která znamenají svět. Skutečná rozhodnutí, to, čemu se říká politika, dělá pár mafiánů někde v kanceláři nebo na golfovém hřišti. Odpovědnost nenesou žádnou, jsou za scénou, veřejně neznámí - snadno se jim „rozhoduje a řídí". Bůh není a tak ani toho se netřeba bát. Proto tak lehce bez zábran rozkradli, co ještě nezničili jejich totalitní bratranci. Plebsu dali veřejně příklad, že krást se vyplatí - i on nebude víc pracovat. S lehkým srdcem zadlužují stát, jako by vše mělo nakonec vyřešit vesmírné perpetum mobile.

Výdobytkem dvacetiletí „pravdy a lásky" je zhmotnění „lži a nenávisti". Před dvaceti lety byl náš totalitní svět jednoduchý, bylo možno jej rozdělit na „my" a „oni". Nepřítel a původce zla byl lehce identifikovatelný, problémy se daly svést na komunisty. Sametová lež bez vyúčtování zla převedla vinu na nás. Politika, státní aparát, hospodářské zdroje, média, soudnictví i školství zůstaly v rukách stejné „kasty" biologických strojů, které o nás pečovaly za zlé totality. Plebs se dnes stal občanem, formálně spoluodpovědným za všechna svinstva a lži, která se za „pravdy a lásky" stala. Neomlouvá nás, že nic nevíme, nechceme vědět, poštve nás proti sobě každý lotr a blb. Děláme a myslíme si, že se nás to netýká.

Vedlejším, ale nejviditelnějším plodem a výdobytkem sametové lži „pravdy a lásky" je povýšení morálního rozkladu a marasmu o další řád. „Reformátoři" vpustili do Augiášova chléva řeku a nechali zavřená vrata, topíme se v tom sajrajtu přirozeně, nemohlo být jinak. Nic na tom nezmění zatloukání i oslavování „svobody".

 

28. října 2009

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

 

---