Autor: Karel Ledvinka

Dvacet let poté

Článek publikovaný v Konzervativních listech

---

Když "došlo" k 17. listopadu 1989, přirozeně jsem se dal k dispozici studentům a jejich revoluci. Chtěl jsem pomáhat odstranit zločinný komunistický režim a pomáhat nastolit skutečnou lidskou (já říkám raději občanskou) svobodu. Jsem hrdý na to, že jsem mohl působit v politice při její změně. S určitou skupinou politiků jsme se pokoušeli po listopadu 1989 o opravdovou konzervativní politiku. Samozřejmě s chybami, nedůslednostmi a kompromisy, ale přísahám, že poctivě. Nabídka, kterou jsme tehdy předkládali, nezaujala, neobstála, nezískala potřebnou podporu - tak jsme prohráli. Prosazovali jsme úctu k Ústavě, oddanost a poslušnost vůči smyslu jejich ustanovení, odmítnutí právního pozitivismu, silný, avšak přesně vymezený malý stát,  stabilní a silnou rodinu, rozvinuté zprostředkující občanské struktury, morálku v každé činnosti a sounáležitost s ostatními zeměmi Západní civilizace. Prohráli jsme s liberály, populisty, socialisty a politickými inženýry, protože naše nabídka nebyla politicky (rozumějte stranicky) výhodná, neboť neměla (ani nemohla mít) širokou volební podporu. My jsme totiž neslibovali populistické výhody, ale naopak vyžadovali poctivou práci, slušnost a ochotu přijmout po určitou dobu i nepopulární opatření. Proč si prohru nepřiznat. Prohra sice mrzí, ale pokud je poctivě přijata, nemusí to být hanba.

Děsí mě současný stav české politiky a protože jsem přesvědčen, že je naší povinností vrátit se k myšlenkám listopadu 1989, napsal jsem tuto úvahu.

Po porážce nacismu ve 2. světové válce se vytvořily příznivé podmínky pro nástup druhé totality - komunismu. Přesto, že významné světové osobnosti varovaly, že nenávist, neznalost a zásadní nedůvěra tvoří psychologický svět komunismu a že komunistická ideologie je dalším, tentokrát rudým otroctvím, tato soustava třídní nenávisti se dostala ve velké části světa (žel i v Československu) k moci.

Ve velmi krátké době po komunistickém puči v únoru 1948 se ukázala skutečná tvář tohoto zločinného učení. Nejlépe se o tom "přesvědčili" ti, kteří byli ze své vlasti vyhnáni a především ti, kteří za pouhé projevy pravdy strávili mnohá léta v komunistických lágrech, či ti, kterým byli jejich příbuzní či milí dokonce popraveni.

Koncem 50, let byl stav naší společnosti žalostný. Komunisté, díky svým nelidským postupům, lžím, šílené hospodářské politice a zrušení občanských a lidských práv a svobod, ztráceli postupně ve společnosti podporu. Proto se v 60. letech pokusili o nový způsob komunikace s občany. Přišli s novými lidmi do vedení KSČ a s novým a vlídnějším programem. Neočekávali však, že se společnost na jaře 1968 probudí a většinově bude chtít návrat občanských svobod a návrat demokracie. Na to však komunisté nemohli přistoupit. Komunisté se nikdy, natož dobrovolně, s nikým o moc dělit nechtějí a díky své doktríně o třídním boji ani nemohou. Internacionální pomoc "spřátelených" armád 21. srpna 1989 jen znovu ukázala, že pro komunisty jsou důležitější komunistické ideje a moc, než národy, lidé a svobody.

Stejně jako po únoru 1948, tak i po srpnu 1968 musela další část elit našich národů odejít do ciziny, další část byla komunisty vypuzena, lidé byli za projevení svých názorů zbaveni zaměstnání, mnozí byli zavřeni do žalářů. Nastoupila další komunistická totalita - občanská i hospodářská hrůza. Tentokrát ji komunisté nazvali normalizace. Pražské jaro nejlépe ukázalo, že komunismus nelze reformovat, musí se porazit.

Museli jsme čekat dalších 20 let, než se občané tohoto státu manifestačně rozhodli, také díky mezinárodnímu uvolnění, souvisejícímu s hroucením komunismu, skoncovat s  komunistickou zvůlí a rozhodli se k návratu k demokracii. Jak hrozná byla čtyřicetiletá doba komunistického otroctví a jak nás všechny poznamenala, svědčí žel i vývoj po listopadu 1989.

Přesto díky za to, že se lidé v listopadu 1989 rozhodli spontánně žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí se rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z dob totality.

 

My lidé jsme se příliš nezměnili

Nepodařilo se prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se opustit v ekonomice nesmyslné třetí cesty plné korupce, nezabránili jsme bilionovému zadlužení a hlavně jsme se nevyrovnali s minulostí. Za zločiny komunismu se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - pokud jsou konány kolektivně a jsou dostatečně velké. Místo nové politické kultury se přestaly střetávat různé politické názory a hodnoty, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály i socialisty. Každý se dokáže spojit s každým, Desatero se stalo cizím slovem, natož slovo Bůh. Vzniká oprávněný dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro přežívání politických elit, které se pro uchování vlastní moci spojili s elitami ekonomickými a morálku ze svého slovníku raději vynechali. Dnes, 20 let po listopadu 1989, i ti, kteří to nikdy nechtěli přiznat, uznávají, že se ze současné politiky vytratil hlavní důvod, proč se politika dělá a byl nahrazen pouze prostředky, jak udržet moc, udržet se ve "hře" o vliv, získat peníze, zakázky a obsadit přátele do různých státních funkcí. A i oni začínají mít obavu, že se politika natolik vzdálí od občanů, že se vytvoří výživná půda pro nástup nějaké další totality. Na rovinu je třeba říci, že v současné politice jde o jasný odklon od politiky "bojů" idejí k jednoduchým populistickým řešením, vyvolaným především nástupem (neo)liberalismu (každý si přece může dělat co chce) se současným posilováním vlivu státu (neo-socialismus) na úkor občanských svobod. Je evidentní, že současná politická scéna se právě proto nachází ve stavu degenerace.

Měl-li bych hodnotit "polistopadové období", měl bych začít známým konstatováním, že každý dnešek je lepší, než včerejšek. I když mnozí dělají dodnes všechno proto, aby tomu tak nebylo. Před dvaceti lety jsme skutečně v něco věřili. Jenže ty klíče, kterými jsme cinkali, zůstaly po 20 letech jen klíči od našich vlastních osamělých domovů, od vlastních srdcí.Promarnili jsme šanci.Vypadá to, že opět jde o další z těch prázdných let, jak se nám Čechům za posledních 2OO let pravidelně stává.. A to je velká chyba.

Je však současně evidentní, že mnohé se nepovedlo.

 

Úpadek politické kultury

Čtyřicetileté období komunismu vtisklo celému politickému i společenskému systému jistý politické kultury, ve němž platilo, že všechno je politika a život každého člověka byl posuzován KSČ pouze podle toho, zda je přívržencem, či odpůrcem režimu. Tím byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Proto se mnozí lidé, kteří chtěli realizovat své životní představy, stávali členy této organizace, proto se další podřizovali systému šikany a ponižování, aby dosáhli alespoň některých dílčích přání či cílů vlastních, své rodiny či alespoň svých dětí, o služebnících režimu ani nemluvě. Kam moc komunistů dosáhla, nesměl zůstat nezávislý jedinec. Velká část společnosti tato kritéria přijala. V zájmu rovnováhy si lidé upravili své hodnoty. Nezásadové nemorální jednání se stalo normou. Naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury, který se zcela vtiskl do podvědomí společnosti a žije v ní, zdá se, v mnoha ohledech dodnes, přestože se režim za posledních 20 let zcela změnil.

Po listopadu 1989 vzniklo Občanské fórum, které "vtáhlo" do politického dění většinu lidí, aby se vzbudilo zdání spontánního pohybu většiny k odstranění strachu z KSČ i z jejich represivních orgánů, aby mohlo dojít k nutné dohodě s komunisty o předání moci. Tím se ale vytvořily nové mýty, o bezbolestném vítězství dobra nad zlem, nebo, že všichni jsou pro politickou změnu.

Jakmile se objevily politické strany hlásící se o podíl na moci, Občanské fórum logicky zaniklo. Místo nové politické kultury a obhajoby svých idejí ale drtivá většina politických předáků těchto nových stran předvádí především rvačku o mocenské pozice. Tím se ale mýtus demokracie, která s sebou má automaticky přinášet nějaké změny v politické kultuře k lepšímu, vytratil.

Proč někteří politici (a část novinářů jim v tom účinně pomáhá) mlží, dávají neúplné informace, a to většinou v době, kdy sami nemají na příslušnou věc vlastní názor, či vytahují jeden zástupný problém za druhým? Protože nechtějí, aby občané znali celou pravdu.

 

Komu tento stav vyhovuje?

Přece tomu, kdo se bojí pravdy, přece tomu, kdo se v pravdě bojí žít. Samozřejmě, že za současný stav nesou největší odpovědnost politici. Ale pozor! Také ti, kteří z nich politiky udělali...

 

A ekonomika?

Za největší chybu považuji stálé hledání třetích cest, které znemožnilo zmenšit roli státu coby chůvy pro flákače a naopak neumožnilo zvětšit podporu schopným a poctivým - tedy vytvořit větší občanskou a hospodářskou svobodu a utvořit jasně určený právní rámec pro nutnou reformu morální. A pak stálé oddalování nezbytných reforem důchodového systému, zdravotnictví i sociální politiky a hlavně ohromný deficit veřejných financí, tedy výrazné zadlužení budoucnosti. Pokud se nezačneme chovat šetrně a rozumně, sesypou se generace našich vnuků pod tíhou našich dnešních dluhů. Bez ohledu na současnou ekonomickou krizi, která je popisována politiky i novináři jako ryze ekonomická. Není tomu tak, jde především o krizi důvěry, neboť se ze života vytratila zodpovědnost.

 

Vyrovnání s minulostí

Zmíním jen, že jedině rychlé dokončení transformace společnosti na standardní demokratické prostředí umožní rozbít ty společenské struktury, jež přetrvávají z totality a které profitují ze současného stavu společnosti někde mezi komunismem a západní demokracií a současně umožní zmenšit korupci a zvýšit zájem občanů o věci veřejné. A dovoluji si připomenout známou moudrost Publilia Syra: "Sám dopouštíš se viny, když ji nepotrestáš".

 

Pozitivních věcí je za dvacet let daleko a daleko více

Parlament, jako nositel demokratických ideálů přijal k 1. 1. 1993 Ústavu České republiky. Je pravda, že česká Ústava byla přijata také díky historické situaci dělení Československa. Je pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie nemělo čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné "úpravy", ani na zabránění jejího přijetí. A je také pravda, že přijetí Ústavy určitě omezilo moc postkomunistických elit. Podle mého názoru, ať si kdo chce, co chce říká, jde o velmi kvalitní ústavu a jde o další velký úspěch polistopadového vývoje. A 18 let od přijetí Ústavy mi dává za pravdu minimálně v tom, že jakoukoliv změnu vždy navrhovali politici, kterým znění Ústavy zabraňuje v jejich ještě větších mocenských "choutkách"...

Dalším úspěchem tohoto období bylo rozhodnutí části politické reprezentace vyřešit spor o způsob odškodnění křivd minulého totalitního režimu rehabilitací a restitucí. Jsem rád, že mé tehdejší přesvědčení, že jde o nejlepší způsob privatizace, se za 20 let plně potvrdilo...

Největším mezinárodně-politickým úspěchem v dějinách České republiky je jistě členství v Severoatlantické alianci. Jen si vzpomeňte na dvacetiletou sovětskou okupaci. Naštěstí Rusové odešli. Naše republika úměrně své velikosti a váze má hlas v rozhodování o budoucnosti světa. Idea a padesát let praxe NATO nám sice nedávají pochopitelně stoprocentní záruku, ale určitě nejvyšší možnou záruku, že už nikdy nebudeme nuceni přijímat jakýkoliv mocenský diktát. A navíc se nám splnil po padesáti letech nejprve hnědého a pak rudého otroctví krásný sen - jsme si rovni se svými spojenci. Teď to chce jediné. Prokázat svým spojencům i sami sobě, že budeme ochotni bojovat, bude na nás spolehnutí a budeme ochotni sdílet stejné hodnoty se svými spojenci v dobrém i ve zlém...

 

Chtěli jsme se vrátit do Evropy - a jsme tam

Ale pro úspěch vlastní i celé EU musíme i my něco udělat. Stačilo by dát jednoznačně najevo ruským generálům, čínským hegemonistům, iránským duchovním, různým neonacistům a neokomunistům, či teroristům na celém světě, že český prostor není nic pro jejich plány...

A buďme spravedliví - vždyť se nám podařilo přivést ekonomiku od socialistického hospodářství, neschopného uspět v zahraniční konkurenci, ke svobodnému tržnímu hospodářství se značnou perspektivou. Přesto, že zvyšování životní úrovně jde mnohem pomaleji, než slibovali někteří političtí předáci, přesto, že jsme se nevyhnuli mnoha chybám a omylům, a přesto, že přechod ke svobodnému hospodářství a uctívání morálky bude ještě stát mnoho peněz, úsilí a odříkání, je to pro mne 20 let od listopadu 1989, ať si kdo chce, co chce říká - z á z r a k.

 

Co říci na závěr?

Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k ideálům listopadu 1989. Jsem přesvědčen, že moderní demokracii dává legitimitu a trvalost pouze vyhlídka na ekonomiku, kde se bude dařit slušně všem  nikoliv však všem stejně, ani všem najednou.

Jsem přesvědčen, že novými tématy politiky nemohou být jen témata ekonomická, ale především morální, nejen témata o svobodě, ale i o odpovědnosti, čili témata, bez většinové občanské (lépe řečeno voličské) podpory.

Jsem přesvědčen, že jako reakce na dnes populistickou a populární kontrakulturu, na doktrinářský sekularismus a na kroky vlád, které zvyšují daně a z veřejného vzdělání odstraňují každou stopu morálky, musí být návrat ke konzervativnímu smýšlení - tedy návrat k vládě zákona, slušnosti, morálky, úcty k lidskému společenství, majetku a zájmům. To umožní i vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Jsem přesvědčen, že musíme opustit nedějinnou degradaci života do podoby pouhého přežívání a užívání si a přejít k životu nesamozřejmé pravdy, otevřenosti a jí odpovídajícímu způsobu svobodného jednání.

Jsem přesvědčen, že listopad 1989 nám k této nutné cestě otevřel dveře. Nyní již záleží jen na nás. Každý by měl pro tento ideál něco udělat. Také proto jsem si dovolil napsat tento příspěvek, protože jsem tím chtěl podpořit základní myšlenku svobody - možnost říkat pravdu.

 

Autor, ekonom a politik v.v., byl v 90. letech poslancem (ODA) a místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

---