PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.05.2010

Autor: Jan Kubalčík

Dva důvody, proč jsme dnes chudí

Klíčem je schopnost spolupracovat a pravdivá interpretace minulosti.


Tento text je částečnou polemikou s článkem kolegy Podrackého (dále jen Autor) „Tato země je jen pro chudé" (mmj. NP, 24.5.2010). S mnoha tvrzeními Autora se ztotožňuji, za všechny uvedu hned to první, kterým sám Autor svůj text zahajuje: „Česká republika nemá šanci se stát bohatou zemí jinak než aktivitou svých občanů.". V jedné zásadní věci se však autor fatálně mýlí a tento jeho omyl je podstatnou součástí samotné příčiny naší chudoby. Dovolím si však hned malou odbočku, aby nedošlo k mýlce: já (a předpokládám, že i Autor), jsem si vědom, že tato společnost patří k nejbohatším na světě a zároveň že si žijeme daleko lépe, než kdy v minulosti. Nejsme chudí, jsme jen chudší než jiní, chudší, než bychom si příli. Zároveň platí, že si žijeme velmi nad poměry. Přes všechno níže uvedené platí, že bohatým není ten člověk, který má mnoho, ale ten, který vyjde s málem.

Než přistoupím k hlavnímu tématu, uvedu příklad krachujícího tradičního oděvního podniku OP Prostějov. Rovnou řeknu, že nemám žádné zvláštní informace o účetnictví, o tom, zda nějaký akcionář či dlužník tak nebo jinak ovlivňoval to, co se uvnitř podniku děje. Mám „pouze" zkušenost. Sice zprostředkovanou, ale zcela vypovídající. Mezi bývalými zaměstnanci OP mám několik blízkých přátel. Vrátím se nyní o několik roků zpět. Tehdy jsem od nich slýchal takové věci, že jsem nevěřil svým uším. To, co mi bylo popisováno, je totiž tam, kde většinu zaměstnanců tvoří vysoce kvalifikované síly, prakticky nemyslitelné. Předmětem popisu bylo chování managementu v jednom ze závodů OP k (přímým) podřízeným. Těžko mohu nalézt jiné označení, než že se zaměstnanci bylo často zacházeno jako s dobytkem. Máte jít na ranní směnu - na 6:00. Dostanete pokyn od nadřízeného, že máte přijít na 5:00. Do místa výkonu práce se však tak brzy nemáte jak dostat... můžete tam být nejdříve přibližně v 5:05... v důsledku toho pak takto odpracovaný čas není proplacen s odůvodněním, že jste si „nepíchnul" před pátou (součet je pěkných pár hodin za měsíc)... Nějaká pravidla o dovolené popř. o proplácení její nevybrané části? Neexistuje... atd. atp., to jsou jenom dva konkrétní příklady, na které si vzpomínám. Naprostou samozřejmostí bylo nevycházení lidem vstříc v jejich žádostech a potřebách. Nějaká domluva, že by zaměstnanec mohl dostat dovolenou, kdy by se to hodilo jemu? Výjimečně... Do popisované pobočky nastoupila ředitelka, vzděláním učitelka, příbuzná významného akcionáře či vysokého managera. Nevěděla nic o šití a, co hůř, nevěděla nic o vedení lidí. Popisovaná situace se ještě zhoršila a nastal exodus kvalifikovaných zaměstnanců. Nikdo se neptal lidí, kteří se pro OP vyučili a pracovali tam desítky let, proč odcházejí, nikdo se je nesnažil v podniku udržet. V provozu zůstávali nekvalifikovaní zaměstnanci, často ze zahraničí, z nichž řada měla velmi výrazný jazykový handicap. Tato jazyková nevybavenost je podstatná proto, že jim bylo velmi složité vysvětlovat, jak a co mají dělat. Nicméně se stále početnějšími odchody kvalifikovaných krejčí a švadlen za čas nebyl ani nikdo, kdo by byl schopen střihy číst a těmto lidem potřebné informace poskytovat. V důsledku tohoto stavu zakázky na (např.) saka z kvalitní a drahé látky pro zahraničního odběratele končily tak, že produkt byl ušit velmi nekvalitně, proto reklamován a vrácen (pochopitelně v množství celých kamionů...) a OP pak tyto zmetky prodával za cenu nižší, než byla látka, z které bylo sako ušito. To ovšem samozřejmě mohlo jít pouze chvíli.

Přejdu zpět k textu Autora, který v zásadě vidí všechny důvody jím popisovaných neúspěchů v materiálních předpokladech. Ano, samozřejmě že komunismus obyvatelstvo ožebračil. Ale totéž může v tom materiálním slova smyslu učinit pořádná přírodní katastrofa. Jenže komunismus a jeho předchůdci se přičinili o něco daleko horšího.

Ještě si dovolím jednu krátkou odbočku. Jsou tací (pro jistotu - Autor mezi ně nepatří), kteří vidí viníka takového krachu v „kapitalismu". Doufám, že je zřejmé, jaký nesmysl to je.

Max Weber (Protestantská etika a duch kapitalismu) a Michael Novak (Duch demokratického kapitalismu) zcela nevývratně ukázali, že Marx byl se svojí tezí o „materiální základně" a „kulturní nadstavbě" úplně vedle. Hlavním problémem OP Prostějov nebyla čínská konkurence nebo špatná či zastaralá technologie nebo cokoli takového. Zakázky ze solventních trhů také byly k disposici... To nejdůležitější byly a jsou nakonec vztahy lidí. Schopnost se domluvit, schopnost kooperovat, jistá nezbytná míra důvěry jeden v druhého - to jsou nutné předpoklady pro jakoukoli budoucí prosperitu. Ta prosperita se samozřejmě, z jiných důvodů, dostavit nemusí. Ale lidé, kteří se k sobě vzájemně chovají jako k dobytku, jako společenství prostě prosperovat nikdy nemohou. A ona důvěra a schopnost se dohodnout a spolupracovat - to je to nejdůležitější, čeho se po 50 letech totality a 20 letech postkomunismu v této společnosti nedostává. Přitom je zřejmé, a občas nějaký populární časopis takovou informaci i přinese, že s větším materiálním blahobytem nejsou lidé nutně šťastnější. A naopak, pokud je ve společnosti přítomná ona nezbytná míra mezilidské důvěry, pak jsou lidé spokojenější i v dobách, kdy se jim hospodářsky nedaří (třeba v důsledku nepřízně počasí atp.).

Autor v závěru svého textu do celé věci zapletl vlastenectví. To je jistě důležitá ctnost, ale zde jde o zcela nepřípadné roubování této ctnosti někam, kde v zásadě nemá co pohledávat. Jestliže je na mě dodavatel nějaké služby v podstatě sprostý, nebere mi telefony, nedodržuje termíny, resp. nedodržuje dané slovo vůbec..., pak je mi zcela lhostejné, zda je mým „soukmenovcem" nebo ne a s klidným srdcem říkám „ať zkrachuje". Takových lidí však kolem sebe vidím celou řadu - tváří se a chovají se, jako by je člověk svou poptávkou obtěžoval, vypadají, že je nebaví to co dělají, vykazují všechny příznaky, že žádnou zakázku nechtějí. Naštěstí nacházím i jiné a když vidím solidní přístup, mým rozhodujícím kritériem při výběru přestane být cena - důraz kladu na to, zda dotyčný dodavatel drží slovo, zda je na něj spoleh. A takového také doporučím dál. Klidně to přitom může být Turek, Němec, Polák, Mexičan,... Jisté vlastenectví by se snad mohlo projevit v okamžiku, kdy budu mít dva srovnatelně solidní dodavatele a jeden z nich bude oním „soukmenovcem". Ano, pak asi sáhnu po něm (i proto, že se mi s ním patrně bude lépe v mateřštině komunikovat). Ale je to úplně to poslední použité kritérium.

Z jiného soudku pak Autor reflektuje vlastenectví jako otázku, kdo dnes vlastní firmy v ČR. Já na to ale říkám: zaplať Bůh za každého poctivého zaměstnavatele, ať je to Maďar nebo Argentinec. A světe div se, obojí, co jsem výše popsal, že s velkou četností projevuje právě u českých firem, u českého managementu. Na výše uvedeném příkladu OP je vidět pojetí toho, co to dnes u nás až příliš často znamená „být nadřízeným". Když je někdo v takovém pojetí vedoucím, tak to není partner a pomocník v práci lidí jeho týmu, ale je to něco jako pán nad životem a smrtí jemu podřízených zaměstnanců, což se také musí dát náležigě najevo, aby každý věděl, kdo že tím pánem je a to tím víc, čím je větší předpoklad, že se ti dotčení lidé neumí takovému jednání bránit. Aby balo jasno, nejsem žádným příznivcem rozbujelých odborů či komplikovaného zákoníku práce v kterém by bylo zakotveno kdejaké „právo zaměstnance". Ale právě proto: takové zkušenosti přispívají k tomu, že pak nejrůznější aktivisté horují pro svazování podnikání stále novými a novými regulemi. Je to voda ne jejich mlýn, neboť mohou říct: podívejte se, jak s těmi lidmi ti odporní vykořisťovatelé zacházejí, to se přece musí podchytit, zakázat, potrestat, zabavit, znárodnit... A práce je dražší a dražší a nezaměsnanost roste a roste... V konečném důsledku do pochopitelně nezaplatí nikdo jiný, než my všichni. A opět jsme o něco chudší. Přitom je znovu kořenem všeho neschopnost se obyčejně slušně chovat, pochopit, že spolupráce je klíčem k úspěchu. Další vtip pak spočívá v tom, že samotné pochopení ještě nestačí - člověk se nechová slušně proto, aby prosperoval, takhle to nefunguje. Může prosperovat, pokud se chová slušně pro slušnost samotnou. Je to zkrátka morální otázka.

Ti, kteří tak báječně jednají se svými podřízenými, se pak obdobně chovají i k zákazníkům - ono je to totiž v nich. A co s tím má co dělat vlastenectví? Právě že zase vůbec nic. Podnik, který ponechá management, aby se k zaměstnancům choval způsobem otrokáře, o své kvalifikované síly právem příjde a nic jiného než krach si nezaslouží. Naopak podnik, který si svých lidí váží, má zaděláno na rozkvět. To platí, a je to tak dobře, bez ohledu na národnost majitele či ředitele. A to je také dobře.

Konečně se dotknu Autorových představ a interpretací týkajících se 90. let a komunismu. Autor (zjednodušeně řečeno) praví, že hlavním viníkem našich potíží je komunismus a děje v 90. letech jsou v tomto srovnání podružné. Vymezuje se proti těm, kteří zapomínají na zlo (v tomto případě hospodářské zlo) komunismu, veškeré příčiny vidí právě v 90. letech a výsledkem je jejich ostalgie. Má to však jeden háček. Ona 90. léta ani dnešek nelze od komunismu oddělit. Žijeme v postkomunistické kontinuitě se všemi důsledky, které to obnáší. A jedním z těchto důsledků je i to, že komunisté, kteří se transformovali do „kapitalistů" kde co rozkradli... vznosněji řečeno se jedná o rekrutaci bývalých politických do nových ekonomických elit a tato rekrutace byla v zemích bývalého východního bloku nejednou popsána jako masová; konkrétně v případě Polska, Maďarska a bývalého Československa je až 80% ekonomických elit tvořeno bývalými elitami politickými, čili komunisty (dnes již často v další generaci...). Tento neoddiskutovatelný fakt autor naivně označuje jako nepřesné a vcelku nepravdivé „řeči". Když Autor píše „Komunistický režim je očišťován tím, že se všechno hází na hlavu politikům devadesátých let, jakoby předtím všechno bylo v pořádku a celým neštěstím byli vinni jen oni. Přitom ti dělali převážně jen to, co velela hospodářská situace, jen okrajově mohli vůbec uplatnit svoje politické nebo osobní cíle, pokud je uplatnili, makroekonomický význam to nemohlo mít. Ať už se stal vlastníkem privatizovaného podniku kdokoliv, v podstatě stál před stejným problémem a jeho politická příslušnost mu nepomohla věci řešit.", obhajuje stanovisko známé z textů Václava Klause a jemu podobných. Uvedu pouze tři příklady takových kroků, které by vliv, o kterém Autor tvrdí, že nebyl možný, nepochybně měly: 1. rozpoznání čistých peněz od špinavých (světe div se, po 1. světové válce to možné bylo...), 2. upřednostnění restitucí před privatizací, 3. připuštění emigrantů, exulantů, krajanů zpět do republiky a plné využití jejich know-how, styků, kapitálu (jak finančního, tak toho nehmotného...). A co je nejhorší, existují vážné indicie, že nešlo o omyl či nedopatření, ale o záměr. Uvedu jen jednu z nich: když v roce 1997 bylo všechno nastavené tak, že mohly skutečné reformy proběhnout, tak místo toho v půlce volebního období spáchala jasně většinová vláda sebevraždu, v důsledku které došlo k likvidaci jediného politického subjektu, uvnitř kterého byly skutečně proreformní síly a vládu převzali socialisté s opozičně-smluvně krytými zády.

K naší nepříliš skvělé současné situaci a ještě méně skvělým vyhlídkám tedy velmi mocně přispívají dva omyly, které jsem u Autora detekoval. Prvním je neuvědomění si podstaty toho, na čem je každá skutečná a trvalá hospodářská prosperita založena - tedy na mezilidské důvěře a schopnosti spolupracovat. Tohle si pohříchu neuvědomují ani ti, kteří jsou tvářemi našeho polistopadového „kapitalismu" (nebo si toho jsou naopak vědomi velmi dobře...). Zavádějící nabídka „léku" v podobě vlastenectví zde pak působí zcela opačně, kdy je pozornost odváděna od hlavního k druhořadému. Druhým omylem je zcela pokroucená interpretace naší nedávné minulosti a současnosti, která ohrožuje naši budoucnost. Pokud by převládla interpretace, která tvrdí, že to, co žijeme, je tím kapitalismem (což opět tvrdí zejména čelní protagonisté 90. let minulého století...), pak máme pouze dvě cesty: zpět do otroctví totality, nebo přežívání ve stávajícím systému. Naštěstí to však není pravda a alternativa existuje. Z totalitní bažiny jsme vybředli jen částečně, nejsme v ní pokrk, možná ani ne po pás, ale minimálně po kolena stále ano. To je náš dnešní postkomunismus. Musíme dokončit reformy a definitivně se jej zbavit; vyrovnat se s minulostí. To je ta cesta. Důvod, proč zde panuje snaha udržovat obyvatele v těchto otázkách v nevědomosti, je zřejmý. Ti, kteří tak činí, mají oprávněnou obavu, že se po té cestě vydáme bez nich. I cesta dlouhá mnoho mil začíná jediným krokem. Teď máme možnost jej udělat.

 

Jan Kubalčík

místopředseda Konzervativní strany a její kandidát č.4 v Olomouckém kraji

www.konzervativnistrana.cz

Dejte minulé Sněmovně známku, kterou si zaslouží: volte 5.