Autor: Ing. Jan Friedlander

Doporučuji přečíst (2)

Recenze knihy "Vzpoura proti revoluci 20. století" - starší text převzatý s laskavým svolením autora z "Dk - Dialog"

---

Pro toto doporučení jsem měl v hlavě článek o jednom románu, leč mezitím se mi dostala do rukou kniha Vzpoura proti revoluci dvacátého století (Academia 2003),jejímiž autory jsou Frank S. Meyer (dále jen M) a Roman Joch (J). O tomto díle nelze neinformovat. Musím se jen omluvit za délku této informace, neboť v čísle 5-6/2006 Dk-Dialogu vyšel text (T), jehož předmět je téměř totožný s knihou M a J (jen závěry jsou značně odlišné) a bude proto nutné reagovat i na něj.

M (1909-1972), profesor University of Chicago, je přední představitel amerického konzervatismu. Jeho statě tvoří první část knihy. Druhou, větší část napsal J a jejím předmětem jsou úvahy, výklad a komentáře k Meyerovu dílu i k americkému konzervatismu vůbec. Termín „Revoluce 20. století" pochází od M. Je tím myšlena socialistická revoluce v nacionálně socialistické i komunistické verzi. Právě proti ní povstalo v USA konzervativní intelektuální hnutí. Rámcem Jochovy části je myšlenka, že Západ i přes vítězství ve studené válce umírá, neboť ztrácí loajalitu vlastních příslušníků. Autor připouští, že dnes už možná žije poslední generace této civilizace a považuje proto za nutné poukázat na její vznešenost a velkolepost, na to, co byla a čím by měla opět být.

Umím si představit, že pod vlivem i některých „našich" medií může leckdo spatřovat v americkém konzervatismu jakési „náboženské tmářství". Nic takového. I když okrajový proud tohoto myšlení by skutečně uvítal nějaký teokratický systém, tedy jakýsi křesťanský Írán, M i J vycházejí z toho, že opravdové přijetí tradičních hodnot vycházejících z křesťanství a jeho mravního zákona je možné pouze v podmínkách svobody přijímat i hodnoty jiné. Jak říká v úvodu Pavel Bratinka, kniha ukazuje, že majestát objektivní pravdy a majestát svobody nejsou nesmiřitelné. Tenze, tedy napětí, která je jedním z klíčových slov knihy, mezi nimi samozřejmě existuje a jakákoli nerovnováha mezi nimi je škodlivá. Diktát objektivní pravdy by neznamenal její skutečné přijetí, svoboda pak bez směřování k této pravdě přináší relativismus, rezignující na veškerá mravní kritéria, na pojmy dobra a zla a většího či menšího zla, na pojem pravdy. Četl jsem kdesi tato slova o teroristech: my je nazýváme teroristy, oni sebe pak bojovníky za svobodu. To konstatování je samozřejmě pravdivé, jenže bylo myšleno tak, že oba přístupy mají stejnou platnost. Děsivé. Hlubokou pravdu měl Čestmír Hofhanzl, když napsal, že společnost vyznávající princip „každý má svou pravdu" je společnost postižená. Svoboda znamená to a jen to, že každý má právo prosazovat svůj názor. Názor je něco jiného než pravda a dobro je něco jiného než prospěch. Svobodou není samozřejmě míněna svoboda agrese proti ostatním lidem.

Lidská svoboda znamená uznávat, že člověk je nadán svobodnou vůlí. Proto si také svůj vztah k transcendentnu vytváří každý sám. Z toho plyne snaha konzervatismu dát co největší svobodu jednotlivci a tedy vytvářet co nejméně rozsáhlý stát. Nikdo se nemusí obávat jeho neúnosného omezení. Stát má tři přirozené funkce: ochranu práv občanů proti jejich pošlapání násilím nebo podvodem, rozsuzování sporů mezi občany a ochranu občanů před útokem ze zahraničí. V reálném životě pak nelze nerespektovat požadavky občanů na určitou míru sociálního zajištění a na zákaz určitých projevů působících excesivně paličsky, urážlivě a pobuřujícně (zde má ČR nesporná manka).

Úvahy o svobodě i o státu nás vedou k úvaze o vztahu demokracie a svobody. Materiály Dk i klubové diskuse správně podtrhují netotožnost obou pojmů. Pokud chápeme pojem demokracie v jeho širokém pojetí, tedy nejen svobodné volby, ale i práva a svobody, právní stát a vládu zákona, pak jsou takovéto úvahy převážně zbytečné. Pokud však chápeme demokracii jako ničím neomezenou vládu většiny, která může menšinu třeba i sníst (a kdo se kroutí na talíři, prokazuje, že není demokrat), pak dává smysl i konstatování J, že svoboda může být i v nedemokratickém (ovšem netotalitním) státě, naproti tomu demokracie nutně nezajišťuje svobodu. Toto pojetí zřejmě vůbec nepochopí pojem tyranie většiny, na ochranu před ní byla napsána americká ústava se svým vybalancováním tří pilířů moci. V těchto souvislostech musíme reagovat na poznatkům politologie odporující tvrzení T, že silný stát, tj. kompetentní, musí být i rozsáhlý. Naopak, nejen kvůli svobodě, ale i kvůli omezeným zdrojům je nutno volit mezi kvalitou a kvantitou. Za všechny transformační podvody, za něž tvrdě platíme růstem životních nákladů i síly komunistů, vděčíme tomu, že jsme měli rozsáhlý nekompetentní stát, který nebyl s to zloděje a podvodníky uhlídat.

Jen vyznavač neomezené vlády většiny může napsat větu, že méně státu znamená méně demokracie. Jedná-li se o oblast, v níž není nutná vůbec žádná „kracie", pak odpovězme „Chvála Bohu"! Představme si třeba kulturu. V rozsáhlém státě budou knižní edice, programy divadel, kin a výstav atd. schvalovány ministerstvem kultury (jde-li o stát totalitní rozhodne o tom příslušné oddělení ÚV). V demokratickém malém státě o tom všem rozhodnou umělci i kulturní instituce samy, což nebrání účelnému státnímu sponzoringu účelných leč ztrátových aktivit. Zhoubný je nejen diktát autokratů, ale, v oblastech, kde není nezbytný, i diktát většiny. Nebo oblast sociálního zabezpečení. Vezme-li stát celou tuto oblast na svá bedra, pak tím činí zbytečnou mezigenerační solidaritu v rodinách, což potom vede k tomu, že ryze ekonomicky uvažující potenciální rodiče zůstávají bezdětnými. A protože těch, kteří počítají co jim to, máme nemálo, jsme po této stránce posledními na světě. Příkladů by bylo mnohem více, ale do Dk-D se nevejdou.

Ještě ke stvoření a Darwinovi, o čemž hovoří T. Před snad už 40 lety se kritikovi Rudého práva stejně jako mně líbil Kramerův film Kdo seje vítr, o tzv. opičím procesu, v němž obhájce Spencer Tracy zvítězí nad státním žalobcem stíhajícím profesora za výuku Darwinovy teorie. Na rozdíl ode mne se však kritikovi nelíbil „kompromisní" konec, kdy vítězný obhájce odchází s biblí i Darwinem pod paží. Věda s vírou nejsou v rozporu. Co takhle představit si stvoření jako dlouhodobý proces, v němž postupně vzniká tvor, který je nadán rozumem, abstraktním myšlením, svědomím a schopností hodnotit své činy? Takovýto tvor jménem člověk pak může na rozdíl od svých předpisů komunikovat s transcendentnem přímo a nepotřebuje k tomu zprostředkování společnosti, jejímž je sám konstitutivním prvkem. Má právo na to, aby se dal řídit společností jen v těch oblastech, které sám nezvládne a odmítl zbožštění státu (což se nerovná odmítání solidarity). Je antihumánní redukovat jej na člena smečky. Na tomto místě musím ještě říci, že nechápu, proč se T bojující za rozsáhlý stát nazývá „Za všechno může stát, stát, stát...". Řídí-li stát všechno, pak opravdu může za všechno špatné. Nad tím názvem zůstává rozum stát, stát, stát...!

Jak už jsem naznačil, závěry knihy nejsou optimistické. J se domnívá, že západní civilizace ještě nějaké naděje na přežití v USA má, ale v Evropě už zemřela. Zvítězila sice nad nacistickou i komunistickou totalitou, ale nemohla čelit příklonu svých občanů k mohutnému pečovatelskému státu, který člověka zotročuje a oklešťuje jeho iniciativu. Z věrnosti tradici a politických a ekonomických svobod zůstává už jen ta politická svoboda, která je bez majestátu pravdy k ničemu. Ale klesá i vůle chránit i tento zbytek před jeho zjevnými nepřáteli. Hesla jako „Raději rudý než mrtvý" (na islámisty se podobný rým jako red a dead ještě nenašel), „Ne základnám" a podobně, zkrátka pacifismus tváří v tvář smrtelnému nebezpečí - to svědčí o tom, že i ten zbytek bude snadno eliminován další totalitou. Soft negace ustoupí absolutní negaci západní civilizace.

Tu knihu si, prosím, přečtěte. Mám pocit, že jsem jejím stručným povrchním převyprávěním spáchal závažný trestný čin. Přináší nesmírné bohatství myšlenek, které se, pravda, nezdolávají snadno. A kdo má navíc rád logiku, bude mít báječný požitek z Jochových důkazů sporem.

Toť vše. A protože čas utíká, mějte dnes aspoň titul románu, který jsem odsunul na místo třetí. Jmenuje se Ptáci bez křídel a napsal ji Louis de Bernieres. Odehrává se na západě Malé Ázie v první čtvrtině minulého století a pojednává o hrůzách nacionalismu všech etnik. O totálním zdeptání člověka smečkou.

 

30.8.2006

 

Jan Friedlaender

---